Na stopě ptačích žhářů: Někteří australští dravci cíleně zakládají požáry

Traviny, keře a také plameny, oblaka jisker a kouře. Vzduch nad bušem už se netetelí jen slunečním žárem. Hoří! Na troud vyprahlou vegetaci, trávu a keře, zachvátil oheň. Před hradbou plamenů poháněnou horkým větrem prchá všechno živé. Nad řáděním živlů a hemžením nejrůznější havěti plují nebem na doširoka roztažených křídlech dravci… 

Lov mezi plameny

Luňáci a rarohové se nechávají unášet vzestupnými proudy vzduchu stoupajícího z požářiště. Dlouhé minuty nepohnou ani pírkem, aby se najednou prudkým manévrem snesli k zemi. S nataženými pařáty zaútočí na prchajícího tvora a vzápětí se vznášejí s kořistí vysoko nad plameny. Požár buše je pro většinu živočichů pohroma, ale dravým ptákům nabízí příležitost k hodům.

Podobný obrázek, jaký nabízí hořící australská buš, je celkem běžný v mnoha částech světa. Na pampách Jižní a Střední Ameriky loví mezi zvířaty prchajícími před požárem dravá karanča (rody Caracara a Polyborus) nebo čimanga (Ibycter). V afrických savanách pobíhá před postupujícími plameny hořící savany na svých dlouhých nohách majestátní hadilov písař (Sagittarius serpentarius), který navzdory svému jménu zdaleka neloví jen hady. Mezi jeho oblíbenou kořist patří i ještěrky, želvy a savci od myší až po zajíce. Nepohrdne ani hmyzem.

Výsměch z vědeckých řad

V Austrálii využívají požáry buše velmi často k lovu např. luňáci hnědí (Milvus migrans), luňáci hvízdaví (Haliastur sphenurus) nebo rarozi proměnliví (Falco berigora). Podobají se tak svým kolegům z jiných kontinentů, ale v jednom ohledu jsou australští dravci jedineční. Jsou to totiž žháři, kteří požáry sami zakládají nebo je cíleně šíří na místa, kam by oheň bez jejich pomoci jen těžko pronikal, nebo by se tam nedostal vůbec. 

Luňáci a rarozi využívají šíření ohně k nadhánění kořisti a usnadňují si tak lov. Původní obyvatelé Austrálie tenhle trik dravců dobře znají, ale vědci o této dovednosti dravých ptáků dlouho pochybovali. Vysmívali se domorodým legendám a s bohorovnou shovívavostí nahlíželi i na očitá svědectví hasičů, kteří měli bezpočet příležitostí poznat požáry buše důvěrněji než kdokoli jiný.

Dravci jako učitelé Austrálců?

V roce 1963 vyšla v Austrálii kniha Já, Austrálec, která popisuje život příslušníka domorodého kmene Alawů. Úřady znaly autora jako Philipa Robertse, ale Alawové mu říkali Wailpuldanya. Lov dravců u hořícího buše líčí spisovatel takto:

„Jestřábi – my jim říkáme ohňoví dravci – jsou vynalézaví lovci. Většinu své kořisti uloví za letu a to především v blízkosti požárů, kde útočí na letící kobylky… Občas nás zaskočí. To když cíleně založí požár trávy a křovin, aby si usnadnili lov. Viděl jsem dravce, jak sebral ze země doutnající klacek a pustil ho na vyschlou trávu vzdálenou půl míle. Pak s ostatními dravci čekal na šílený úprk vyděšených a popálených plazů a savců. Když tahle oblast dohořela, zopakovali dravci to samé někde jinde. My říkáme takovým ohňům jarulan. Nejen dravci zakládají ohně, aby si usnadnili lov. My často děláme totéž. Především na konci období sucha, kdy je nedostatek jídla a tři metry vysoká tráva, v níž se skrývá velké množství nejrůznějších zvířat, snadno hoří. Je možné, že se naši předkové naučili tenhle trik od dravých ptáků.“

Domorodci nikdo nevěří

Wailpuldanyovo líčení udělalo silný dojem na laické čtenáře i některé odborníky. Malá skupinka vědců ho dokonce považovala za důkaz, že australští luňáci a rarozi používají nástroje a vedle člověka patří k jediným živočichům planety, kteří se naučili využívat oheň. Mnohem častěji se ale popis dravců cíleně zakládajících požáry setkal s okázalou skepsí.

S nejsilnějším odporem se střetl Wailpuldanyův názor, že předkové dnešních australských domorodců okoukali od ptačích žhářů nadhánění zvěře cíleně založenými požáry buše. Přední odborníci na dravé ptáky, jako je např. Steven Debus z University of New England, považovali případy, kdy lidé zahlédli dravce s doutnajícím klackem v pařátech, za výsledek souhry náhod. 

„Místní lidé věří, že luňák hnědý nazývaný podle svého typického volání kerrk-kerrk-kerk jako Kerrk-malamak, zakládá požáry tím, že sbírá hořící klacky z požárů a přenáší je na nové lokality, kde je pak shazuje do vyschlé trávy a zapaluje ji. Je pravda, že jsme občas zahlédli dravce, jak nese v pařátech doutnající klacík. Ptáci ho ale většinou velmi rychle pustí na zem. Zřejmě ho uchopili do pařátů náhodou, když se snažili chytit do drápů drobné živočichy v těsné blízkosti plamenů,“ píše například ve své studii o dravcích severní Austrálie významný australský zoolog Richard W. Braithwaite. 

Draví žháři v mýtech a rituálech

Wailpuldanya nebyl zdaleka jediný, kdo považoval zakládání požárů dravými ptáky za neoddiskutovatelný fakt. Mezi domorodci je tento názor široce rozšířený a promítá se i do jejich mýtů a rituálů. Jedna z bájí o vzniku světa vypráví, že na začátku měl oheň v moci dingo. Luňák mu ale z hořící hranice ukradl doutnající větev a odnesl si ji pryč, aby si mohl upéct jedlé hlízy. Od té doby mají luňáci pro oheň velkou slabost a sbírají hořící klacky nejen z požárů, ale i z táborových ohňů domorodců. 

Austrálci žijící na severu nejmenšího kontinentu v povodí Roperovy řeky vykonávají na utajených místech několikadenní obřad zvaný jabuduruwa. Účastní se ho pouze dospělí muži a jeho součástí je tanec, při němž jeden z mužů v roli dravého ptáka sebere z ohniště zapálenou větev a přenáší ji pak z místa na místo. Na Arnhemské náhorní plošině ukládají domorodci kosti nebožtíků do dutých stromů při obřadu zvaném lorrkkon. Jeden z účastníků obřadu imituje luňáka hnědého a drží přitom vysoko nad hlavou jasně plápolající větev. 

Pro většinu badatelů ovšem nebyly domorodé báje a rituály důkazem, kterým by se hodlali seriózně zabývat. Tvrdošíjně trvali na tom, že draví ptáci doutnající větve na nová místa nepřenášejí a nové požáry buše nezakládají. Na stranu domorodců se ve sporu o ptačí žháře nakonec přiklonili lidé, kteří si nedovolili ignorovat skutečnost, protože by to mohlo mít nedozírné následky v podobě obrovských hmotných škod a dokonce i obětí na životech. Do diskuse razantně vstoupili profesionální hasiči, kteří chrání před rozsáhlými požáry buše lidská obydlí a jejich obyvatele. 

Tváří v tvář ohni 

Požáry ročně postihují asi 18 % z 1 900 000 kilometrů čtverečních australské buše a přes některá území se plameny přeženou v průměru každé dva roky. Nejednou nabývá řádění ohnivého živlu katastrofálních rozměrů. V roce 2009 zuřilo jen ve státě Victoria kolem soboty 7. února na čtyři stovky požárů buše. Počasí šíření ohně nahrávalo a „černá sobota“ vešla do dějin jako synonymum pro nejničivější řádění plamenů v novodobé historii Austrálie. Bilance byla děsivá – 173 mrtvých a 414 vážně popálených. Materiální škody se vyšplhaly na 4,4 miliardy australských dolarů. Katastrofa překonala i pověstný „černý pátek“ z 13. ledna 1939, kdy požáry ve státě Victoria zachvátily plochu 20 000 km² a zahynulo 71 lidí. 

V řadě případů nezbývá hasičům nic jiného, než čekat, až oheň vyčerpá palivo v dané oblasti nebo narazí na nepřekonatelnou překážku, jako je řeka, skaliska bez vegetace nebo i silnice. Spoléhat na „nepropustnost“ těchto bariér se ale nevyplácí, protože do hry mohou vstoupit dravci. Ti z ptačí perspektivy velmi dobře vidí, kam a jak se oheň šíří, a bezpečně poznají, že plameny narazily na překážku. V té chvíli dravcům hrozí, že hody na živočiších prchajících před ohněm skončí.

Náprava je celkem jednoduchá a nedá ptákům mnoho práce. Sletí k ohni, uchopí do pařátů doutnající klacek a přenesou ho za překážku. Hasič Dick Eussen přistihl při takovém žhářství rarohy proměnlivé během požáru zuřícího na nejsevernějším výběžku australského Yorského poloostrova…

Svědectví profesionálních hasičů

Dick Eussen jel autem po silnici, ke které právě dorazila fronta plamenů. Rarozi létali v dýmu a oblacích jisker nad požárem a lovili. Někteří ale sedli na zem na místech, kde už plameny strávily poslední traviny a keře, a znepokojeně popocházeli sem a tam. Vyhasínání požáru se jim zjevně nelíbilo. Jeden z rarohů popadl do pařátů zuhelnatělou větev a vzlétl s ní na silnici. Záhy ji však pustil a čadící dřevo padlo na asfalt vozovky. Klacek byl zjevně příliš horký a pták ho nedonesl tam, kam chtěl. Druhý raroh už by úspěšnější a shodil doutnající větev na druhé straně silnice, kde se ze suché trávy hned začalo kouřit a po chvilce i na druhé straně silnice vzplál jasný plamen. 

Svědkem podobného ptačího žhářství se stal Eussen také v blízkosti světoznámého národního parku Kakadu. Hlídal u dálnice, aby přes ni nepřeskočily plameny rozsáhlého požáru. Zdálo se, že všechno dobře dopadne a oheň uhasne, ale najednou Eussen dostal hlášení o plamenech, jež vzplály na druhé straně dálnice. Skočil do auta a vyrazil k novému ohnisku, když vtom uviděl asi dvacet metrů před autem luňáka hvízdavého, jak letí přes silnici s kouřícím klackem v drápech. Za dálnici dravec dřevo upustil a na místě dopadu ihned začalo hořet. Celkem byl Eussen svědkem sedmi požárů, které tento luňák hvízdavý přenášením doutnajících klacků založil. 

I další hasiči na vlastní oči viděli, jak draví ptáci přenášeli v drápech nebo v zobácích doutnající nebo i plápolající větve a shazovali je na místa, kam se oheň ještě nedostal. Nikdo z nich nesdílí názor, že dravci sebrali dřevo nedopatřením a neměli v úmyslu ho transportovat. Podle některých svědectví jsou luňáci a rarozi s to přenést oheň až na vzdálenost jednoho kilometru. Není pochyb, že dobře vědí, co dělají, a že sledují zcela jasný záměr. 

Rehabilitace domorodých pověstí

Tým vědců vedený Markem Bontou z Pennsylvania State University (jehož členem byl i Dick Eussen) shrnul na stránkách vědeckého časopisu Journal of Ethnobiology nejen informace získané od původních obyvatel Austrálie, ale i od hasičů a dalších svědků. Výzkumníci došli k závěru, že ptačí žháři rozhodně nejsou výmyslem domorodců, ale tvrdou realitou. 

TIP: Která zvířata jsou požárními preventisty a koho lze naopak označit za žháře?

Bonta a jeho spolupracovníci v závěru své studie vyzývají ke sledování ptáků v blízkosti požárů i na dalších místech světa. Dravci loví živočichy prchající před plameny v pampách Jižní Ameriky, savanách Afriky a v mnoha jiných lokalitách. Nezdá se pravděpodobné, že by žhářství objevili jen australští ptáci. Možná se jen obyvatelé Jižní Ameriky nebo Afriky nedívají dost pozorně. A nelze vyloučit ani možnost, že místní obyvatelé o zakládání požárů ptactvem vědí, ale vědci jejich znalosti zatím nebrali v potaz.