Na lovu hmyzích krasavců: Králové nočních letců lišajové a jejich "dvořanstvo"
Noční motýli, jak už jejich označení napovídá, létají ve večerních hodinách nebo v noci. Dalo by se tedy říct, že výrazné zbarvení je jim k ničemu, protože barvy přikryje plášť tmy. Přesto některé druhy barvami přímo hýří
Slunce se už dávno zakutálelo za obzor a my se trochu se bojíme, aby vůbec „něco“ přilétlo. Zkušený lepidopterolog (tedy entomolog se specializací na motýly – latinsky Lepidoptera) nás ale uklidňuje a dodává, že „ty nejlepší kousky“ budou létat až kolem půl druhé ráno. Jsme tedy připraveni probdít s ním noc.
Drobotina se vzletnými jmény
Stojíme uprostřed ztichlé paseky – skupinka čtyř lidí hypnotizujících nasvícené plátno. Zatím přilétli jen nenápadně zbarvení motýlci z čeledi můrovitých (Noctuidae) a píďalkovitých (Geometridae). Vzrůstem jsou spíš drobní, zato je jich hodně. Náš „průvodce říší nočních motýlů“ briskně chrlí jejich jména, prakticky ve stejném okamžiku, kdy přistanou. Téměř nestíhám zapisovat kvůli pozdější identifikaci, ačkoliv motýly zachycené na bělostném plátně řadím spíše k fotografiím dokumentačním. Pro fotky „vyšší estetické kvality“ mám kolem plátna naistalovány větve a samozřejmě plánuji využít i přirozenou vegetaci. V hloubi duše doufám, že motýlům nebude můj záměr „proti mysli“.
Prozatím se spokojujeme a zároveň seznamujeme s několika menšími druhy: se zelenopláštníkem, kovolesklecem, blýskavkou, žlutavkou, šípověnkou, osenicí, různorožcem… No řekněte, nejsou to poetické názvy? Skoro, jako bychom vyvolávali jménem skřítky zdejších lučin.
Noční krasavec a jeho předobraz
Trochu se připozdilo. Na plátně se jako herci na nasvíceném jevišti objevují další a další motýli. Malí, větší, protáhlí, baculatí, huňatí… Zatímco fotografuji hranostajníka bílého (Cerura erminea) z čeledi modrohlávkovitých (Dilobidae), přilétá jeho příbuzný hranostajník bukový (Stauropus fagi). Oba je zvěčňuji na staré borové větvi, když tu na kámen, kterým je zatížen cíp napnutého plátna, usedá asi sedm centimetrů velký motýl, evidentně některý z lišajů.
Hranostajník bílý (Cerura erminea) a bukový (Stauropus fagi). Housenky hranostajníka bukového jsou zajímavé tím, že svýma dlouhýma nohama a postavením těla napodobují pavouky. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)
Přední křídla nového návštěvníka jsou „špinavě“ růžová s olivovou až hnědou kresbou, jeho zadní křídla zdobí červené a černé skvrny. Než ale zmáčknu spoušť, lišaj je složí pod první, delší pár. Na přesnější určení si ovšem musíme počkat, protože náš průvodce se s čelovkou vytratil do tmy. Šel zkontrolovat druhé plátno, které umístil několik desítek metrů od prvního na kraji borového lesíka.
Při spatření lišaje se neubránil výkřiku nadšení. Jedná se totiž o lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae), jehož housenky jsme fotografovali odpoledne před instalací pláten. Mně se dokonce podařilo zachytit synchronizovaný žír dvou housenek ve dvou barevných variacích: černo-žluto-oranžovou a černo-červenou. V posledním instaru (dílčí vývojový stupeň larválního stadia hmyzu) totiž může být základní barva housenek lišaje pryšcového variabilní – zelená, žlutá, nebo červená.
Synchronizovaný žír dvou barevných variant housenek lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae). (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)
Velké, tlusté housenky (až 9 cm dlouhé) se v případě nebezpečí brání vyvrhováním potravy a škubáním těla. Kuklí se daleko od hostitelské rostliny. Na povrchu půdy si vytvoří řídký kokon z úlomků větviček, listí a z kamínků. Proměna na lišaje pak trvá dva týdny až dva roky v závislosti na klimatických podmínkách.
Motýli vstupují i do snů
„Pojďte se mrknout,“ vytrhne mě ze zaujetí lišaji nadšený hlas našeho motýlího průvodce. „Přistál tady rudokřídlec půvabný.“ Rychle udělám ještě jednu fotku lišaje topolového (Laothoe populi), který se tady taky objevil, a jdu se pochopitelně podívat.
Na plátně se vyjímá žlutooranžový motýl s ohnivě červeným lemem křídel. Svrchní pár je dole zdobený tenkou, zvlněnou linkou a několika protáhlými tečkami. Kresba je jemná, jakoby vkusně nakreslená rukou umělce. Musíme dát zapravdu. Rudokřídlec půvabný (Miltochrista miniata) není žádný obr, ale jméno má výstižné.
TIP: Šum andělských křídel: Nádherné barvy výjimečných motýlů
Noční čas zpočátku ubíhá, ale s přibývajícími hodinami je stále náročnější pokračovat dál. Fotografování velkých lišajů a občasné přesuny od jednoho plátna ke druhému jsou překvapivě vyčerpávající a později už ani nemá cenu napájet se silným čajem nebo kávou. Je půl čtvrté ráno. Všichni čtyři jsme v jakési zvláštní euforii, ale na pobledlých obličejích se zračí únava. Aby také ne. Nakonec zalézáme do spacáků a děkujeme, že příroda k nám byla štědrá. Možná se nám bude zdát o zelence bukové nebo nás ve snu polechtají křídla některého z našich lišajů…
Králové mezi nočními motýly
Lišajovití (Sphingidae) jsou velicí zavalití motýli s aerodynamickým tvarem těla a jejich přední křídla mají vždy větší plochu než zadní pár. Přední křídla jsou obyčejně také nenápadně zbarvená, zatímco zadní pár křídel bývá naopak pestrý. To znamená, že během dne je odpočívající motýl dobře maskován před zraky predátorů. Většina druhů čeledi lišajovitých je aktivní za večera a v noci, malá část i ve dne (například dlouhozobky).
Lišajové jsou zdatní letci. Například dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum) přilétá zjara do střední Evropy ze Středomoří, načež může pokračovat až daleko na sever do polárních oblastí.
Lišajové se živí jako všichni motýli nektarem, který jsou díky dlouhému sosáku schopni vysát i z velmi hlubokých květů. Jejich oči jsou poměrně velké. Samice kladou vajíčka zpravidla na spodní stranu listů. Vylíhlé housenky se několikrát svléknou. Bývají lysé a na posledním zadečkovém článku mívají osten. Podle zadečkového trnu tedy lze bezpečně poznat, že se jedná právě o housenku lišaje.
Když jsou ohroženy, mohou housenky zaujímat výstražnou pozici, při které vztyčí přední část těla. Tento postoj vzdáleně připomíná sfingu, odtud je odvozeno pojmenování celé čeledi Sphingidae.
