Národní park Amboseli: Sloní ráj ve stínu Kilimandžára

Slovo amboseli pochází z masajského empusel, což doslova znamená „slaný prach“. Jeho zdroj se nachází zejména v okolí pleistocenního jezera na západě rezervace, kde se voda vyskytuje pouze po vydatných deštích. Téměř celoročně se tak návštěvníkům nabízí pohled na pozoruhodnou krajinu jezerního dna, zcela odlišnou od zbylého území parku. Rozmanitá oblast zahrnuje rovněž podmáčené bažiny se sirnými prameny, klasickou savanu i nevelké lesní porosty. Široké spektrum biotopů pak zcela přirozeně láká bohatou škálu savců a ptáků.

Ze života slonů

Nepřehlédnutelnými vládci Amboseli se stali sloni, kterých v parku žije půl druhého tisíce. Spatřit je lze zejména v blízkosti bažin, jež skýtají kýžené ochlazení, a především hojnost trávy ke spásání. V posledních letech tam díky dešťům narostlo dokonce tolik zeleně, že ji ani mohutní chobotnatci nezvládají spořádat všechnu. Dospělý jedinec přitom denně zkonzumuje i sto padesát kilogramů biomasy, ačkoliv exkrementy s vysokým podílem nestrávených rostlinných zbytků svědčí o tom, že z ní sloni zužitkují pouze minimální část. 

Budete-li mít štěstí na dobrého průvodce, můžete velmi zblízka pozorovat neuvěřitelně sofistikovaný systém řeči těla, kterým spolu sloni komunikují. Pokud chce například jeden druhému vyjádřit podřízenost, skloní hlavu pod úroveň lopatek, případně k dotyčnému protějšku přistoupí pozadu. Zvedání uší či víření prachu pomocí klů se vykládá jako výhrůžka, zato relativně časté vzájemné házení prachu po zádech slouží pouze ke zchlazení.

Kly až k zemi

Sloni žijí matriarchálně pod vedením nejstarší samice. Složení stáda se však mění a počet jeho členů se odvíjí od dostupnosti potravy: V chudších obdobích se jednotlivé skupiny rozpadají na menší, přičemž matka se může oddělit od svých mláďat. Samci většinou tráví čas izolovaně, ačkoliv příležitostně se k některé ze skupin přidávají a podle potřeby se opět oddělují. Od rodného stáda poprvé odcházejí ve věku osmi až šestnácti let. V Amboseli se stal tím nejslavnějším samec Echo, kterého dlouhá léta pozorovala americká etoložka a ochránkyně přírody Cynthia Mossová, spolu s mnoha televizními štáby. Do roku 2020, kdy uhynul, se mezi místní celebrity řadil též Tim, jenž proslul svými kly sahajícími až k zemi. 

Třebaže jsou velcí savci nepochybně impozantní, východní Afrika vás uchvátí zejména rozmanitostí a hojností ptactva. V Amboseli jich ornitologové napočítali na čtyři sta druhů, od majestátních pštrosů či úchvatných jeřábů královských přes elegantních volavky až po brodivého ostnáka afrického. Nechybějí přitom ani endemiti, konkrétně žlutý snovač východoafrický. Při cestách po Keni byste tak neměli zapomenout dalekohled a vhod přijde i mobilní aplikace pro určování opeřenců, která kromě druhu rozezná také jejich zpěv. Za nejvhodnější období pro pozorování ptáků se považuje chladnější část roku zhruba mezi listopadem a dubnem, nicméně důvod k návštěvě zmíněného koutu Afriky se najde bez ohledu na roční dobu.

Spát s telaty

Těsně za hranicí parku stojí masajské vesnice zvané bomy a v jejich uspořádání se odráží fakt, že se nacházejí v bezprostřední blízkosti teritoria obývaného divokou zvěří. Hliněné domy postavené do kruhu proto obklopuje neprostupná zeď trnového houští, nejčastěji akácií, kterým se většina savců raději vyhne. Platí to i pro kočkovité šelmy, jež si dělají zálusk na dobytek – ten se na noc zahání do zvláštních ohrad uprostřed osady. 

Mimochodem, budování domů je výhradně ženskou záležitostí. Stavitelky nejprve zvlhčí půdu na několika metrech čtverečních, poté do ní natlačí kůly a propletou je menšími větvemi. Nakonec vzniklou konstrukci vyplní směsí hlíny, kravského hnoje a moči. Obydlí postrádají okna či komín, takže je uvnitř téměř vždy štiplavě zakouřeno. Vesničané spí na jediném proutěném lehátku, často spolu s telaty, která je potřeba chránit před predátory. Každou z chatrčí zpravidla obývá jedna žena se svými dětmi. A jelikož Masajové žijí polygamně, náleží první chýše po pravé straně od vstupu do bomy hlavní manželce náčelníka, pro druhou je vyhrazeno místo po levé straně a tak dál. Vesnice tvoří království žen, neboť muži tráví většinu času na pastvě a doma bývají jen zřídka. 

Bez dvou zubů

Masajové – vysocí štíhlí pastevci, kteří při tanci skáčou až nepředstavitelně vysoko – pocházejí z údolí Nilu v jižním Súdánu, odkud do oblasti Velké příkopové propadliny na východě kontinentu doputovali kolem roku 1000. Třebaže se mnozí z nich pastevectvím již neživí, stáda krav často zůstávají jejich pýchou. Prosluli také svými pestrobarevnými přehozy shuka, na nichž převažují odstíny červené. Jedná se o relativně novou součást oděvu, neboť dřív se Masajové při pastvě zahalovali do kravských kůží. Ty však v uplynulém století postupně vytlačil tartan od skotských misionářů a od 60. let zejména cenově přístupnější bavlna. Kárované deky dnes náležejí k masajské identitě zcela nedílně a domorodci je téměř neodkládají. 

Krásu jejich žen dále podtrhuje vyholená hlava a miniaturní korálky navlékané do jednoduchých i složitých obrazců, které doplňují blyštivé plíšky. Moderní, nicméně nanejvýš praktický kus garderoby tvoří sandály z ojetých pneumatik, takže už chodidla netrpí všudypřítomnými trny.

K dalším poznávacím znakům Masajů patří protažené boltce, jizvy na tvářích jako zdobení a dva chybějící spodní zuby. Dětem se totiž podle tradice vytrhávají dolní jedničky, což je má chránit před teplotami, průjmy či zvracením. Kořeny zmíněného opatření jsou však spíš pragmatické: Mezi Masaji se kdysi rozšířil tetanus, v jehož důsledku se zablokovaly čelisti a nemocný nemohl jíst. Jedinou možnost, jak do něj vpravit alespoň trochu potravy, pak nabízela díra v chrupu.   

Představení pro turisty

Pokud zavítáte jako návštěvníci na úpatí Kilimandžára, místní šamani vám rádi předvedou, jak léčí neduhy pomocí větviček. Různé kusy dřeva se strouhají či konzumují, jiné se pálí a pacient inhaluje kouř. Mezi nejkurióznější léčebné metody se řadí použití „žlutého rajčete“ – pravděpodobně plchoplodu otevřeného neboli sodomského jablka – při hadím uštknutí. Jelikož ovšem uvedenou rostlinu nespásá žádný živočich, zdá se její účinek coby protijedu značně pochybný. 

Kromě léčení, vaření či pouštění žilou u krav vám Masajové ochotně ukážou i další nedílné součásti svého života, přičemž k těm obzvlášť zajímavým patří rozdělávání ohně. Namísto přípravy dřeva nasbírají domorodci několik klacíků, lehce je zapálí třením či křesadlem a jejich pomocí pak zažehnou velkou kládu postavenou proti převládajícímu větru. Plamen je sice malý, ale na zahnání divoké zvěře či na přípravu pokrmu ugali bohatě stačí (viz Neorej ani nepohřbívej). V bomě se však oheň neudržuje a po uvaření se vždy uhasí, aby nevznikl požár.

TIP: S pasteveckou holí a mobilem: Masajští pastevci se učí využívat moderní technologie

V samotném národním parku Amboseli platí kromě několika výjimek zákaz vystupovat z auta, kvůli nebezpečí přímého kontaktu s divokými tvory. Jen kousek za hranicemi rezervace vám ovšem Masajové umožní ranní procházku přímo mezi zvěří. V doprovodu jednoho pastevce s pevnou holí se naučíte rozeznávat živočichy podle výkalů, ale také se nepozorovaně přiblížit ke stádu zeber či žiraf. Po návratu se pak můžete vydat na vyhlídkový let balonem a obdivovat z výšky majestátní Kilimandžáro se sněhovou čepicí, jež pomalu, ale jistě mizí.