Nástup nové dynastie: Jak vypadala cesta Habsburků na český trůn?

Poté co se potvrdila zpráva o smrti Ludvíka Jagellonského, sešli se 13. září 1526 v Praze nejvyšší zemští úředníci a ostatní významné osobnosti českého politického života spolu se zástupci královských měst, aby se dohodli na dalším postupu. Po delším jednání se nakonec usnesli, že o novém panovníkovi se rozhodne svobodnou volbou na mimořádném sněmu, který se uskuteční 5. října 1526 v Praze. 

Zástup uchazečů 

V úvahu připadala celá řada osob. Z domácích kandidátů se do pozdějších historických prací dostala celkem čtyři jména. Prvním z nich byl kníže Karel Minsterberský, vnuk krále Jiřího z Poděbrad, který v době smrti Ludvíka Jagellonského zastával funkci nejvyššího hofmistra Království českého. Druhým domácím aspirantem na královskou korunu se stal kníže Fridrich II. Lehnický, příslušník vedlejší větvě někdejšího polského královského rodu Piastovců. Dalšími možnými kandidáty z řad českých pánů pak byli Zdeněk Lev z Rožmitálu (nejvyššího purkrabího Království českého) a východočeský magnát Vojtěch z Pernštejna, jenž vlastnil nejrozsáhlejší pozemkový majetek v Českých zemích. V prvotních spekulacích o možných aspirantech na český trůn se objevovala rovněž jména některých evropských vladařů. 

Reálné uchazeče však nabízely pouze tři strany. V Bavorsku na podzim 1526 panovali společně vévodové Vilém a Ludvík, kteří do českého „předvolebního“ boje vstoupili společně jako spolukandidáti. Nechť si čeští páni vyberou, kdo z nich by v případě bavorské volby usedl na trůn. Dalším vážným aspirantem byl polský král Zikmund I. Starý. Jeho delegace ale do Prahy nepřijela včas a o Zikmundovi se tak nakonec vůbec nejednalo. Za dané mocenské konstelace a s přihlédnutím k příbuzenským vazbám mezi zemřelým Ludvíkem a jednotlivými kandidáty měl tak největší šanci na královskou korunu arcivévoda Ferdinand Habsburský. 

Ze Španělska do Rakous 

Ferdinand se narodil v březnu 1503 ve španělském městě Alcalá de Henares, do rodiny kastilské a leonské královny Jany I. a jejího manžela Filipa I. Sličného. Dětství prožil na Pyrenejském poloostrově, odkud si do střední Evropy přivezl kulturní návyky i osoby jemu blízké, a především svůj rodný jazyk – španělštinu. V roce 1516 se ale vlády nad Španělskem ujal Ferdinandův starší bratr Karel V., který rozpustil jeho dvůr a mladšího sourozence poslal do Nizozemí. Samostatným vládcem se pak mladý Habsburk stal až v první polovině 20. let 16. století, kdy mu Karel postupně předal vládu nad rakouskými zeměmi.

Většina domácích šlechticů těžko mohla mít na podzim roku 1526 vůči Ferdinandovi nějaké výhrady. Byl vrstevníkem Ludvíka Jagellonského a ve svých zemích nevládl příliš dlouho. Přesto se ukázal jako schopný panovník, když rázně zasáhl proti rozsáhlým poddanským povstáním, která v době německé selské války (1524–1525) zachvátila západních část habsburských dědičných zemí. 

Ideální kandidát? 

Pro nominaci mladšího z habsburských bratří na český trůn hovořilo několik faktorů. Domácí šlechta na podzim 1526 mohla sotva znát stav habsburské dvorské pokladny. Přesto doufala, že Ferdinand má dostatečné finanční zdroje k uhrazení dluhů, které zůstaly po vládě Jagellonců. Dalším argumentem ve prospěch rakouského arcivévody byl strach z pokračující osmanské expanze do střední Evropy. Ferdinand jako možný budoucí český král a zároveň bratr císaře Svaté říše římské Karla V. skýtal dostatečné záruky, že v případě tureckého nebezpečí nezůstanou jeho země odkázány na vlastní vojenské síly, jako tomu bylo v případě česko-uherské personální unie jagellonské. 

Vedle výše zmíněných skutečností hrál ve prospěch arcivévody ještě jeden argument, a to ten nejdůležitější. Měl za manželku Annu Jagellonskou, sestru zesnulého krále Ludvíka. Podle znění takzvaných vídeňských svatebních smluv z roku 1515 měla nástupnická práva k českému království přejít přes Annu Jagellonskou jako „dědičku trůnu“ na jejího manžela. Podobná situace již v českých dějinách několikrát nastala. Sňatek s princeznou z domácího vymřelého královské rodu se stal jedním z argumentů při zvolení Jana Lucemburského a Albrechta Habsburského.

Bez volby to nepůjde 

Ferdinand hned od září 1526 vyvíjel značné úsilí, aby se svobodné volbě vyhnul. Nejprve požádal svého bratra císaře Karla V., aby mu z moci římského vladaře udělil Království české jako takzvané odumřelé říšské léno. Snažil se tak postavit české stavy před hotovou věc, kterou je možné pouze vzít na vědomí. Tímto krokem vyvolal mezi domácí šlechtou značnou nelibost a nedůvěru. Jeho bratr mu však v dopise ze září 1526 sdělil, že české země již přímo do svazku Svaté říše římské nenáležejí, a že tudíž nemá pravomoc udělil mu český královský titul jako léno. 

Ferdinand se po tomto neúspěchu pokusil ucházet o trůn jako manžel princezny Anny Jagellonské a žádal stavovskou obec, aby jej přijala za panovníka na základě dědického principu. Domácí šlechta ale argumentovala tím, že Anna se vdala již před Ludvíkovou smrtí. Podle zemských zvyklostí tedy ztratila nárok na podíl ze společného majetku jagellonské královské rodiny a nemá přímé dědičné nároky. A jelikož Ludvík nezplodil žádné potomky, došlo k přerušení dědičnosti panovnického titulu, a ten stává se „odumřelým“. V takovém případě, v souladu s ustanovením císaře Karla IV., měla nového vladaře svobodně zvolit „všechna obec“, tedy stavovské shromáždění. Arciknížete Ferdinanda proto nelze přijmout za krále. Ani tento pokus tedy Habsburkovi nevyšel, stále se však mohl ucházet o trůn jako jeden z kandidátů v rámci svobodné volby. 

Nikoliv tajná, ale neveřejná 

Nikdo v Čechách si na podzim roku 1526 osobně nepamatoval, jak se volí nový král. Zemský sněm proto postupně několika kroky dospěl k technickému provedení hlasování formou nepřímou a neveřejnou. Každý ze 24 voličů věděl, jak vybírali ostatní, ale předem přísahali, že výsledek jednání budou držet v tajnosti. Vybraných 24 pánů, rytířů a zástupců měst se tak uzavřelo v kapli svatého Václava v chrámu svatého Víta na Pražském hradě, aby zvolili jednoho z kandidátů. 

Zdeněk Lev z Rožmitálu pak předložil k posouzení celkem 11 možných uchazečů o český trůn, jejichž jména nebyla nikdy zveřejněna. Seznam se ale později zúžil na tři kandidáty, kteří jednoznačně projevili zájem zúčastnit se volby (Ludvík a Vilém Wittelsbachové a Ferdinand Habsburský). Představitelé zemského sněmu se totiž obávali, že ostatní uchazeči by nemuseli českou korunu přijmout, což by znamenalo obrovskou ostudu. V úterý 23. října byl pak nový český král konečně zvolen. Všichni účastníci volby se však zavázali mlčenlivostí a nesměli zatím prozradit, kdo vlastně zvítězil. Výsledek oznámili čeští stavové až o den později. Podle oficiálního prohlášení proběhla volba jednohlasně, všech 24 zástupců se tedy vyslovilo pro arciknížete Ferdinanda. 

Vyspělá politická kultura 

Zvolení nového krále představovalo mimořádný úspěch stavovské diplomacie a podmínky zakotvené ve volební kapitulaci, které museli kandidáti na český trůn ještě před výběrem odsouhlasit, se jevily jako dostatečná záruka k udržení stavovské převahy v systému dualistické vlády. Šlo také o projev vyspělé politické kultury, pro kterou bychom v tehdejší křesťanské Evropě nenalezli příliš mnoho analogií. Běžnou formu řešení nástupnických sporů v první čtvrtině 16. století představovala válka, k níž došlo například v Bavorsku či Württembersku. Další obvyklou praxí se stala přímá korupce uplatněná při volbě římské krále Karla V. v roce 1519. 

V českém případě ani k jednomu z těchto extrémů nedošlo, i když se později objevila tvrzení, že domácí stavové byli ovlivněni úplatky. Arcivévoda Ferdinand se však na podzim 1526 nacházel v tak špatné finanční situaci, že si jen těžko mohl dovolit nějaké výraznější úplatky. 

Král proti šlechtě 

Česká šlechta si za vlády slabých Jagellonců uzurpovala značnou část moci a stala se spoluvládkyní ve státě. Nový panovník ale nehodlal něco podobného připustit. Před nástupem na trůn se sice zavázal, že bude respektovat svobodu vyznání, zachová práva a privilegia českých stavů a přenese své sídlo do Prahy, ale z těchto slibů nesplnil skoro nic. Po své korunovaci se usadil ve Vídni, kde začal zřizovat centrální úřady, které pozvolna přejímaly určité stavovské pravomoci. Zároveň zatížil české země neúměrnými daněmi, jednak aby rozšířil své sídlo ve Vídni a také kvůli pokračující válce „s Turkem“. 

Stejně tak se snažil omezit svobodu vyznání. Roku 1556 pozval do Čech jezuitský řád, jehož hlavním posláním se stala nejen misijní, ale i školská činnost. Jezuité tak přispívali k rekatolizační činnosti. O pět let později pak nechal Ferdinand znovu obsadit úřad pražského arcibiskupa, který nikdo nezastával od dob husitských válek. 

Přesto si uvědomoval nutnost smíru mezi katolíky a protestanty, proto roku 1564 vyjednal u papeže výjimku pro přijímání podobojí pro nekatolíky. Nutno ovšem dodat, že Habsburk postupně ztrácel o české země zájem. Ferdinand I. zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Následujícího roku byly v souladu s panovníkovým přáním jeho ostatky přeneseny do Prahy, aby mohl spočinout vedle své manželky Anny Jagellonské. Nástupcem Ferdinanda I. Habsburského se stal jeho prvorozený syn Maxmilián II. Habsburský.