Na ostrově dávných plamenů: Elba platí za výkladní skříň Itálie

Cesta na Elbu vám z Česka autem potrvá zhruba dvanáct hodin a z toskánské pevniny vás do samotného cíle převeze trajekt z Piombina. Staří Řekové ostrov kdysi nazývali Aethalia neboli „plamen“, k čemuž je prý inspirovaly z dálky viditelné ohně pecí, ve kterých se již od dob Etrusků a Římanů zpracovávala místní železná ruda. 

Po ostrovních silničkách se můžete pohybovat vozem, na motorce i autobusem, ale mnohdy je ideální zvolit pěší túru. Mezi nejlepší a také nejpohodlnější způsoby, jak si Elbu užít, však patří okružní plavba na jachtě. Tamní města – ať už největší Portoferraio, nebo Porto Azzurro, Rio Marina či Marciana Marina – se totiž otevírají směrem k moři. V přístavech vás přivítají sochy madony s rozevřenou náručí a na pevninu tam z paluby většinou vkročíte rovnou do nejstarší části zástavby.

Velká část italských ostrovů se řadí k turisticky exponovaným místům. Chcete-li tedy zaslechnout alespoň vzdálenou ozvěnu zlatých časů, označovaných jako „dolce vita“, musíte se zejména do nejslavnějších ostrovních rájů typu Ischie, Capri či Procidy vydat mimo hlavní sezonu. Alternativní cíl skýtají Sicílie či Sardinie s několikanásobnou rozlohou. Velikostí se s nimi sice Elba poměřovat nemůže, ale i uprostřed léta vám dovolí nadechnout se horkého středomořského vzduchu, aniž by kolem kroužil všudypřítomný roj turistů, skútrů a prodavačů cetek.

Doma u Napoleona

Portoferraio se stalo neoficiálním hlavním městem ostrova a jeho historické jádro přímo obepíná místní kotviště. Všechno tam budete mít relativně na dohled, takže se snadno zorientujete: Přístavu dominuje impozantní věž Linguella a spolu s pevnostmi Forte Stella a Forte Falcone připomíná slavnou historii Portoferraia poloviny 16. století, kdy tvořilo součást Florentské republiky. Když totiž roku 1548 koupil město vévoda Cosimo I. Medicejský, přejmenoval ho s příslovečným velikášstvím svého rodu na Cosmopoli a vybudoval systém opevnění, jehož pozůstatky dnes nevelkému přístavu dodávají punc hrdého a nezlomného sídla.

Nejdůležitější zlom v novodobých dějinách Elby přinesl rok 1802, kdy se stala francouzským územím a o dvanáct let později i místem nedobrovolného, přestože v mnoha ohledech privilegovaného pobytu Napoleona. Přidáte-li se dnes k těm, kdo stopy císaře na ostrově hledají, pak jich právě v Portoferraiu naleznete nejvíc. Slavný dobyvatel sice na nevelké pevnině příliš dlouho nepobyl, ale místní na něj vzpomínají v dobrém. Když se po prohrané bitvě u Lipska musel vzdát vlády, přijal pobyt na ostrově nedaleko rodné Korsiky rezignovaně a plný rozčarování. Přesto nehodlal zůstat zavřený ve své krásné Ville dei Mulini, kde dnes sídlí hojně navštěvované muzeum. Brzy se proto s vervou pustil do zvelebování okolí, modernizace silnic a vinic, zavedení školní docházky či obnovy těžebního průmyslu. Za necelý rok toho zvládl opravdu hodně, a dnešním obyvatelům jistě nevadí ani turisté, kteří s sebou díky jeho věhlasu přivážejí prosperitu.

Cesta vzhůru

Od věže Linguella ve starém přístavu je to na kopec „k Napoleonovi“ necelý kilometr chůze. Vydejte se přes malebné náměstí Republiky, pokračujte ulicí Giuseppa Garibaldiho – v italských městech zcela nezbytnou – a nakonec vystoupejte po Napoleonových schodech s pouličními muzikanty. Až potom navštívíte již zmíněné muzeum, můžete z blízké uličky Falcone seběhnout po strmém chodníku na maličkou pláž, jež se rozkládá na úpatí impozantních útesů.

Nepřehlédnutelnou dominantu Elby tvoří vrchol Monte Capanne. Tyčí se do nadmořské výšky 1 019 metrů a nabízí jedinečné výhledy na nekonečný obzor Tyrhénského moře. Jedná se o velmi příjemné zpestření ostrovní návštěvy, nicméně výstup nahoru nepatří k nejsnazším. Na výběr budete mít z šesti turistických stezek, včetně údajně celkem lehké ferraty La Galera. Nejpohodlnější je však samozřejmě „cabinovia“, tedy lanovka: Nenechte se ovšem zmást jejím italským názvem – nepovezete se totiž v kabině, nýbrž v malém otevřeném koši ze žlutých ocelových trubek… Jízda je každopádně zcela bezpečná a trvá zhruba dvacet minut.

Jachty, klid a káva

Pokud se rozhodnete vystoupat na Monte Capanne po svých, představuje vhodný výchozí bod město Marciana Marina. Tamní přístav je dobře vybavený a mohutná kamenná věž připomíná dobu, kdy ostrov patřil Appianiům z Piombina. U její paty pak láká do vln krásná oblázková pláž La Fenicia. Městečko navíc nabízí spoustu domácky působících kaváren i restaurací, kde se můžete před výstupem posilnit. Alternativu tvoří výlet autobusem, který vás přes Poggio a Marcianu doveze až na zastávku Cabinovia, odkud už zbývá k popsané lanovce jen pár kroků. Nezapomeňte přitom, že obzvlášť v létě znamená pokrývka hlavy i zásoba vody naprostou nutnost.

TIP: Domov mrtvých: Čím si italský ostrov Poveglia vysloužil chmurnou pověst?

Jestliže kopcům příliš neholdujete, vydejte se třeba do idylického přístavu Porto Azzurro na východě Elby, který se tak trochu vymyká standardu pobřežních ostrovních městeček. Chrání jej přirozený záliv a tamní domy oplývají charakteristickou pestrobarevností fasád, jež nádherně kontrastují s mořskou modří. Porto Azzurro představuje ideální místo k zasněnému popíjení espressa na „piazze“, s výhledem na kotvící jachty. V přilehlém okolí si ovšem můžete prohlédnout také španělské pevnosti Longone či Focardo nebo se vypravit ke kapli Madonna di Monserrato na úpatí hory Monte Castello. Ostatně i tato pamětihodnost, kterou dělí od městské od zástavby asi tři kilometry, upomíná na přítomnost španělských dobyvatelů: Vznikla v 17. století a střeží kopii slavné Montserratské madony.