Na procházce s orangutanem: Indonéský národní park Tanjung Puting
Tohle asi jinde na světě nezažijete. Nad vašimi hlavami se ve větvích houpe několik orangutanů a hlavnímu samci vůbec nevadí, že jste jen pár metrů od něj. Když se zdá, že už nic lepšího nemůže přijít, orangutaní samice se od vás klidně nechá vést za ruku
„Rychle, pojďte se mnou! V kempu je Tom!“ křičí na mě kapitán vedlejší lodi a vede mě do Kempu Leakey, kde před několika hodinami skončilo odpolední krmení. Vůbec netuším, kdo je Tom, ale předpokládám, že nějaký místní boss, který se dobře vyzná ve zdejší přírodě. Jinak by přece kapitán nedělal takový povyk. Jdu mu tedy v patách a nejsem zklamaná. Tom je totiž bez přehánění zdejší král …
Obklopeni orangutany
V táboře je jen několik rangerů a kolem osmi turistů včetně mě. Všichni jsme pasažéry jedné ze dvou lodí, které tu dnes kotví na noc. No a Tom, dominantní samec tlupy orangutanů (Pongo pygmaeus), kteří osídlují zdejší oblast, je tady taky. Sedí v blízkosti kantýny pro rangery a cpe se banány, které si před chvílí vynutil. Je obrovský. Může vážit přes metrák a sílu má prý jako osm chlapů. Když tedy něco chce, je lepší mu neodporovat. Pozoruji jeho obličejové laloky a tlamu plnou banánů; nemůžu z něj spustit oči. Sedím na bobku asi dva metry od hlavního samce tlupy, bez plotu, bez jakýchkoliv zábran.
Za chvíli si všimnu, že hned opodál si hraje orangutanice s mládětem. Nadšeně se k dvojici přesouvám a přitom bez větších očekávání kontroluji, jestli někde nezahlédnu ještě jiného primáta. S ohromením zjišťuju, že jsem jimi doslova obklopena. Kromě Toma a Princess (tak se samice jmenuje, jak později zjišťuji) s mládětem se opodál na zemi rozvaluje ještě jiná samice a v korunách stromů jsou nejméně další dvě skupiny. Stojím na zřejmě nejlepším místě na světě pro pozorování orangutanů ve volné přírodě. Kemp Leakey v národním parku Tanjung Puting, na indonéském Kalimantanu.
Prázdný tábor v dešti
Do parku jsem se dostala lodí, které se v indonéštině říká klotok. Cesta z městečka Pangalan Bun vede nejdříve po velké řece, potom po menší, kterou lemují stovky malých palem. Nakonec nás unáší malá říčka obklopená džunglí. Divoká zvířata můžeme zahlédnout přímo z paluby. Především je ale možné navštívit tři kempy, v nichž probíhají pravidelná denní krmení orangutanů, kteří si dnes nezvládli získat potravu vlastními silami.
Naší první zastávkou je kemp číslo 3. Prší a snad proto si pro nadílku jídla přišla jen jedna samice s mládětem. Střídavě pozorujeme matku s malým orangutánkem a odháníme mračna komárů, kteří nás obletují. Jsme uprostřed oblasti s výskytem malárie i horečky dengue a komáří štípnutí tady nemusí znamenat jen nepříjemné svědění. Samice se doslova nacpe banány a mizí v korunách. Nám nezbývá než doufat, že počasí se do zítřka umoudří a my budeme mít na zvířata větší štěstí.
Pozorná „opičí láska“
Počasí ukazuje příznivější tvář už v podvečer. Sedíme na palubě a pozorujeme okolní džungli – hustou a nepoškozenou, zahalenou do lehkého vlhkého oparu a především plnou opic. Mimo zraky návštěvníků se v ní prý skrývají i medvědi, leopardi a jeleni. Takhle nějak znám džungli z obrázků prvních objevitelů Bornea. Kromě tlup makaků se nám ukazují i vzácné nosaté opice kahau (Nasalis larvatus). Jsou tu celé rodiny a stromy jsou jimi doslova obsypány. Malé sají mléko od svých matek, prohánějí se ve větvích, odpočívají. Užasle je pozorujeme a mezitím se z podpalubí začíná linout krásná vůně dnešní večeře. Naše paní kuchařka je jedním z nejspolehlivějších opěrných bodů tohoto výletu. Připravuje vynikající indonéská jídla, rýži, ryby, zeleninu, sojové tempe a tofu. Nejvíc jsme si ale zamilovali odpolední smažené banány, po těch se zapráší hned, jak se dostanou na stůl.
Opakovaná návštěva kempu 3 příští den ráno už rozhodně není zklamáním. Když přicházíme, sedí na krmící platformě dominantní samec a vypadá, že se o koš banánů nechce s nikým dělit. Postupně ale vidíme, jak z korun stromů sestupují další a další a osmělují se sebrat si pár kousků ovoce i pro sebe. Je tu několik dalších samců a pár samic s mláďaty. Mláďata vždy matku pevně objímají a drží se jí pevně za chlupy. Takovouto blízkost, bezvýhradnou péči a nepřetržitou možnost kojení budou mít až do věku zhruba čtyř let. To ale neznamená, že je pak matka nechá pobíhat bez dozoru. Do šesti až sedmi let věku nepustí svého potomka z očí a je vždy připravena přispěchat mu na pomoc.
Divoká a přesto krotká
Vrcholem každé návštěvy parku Tanjung Puting je kemp (tábor) Leakey, kde je i výzkumné a vědecké centrum parku. Kemp Leakey založila Dr. Biruté Mary Galdikas, když sem v roce 1971 přijela zkoumat právě orangutany. Doslova jim zasvětila svůj život a dnes má za sebou nejdéle trvající výzkum jediného živočišného druhu. Jejím mentorem na univerzitě byl Dr. Louis Leakey, na jehož počest je tábor pojmenován. Leakey pomohl mladé zooložce sehnat fondy pro zahájení výzkumu a její kariéru zásadním způsobem nasměroval. Kromě Biroté Galdikas stál Leakey i na počátku kariéry Jane Goodallové, známé výzkumem šimpanzů, a Dian Fosseyové. Ta se zasloužila nejen o výzkumu horských goril, ale i o jejich ochranu (a byla kvůli své nepohodlnosti zabita, pravděpodobně pytláky). Tyto tři významné ženy, které se všechny zasloužily o poznání jednoho druhu primátů, byly tedy svým způsobem spolužačky.
Koncentrace orangutanů u tábora Leakey je obrovská. Na krmení přichází kolem patnácti orangutanů. Ti mohou být potenciálně velmi nebezpeční a nedoporučuje se k nim přibližovat na méně než pět metrů. Jsou ovšem evidentně krotcí. V Tanjung Puting se nemluví o divokých orangutanech, ale orangutanech ve volné přírodě. Rozdíl je ten, že jakmile jednou mají tato inteligentní zvířata kontakt s člověkem, začnou se od něj velmi rychle učit, zkrotnou a už se nikdy nedají považovat za zcela divoká.
Ruku v ruce
Jednou z hlavních funkcí národního parku je rehabilitace orangutaních mláďat. I dnes je totiž v těchto končinách běžné pytlačení a mláďata jsou velmi žádaným domácím mazlíčkem. Jelikož by ale mladé jeho matka nikdy neopustila, je běžné, že pytláci nejdříve orangutaní samici zastřelí a její mládě potom prodají. Když se ochranářům podaří takového nešťastníka vysvobodit ze zajetí, postoupí jej právě rangerům kempu Leakey, jejichž úkolem je vrátit zvíře zpět do přírody. O malé se nejdřív musí starat jako o lidské miminko – krmit každé čtyři hodiny, mýt, hrát si s ním a jakmile nastane čas, musí jej naučit životu v džungli, šplhání po větvích, získávání potravy. Když se všechno povede, je zvíře vypuštěno zpět do volné přírody, ale obvykle se vrací ke kempu pro potravu.
TIP: Primáti a výzva lidské přítomnosti: Jak přežívají orangutani?
Čekáme, až krmení skončí, turisté se vytratí a my si můžeme užít klid džungle. Trpělivost se nám vyplatila. Když se vracíme, jedna orangutanice s mládětem nám dovolí vést ji kus ke kempu za ruku. Její dlaň je stejně hebká jako dlaň člověka. Jdeme s ní pomalu po pěšince a nad hlavou se nám ve větvích houpe její mládě…
Co ještě nevíte o orangutanech
- V malajštině a indonéštině „orang“ znamená „člověk“ a „utan“ je slovní základ slova „hutan“, tedy „les“. Takže, orangutan doslova znamená „lesní člověk“.
- Orangutan má z 97 % stejné DNA jako člověk.
- Orangutani mají větší rozpětí rukou než je výška jejich těla – mezi konečky prstů velkých samců je možné naměřit až 240 cm.
- Stejně jako lidé mají orangutani palce postavené naproti ostatním prstům. Na rozdíl od lidí nemají na palcích nehty.
- Orangutani žijí jen na indonéských ostrovech Sumatra a Borneo (Kalimantan). Orangutan sumaterský (Pongo abelii) je kriticky ohroženým druhem – pouhých 7 300 jedinců. Orangutan Bornejský (Pongo pygmaeus) má status ohroženého druhu (45 000 až 69 000 jedinců. Poslední odhady stavů byly uskutečněny v roce 2003.
- Orangutany nejvíce ohrožuje ztráta přirozeného prostředí, především v důsledku lidské činnosti, na druhém místě nelegální obchod a jako poslední se uvádí lov pro potravu domorodým obyvatelstvem.
Jak se dostat za orangutany
Startovacím místem pro návštěvu národního parku jsou blízká městečka Pangalan Bun či Kumai. Můžete přiletět malým letadlem přímo na místní letiště, přijet autobusem z jiného místa na Kalimantanu nebo, jako já, naprosto neturisticky připlout trajektem z Jávy. Než vyrazíte dál, je třeba zařídit povolenku do parku, zaregistrovat se na policii a sehnat kapitána s lodí. V parku totiž neexistují cesty, veškerá doprava zde probíhá po říčce, která tudy protéká.
Sami raději ne
Pronajmete si tedy místní motorizovanou loď klotok, jejíž obvyklou posádkou je kromě kapitána i průvodce a kuchař. V mém případě musím ještě sehnat spolucestující, protože pronajmout si loď sama na několik dní by bylo nejen značně osamělé (a možná i riskantní), ale taky pěkně drahé (cena za třídenní výlet a loď cca 8 000 Kč). Během rekordních dvou hodin mám vše vyřízeno a můžu vyplout společně s Rakušankou žijící na Bali a jejími dvěma dcerami.
Džungle přímo z postele
Loď není největší, ale pro čtyři lidi se stále ještě řadí do kategorie „útulná“. Podpalubí patří posádce, my obýváme zastřešenou palubu. Na příští tři dny se stává naším domovem, naším obývákem, ložnicí i jídelnou. Přes den máme rozložené židle a stůl a polštáře a podložky na odpočinek, na noc se vytáhnou matrace a moskytiéry, můžete tak přímo z postele koukat na hvězdy a poslouchat zvuky z okolní džungle.
