Na návštěvě u modrozeleného obra: Když sonda Voyager 2 prolétla kolem Uranu
Čtyřiadvacátého ledna 1986 se sonda Voyager 2 na své průzkumné misi maximálně přiblížila k Uranu – prolétla 81 500 km nad hranicí jeho atmosféry a zásadním způsobem rozšířila naše znalosti o vzdáleném modrozeleném obrovi
Voyager 2 odstartoval 20. srpna 1977, šestnáct dní před svým „dvojčetem“ Voyagerem 1. Po úspěšném dokončení primární mise, jejímž cílem se staly průzkumné průlety kolem Jupitera a Saturnu, byla sonda vzhledem k dobrému technickému stavu nasměrována na přímou přeletovou dráhu k Uranu.
Neviditelné prstence
O planetě vzdálené asi tři miliardy kilometrů od Slunce už tehdy vědci samozřejmě leccos věděli. Například jejích devět úzkých prstenců objevili na základě kolísání jasnosti hvězdy, kterou Uran na obloze vždy na krátkou dobu zdánlivě překrýval. Snímky z Voyageru ovšem ukázaly, že těleso ve skutečnosti obklopuje jedenáct prstenců. Ovšem na rozdíl například od Saturnovy „ozdoby“ jsou tmavě šedé, takže odrážejí jen několik procent slunečního světla, a proto se ze Země obtížně detekují.
TIP: Voyager 2: Návštěva u ledových obrů aneb Velká cesta Sluneční soustavou
Velké překvapení pak přinesly snímky měsíce Miranda s průměrem asi 480 km. Astronomové se do té doby domnívali, že tak malá ledová tělesa nedlouho po svém vzniku vychladnou a zamrznou. Na fotografiích z Voyageru proto očekávali nanejvýš impaktní krátery. Sonda však na Zemi odvysílala záběry různých trhlin, srázů a kaňonů, přecházejících přes evidentně starší povrch – ukazovalo to na tektonickou a termální aktivitu, jež po delší dobu utvářela povrch tělesa.
Před příletem Voyageru 2 vědci také pomocí teleskopů naměřili v atmosféře planety teplotu zhruba −214 °C. Automat ovšem odhalil překvapivou distribuci tepla, díky níž panovala na obou pólech přibližně stejná situace, přestože Slunce ozařovalo již desítky let pouze jeden z nich (planeta má výrazný sklon rovníku k ekliptice, takže naši hvězdu obíhá v poloze „na boku“, jako by válela sudy).
Voyager 2 rovněž odkryl výraznou odchylku magnetických pólů od obou konců osy rotace: Znamená to, že proudy hmoty, které magnetické pole vytvářejí, se nacházejí blízko horním vrstvám atmosféry Uranu. Sonda pomohla objevit i jedenáct nových oběžnic ledového obra.
„Dvojka“ Uran minula a dobrý stav jejích aparatur rozhodl o dalším pokračování mise. O tři a půl roku později navštívila Neptun a prozkoumala jej podobně jako předchozí cíl. Přestože některé přístroje na palubě již byly vypnuty, sonda stále funguje a udržuje spojení se Zemí. V současnosti míří do mezihvězdného prostoru a nachází se asi 17,5 miliardy kilometrů od Slunce. Dodnes zůstává jediným průzkumníkem, jenž studoval ledové obry Uran a Neptun, i když primární mise zahrnovala pouze průlet kolem Jupitera a Saturnu.
