Mýty o inteligenci: Je vyšší IQ skutečně výhrou v životní loterii?

Definovat inteligenci je velmi složité, což trefně vystihl už v roce 1927 Charles E. Spearman. Tento britský psycholog a výzkumník na poli myšlení konstatoval, že inteligence se stala pojmem, který má tak mnoho významů, že v konečném důsledku nemá žádný. Obecně se v psychologii takto označuje schopnost řešit logické problémy, plánovat jejich řešení a komplexně jim rozumět, abstraktně myslet, rychle se učit a používat závěry plynoucí z předchozí zkušenosti. Jde tedy o komplexní soubor kognitivních dovedností; zahrnuje jak obecnou inteligenci, tak i specifické intelektové schopnosti, jako jsou verbální, neverbální či numerické dovednosti.

Mezi různými typy inteligence odborníci rozlišují už od druhé poloviny 20. století. Americký psycholog Howard Gardner si jako jeden z prvních uvědomil, jak odlišné jednotlivé druhy inteligence jsou, jak na sebe vzájemně působí a jaký mají při správném rozvoji potenciál. Ve své teorii mnohočetných inteligencí rozlišuje mezi jazykovou, hudební, logicko-matematickou, prostorovou, pohybovou, interpersonální, intrapersonální a přírodovědnou inteligencí. Vedlo ho k tomu to, čeho si všímají rodiče i učitelé i dnes – v jedné oblasti děti vynikají, v další jsou průměrné a v některé mohou i zaostávat.

Kritici teorie ale namítají, že Gardner nerozšiřuje definici inteligence, spíše ji jako pojem používá tam, kde jiní lidé mluví o talentu nebo nadání. Navíc neexistuje vědecky ověřený postup, jak jednotlivé druhy inteligence u lidí spolehlivým způsobem měřit. To se však netýká široké veřejnosti dobře známého hodnocení inteligenčního kvocientu, tzv. IQ testů.

Je vyšší IQ skutečně výhra v životní loterii?

Výzkumy prováděné pomocí měření mozkové aktivity, konkrétně pomocí elektroencefalografie (EEG), ukazují, že jedinci s vyšším IQ mají menší mozkovou aktivitu při řešení problémů než osoby s nižším IQ. Je však důležité si uvědomit, že schopnost učení se není pouze dána našimi kognitivními schopnostmi, ale také dalšími faktory, jako je zdravotní stav, motivace, pozornost, stres, sociální prostředí, emocionální stav a další vnější podmínky. 

Otázka, zda vysoká inteligence ulehčuje, nebo naopak komplikuje život, je komplexní a závisí na mnoha faktorech. Výzkumy, jako ten provedený americkým psychologem Lewisem Termanem ve 20. letech minulého století, naznačují, že lidé s vysokým IQ mají často vyšší platy a dosahují profesního úspěchu. Nicméně zároveň se ukázalo, že mohou být náchylnější k problémům, mezi něž se počítá vyšší rozvodovost, alkoholismus a riziko sebevraždy, život v osamocení či deprese.

Příčiny a důsledky

Existuje několik možných vysvětlení. Jedním z nich je fakt, že nadprůměrně inteligentní jedinci na sebe mohou klást příliš vysoké nároky, u kterých je vyšší riziko selhání a následných problémů. Nadměrná přemýšlivost a schopnost analyzovat situace mohou vést k úzkostem a přecitlivělosti. Dalším faktorem může být jejich tendence rozvažovat všechny dostupné varianty při řešení problémů, což může vést k nerozhodnosti a zdánlivé pomalosti až paralýze. V dnešní době, kdy společnost klade důraz na rychlost, výkon a rozhodnost, může takový člověk působit negativně. A nemusí jít jen o dojem – velká míra pochybností o správném řešení může být u lidí s vysokým IQ často oprávněná. Keith Stanovich z Torontské univerzity, který se věnoval zkoumání racionality, zjistil, že pragmatická rozhodnutí nejsou na hodnotě IQ nijak závislá.

Existuje všeobecně rozšířená domněnka, že inteligentní lidé umějí lépe zvážit důsledky svých rozhodnutí. Ve skutečnosti to často neodpovídá realitě – lidé s vyšším IQ se nezřídka chovají iracionálně. Například téměř polovina členů kanadského klubu Mensa věří v paranormální jevy. Studie ekonoma Jaye Zagorského také prokázala, že lidé s IQ nad 140 mají dvojnásobnou „šanci“ překročit limit na svých kreditních kartách.

Vrozené mantinely

Většina odborníků souhlasí s tím, že genetické faktory hrají při určování inteligence významnou roli. Studie naznačují, že geny mohou mít vliv z více než 75 %. Je však nutné si uvědomit, že genetika je pouze jedním z mnoha faktorů, které nás ovlivňují.

Působení prostředí, včetně výchovy, vzdělání, sociálního prostředí a dalších životních podmínek, hraje také zásadní roli. Jakmile si příroda „vykolíkuje“ svůj prostor prostřednictvím genetického potenciálu, ke slovu se dostávají další životní podmínky, jež rozvoj inteligence a kognitivních schopností dále formují a ovlivňují.

Dětství a raná výchova jsou obzvláště důležité, protože v tomto období se utvářejí základní kognitivní dovednosti a schopnosti, které budou mít na celoživotní vývoj jedince vliv. Kvalita výchovy, podpora vzdělání a stimulace prostředí mohou inteligenci posílit a rozvíjet, zatímco nepříznivé podmínky dokážou naopak brzdit její rozvoj.

Podle výzkumů se zdá, že genetické faktory mají největší vliv na obecnou inteligenci, zatímco u slovní zásoby či prostorové orientace je tento podíl pouze poloviční. Paměť je geny ovlivněna dokonce ještě z menší části, asi z jedné třetiny.

Raketový vývoj

Největší rozvoj mozku člověk zažívá do pěti let, kdy se dítěti vyvíjí 50 % mozkových spojů. Při nástupu do školy dozraje do tří čtvrtin a kolem dvanáctého roku se plasticita mozku pomalu omezuje. Mezi dvanácti až šestnácti lety člověk z hlediska schopnosti nasávat nové informace údajně dosahuje vrcholu.

Na druhou stranu ale intelektuální výkon neovlivňuje pouze biologická „kapacita“ mozku, ale i získané zkušenosti a znalosti – pokud máme k dispozici větší zásobu informací týkající se nějakého problému, jsme schopni ho řešit efektivněji. Výzkum provedený na londýnské University College proto naznačuje, že v období dospívání se může výška IQ výrazně změnit (až o deset bodů) přestože samotný kvantitativní výkon mozku už neroste. „Výpočetní“ schopnosti mozku pak začínají od 22 let dokonce klesat.

Inteligence však není omezena pouze na ryzí výkon v podobě IQ, ale zahrnuje i jiné aspekty, jako je emoční inteligence (schopnost vcítit se do pocitů jiných lidí a přizpůsobit se jim) nebo sociální inteligence (schopnost efektivně interagovat s ostatními) a další.

Psychologové a sociologové se shodují, že pro úspěch v reálném světě je klíčová právě emoční inteligence (EQ). Daniel Goleman, známý americký psycholog, tvrdí, že za vším, co člověk dokáže, stojí 20 procent IQ a 80 procent EQ. To naznačuje, že schopnost porozumění a řízení vlastních emocí, efektivní komunikace s ostatními a budování zdravých mezilidských vztahů jsou stejně důležité – pokud ne důležitější – než čistá kognitivní schopnost měřená IQ.