Na okraji ptačího hejna: Žádoucí bezpečí za hradbou těl

Jespáci srostloprstí (Calidris pusilla) patří k opeřeným světoběžníkům. Zimují v Jižní Americe a hnízdí v Kanadě a na Aljašce. Při návratu ze zimovišť se každé jaro zastavují ve velkých hejnech na atlantickém pobřeží Severní Ameriky, kde se několik dní krmí a čerpají síly k dalšímu letu. K jejich oblíbeným zastávkám patří Delawarská zátoka nebo zátoka Fundy. Právě tady jespáky sledoval kanadský biolog Guy Beauchamp z University of Montreal. Všímal si jejich chování při lovu drobných bezobratlých tvorů a zjistil nápadný rozdíl ve způsobu shánění potravy mezi jedinci na okraji a uvnitř velkých hejn.

Rizika a jistoty lovu

Jespáci srostloprstí mají dva různé lovecké styly. První z nich je založen na rychlém klování do písku. Pták má přitom hlavu vysoko zvednutou. Udržuje si tak přehled o okolí a ztrácí jej jenom na kratičký okamžik – když vyrazí zobákem do písku za kořistí. Jespáci tak loví větší bezobratlé živočichy ukryté pod povrchem mokrého písku na hranici mezi souší a mořem. Místo, kde se kořist ukrývá a kam je třeba klovnout, pták vyhledává zrakem.

Při druhém způsobu lovu jespák skloní hlavu těsně nad písek a jezdí zobákem mělce pod povrchem. Narušuje tak jemný povlak jednobuněčných řas a rozsívek a nasává je i s vodou do zobáku. Okraj zobáku slouží krmícímu se opeřenci jako jemné sítko – voda odtéká pryč, výživné řasy a rozsivky zůstávají v zobanu. Kontrolu nad celou procedurou si jespák udržuje prostřednictvím četných hmatových nervových zakončení na zobáku. Díky nim mu zobák slouží podobně jako nám prst. Tímto způsobem lovu se pták dostává k vydatným porcím potravy bohaté na živiny i energii. S nízko skloněnou hlavou ale nevidí na větší vzdálenost po okolí a vystavuje se tak značnému riziku ze strany přirozených nepřátel.

Přízemní život s plným zobákem

Guy Beauchamp předpokládal, že pro jespáky pohybující se na okraji hejna by byl lov se skloněnou hlavou příliš nebezpečný. Naopak ptáci ze středu hejna by si ho mohli dovolit, protože jsou před bezprostředním útokem chráněni masou ptačích těl. Na tři týdny, během nichž se jespáci srostloprstí zastavují v zátoce Fundy, vyrážel kanadský biolog do terénu. V letech 2011 a 2012 nashromáždil údaje o chování bezmála pěti stovek jespáků ze 43 různých hejn a výsledky svých pozorování publikoval ve vědeckém časopise Biology Letters.

Beauchampův předpoklad se potvrdil. Jespáci, kteří se ocitli na okraji hejna, většinou lovili klováním do písku se vztyčenou hlavou, i když to znamenalo hubenější přísun potravy. Nejdůležitější pro ně bylo neriskovat. Ptáci uprostřed hejna si naproti tomu dopřávali vydatné hody na řasách a rozsivkách s hlavou hluboce skloněnou k písku. Hradba těl okolních ptáků je dobře chránila a ptáci mohli risknout zhoršený výhled.

Na okraji vždy ve střehu

Pozice na okraji hejna se ukazuje jako riziková i u mnoha dalších opeřenců. Také oni se raději odbývají na jídle, než aby si zahrávali se štěstím. Například severské bernešky bělolící (Branta leucopsis) se pasou ve velkých hejnech. Klid na uždibování často velmi skromné polární vegetace však mívají jen ptáci uprostřed hejna. Bernešky pohybující se na periferii se pasou ve velkém chvatu.

TIP: Opeření potápěči: Buřňáci jsou akrobati vzduchu i vody

Podobně jsou na tom i špačci obecní (Sturnus vulgaris), kteří se na podzim před odletem do zimovišť shromažďují do hejn čítajících i 250 jedinců. Tato hejna usedají na travnaté plochy, kde pak ptáci hledají v zemi žížaly, larvy brouků a další bezobratlé živočichy. Špačci z okraje hejna méně spí a tráví kratší dobu sháněním potravy, protože musí být neustále ve střehu před atakem přirozených nepřátel.