Nápady za všechny peníze: Pět nesmyslných výrobků za miliony
Vynálezci jsou lidé, kteří dlouhá léta hloubají, aby pak přišli s převratným patentem, který nezištně předají ve prospěch lepší budoucnosti lidstva. Někdy jde však naopak o nesoudné podivíny nebo dokonce recesisty
Tržní úspěch: Jedny brýle stojí asi jen 400 Kč. Stojí za zmínku: Vojenští psi obdrželi první kusy roku 2004 pro misi v Iráku.
Některé vynálezy jsou podivné, jiné vyloženě praštěné. Pak existuje zvláštní kategorie těch, které na první pohled vypadají jako úplný nesmysl, ale nakonec najdou praktické uplatnění. Určitě mezi ně patří Doggles – psí sluneční brýle, které byly na trh uvedeny jako módní doplněk. Postupně je ovšem veterináři začali doporučovat zejména psům, kteří trpí očními problémy a jejichž zrak brýle chrání nejen před sluncem, ale také před prachem a větrem. Díky ochranným vlastnostem je používá například rovněž americká armáda, jejíž psy chrání Doggles třeba před větrem plným písečných zrn na misích v Iráku a v Afghánistánu.
Balonek pro nešiky
Tržní úspěch: Patent byl prodán za více než sto milionů dolarů. Stojí za zmínku: Název „Koosh“ vznikl podle zvuku, jejž hračka vydává při dopadu na zem.
Vynálezce Scott Stillinger přemýšlel, jak by měl vypadat míč, který by se dětem snadněji chytal. Nakonec svázal dohromady několik gumiček a začal zdokonalovat nápad na „střapatý gumový nesmysl s měkkým jádrem“. Elastický „ježek“ ovládl na konci 80. let 20. století trh s hračkami a prodaly se ho miliony kusů. Patent s názvem Koosh později odkoupila hračkářská společnost Hasbro. Koosh zůstává dodnes na trhu a objevuje se jak v klasické podobě, tak v různých variacích spojených například s populárními filmy.
Plastová kostička přání
Tržní úspěch: Každý rok se prodají miliony kusů. Stojí za zmínku: Hledání plastu, který by křupal jako kost, trvalo dlouho.
Už jste v některém z amerických filmů viděli scény zachycující Den díkůvzdání? Pokud ano, možná jste si všimli, že poté, co stolovníci spořádají předloženého krocana, dohadují se, kdo bude mít čest „tahat za kostičku přání“. Jde o ptačí hrudní kost vidlicovitého tvaru, které se říká furcula. Každý ze dvou účastníků této americké a kanadské tradice uchopí jeden ze symetrických kostních výběžků. Něco si v duchu usilovně přejí a pak oba zatáhnou k sobě. Ten, komu zůstane v ruce větší část kosti, má zaručeno i splnění svého přání. Ken Ahroni postavil svůj vynález právě na faktu, že kost bývá u stolu jediná a stolovníků mnohem více než dva, a uvedl na trh plastovou kostičku přání. Jeho společnost Lucky Break Wishbone („Kost šťastného zlomení“) umožnila potěšení z lámání kostí všem svátečním stolovníkům.
Umírající Tamagoči
Tržní úspěch: Na vrcholu slávy se podalo jedno Tamagoči každou vteřinu. Stojí za zmínku: Hračka byla velmi nepopulární mezi učiteli, příliš odváděla pozornost dětí.
Digitálního mazlíčka Tamagoči, kterému je třeba věnovat neustálou pozornost, aby byly uspokojeny jeho „zvířecí potřeby“, začala japonská firma Bandai prodávat v roce 1996. Když jste Tamagoči zapnuli a dali mu jméno, museli jste mačkat různá tlačítka, abyste jej virtuálně nakrmili, pohráli si s ním, dali jej spát nebo po něm uklidili nepořádek. Zanedbávané Tamagoči chřadlo, dobře opečovávané naopak rostlo a měnilo se. Ačkoliv doby největší slávy této hračky jsou dávno pryč, dodnes je poměrně snadno k dostání.
Mazlíček z kamene
Tržní úspěch: Během šesti měsíců se prodalo pět milionů kusů. V dnešních cenách asi 56 milionů dolarů. Stojí za zmínku: Za nápadem stály stížnosti přátel, jak je náročné se starat o živá zvířata.
Zatímco Tamagoči bylo podle vkusu mnohých lidí zbytečně komplikované, „Kamenný mazlíček“ představoval naopak velmi prostou myšlenku – ovšem s velkou dávkou bizarnosti. Původce nápadu prostě nakoupil množství oblázků od dodavatele stavebního materiálu a začal je propagovat a prodávat jako perfektní domácí mazlíčky. Jeho „Pet Rocks“ měli řadu zdůrazňovaných předností. Nikdy nemuseli být krmeni a jejich majitelé po nich nikdy nemuseli uklízet. V přiloženém návodu se doporučovalo, aby novopečení majitelé na svého mazlíčka často mluvili, pojmenovali ho a snažili se jej učit jednoduché kousky. Některé modely měly namalované tváře a jiné dostaly do vínku přilepené oči. O další dozdobení se často postarali jejich „páníčkové“.