Mýtus o nedotčené Africe: Jak se vyvíjela historie afrických parků

V březnu 1909 vyrazila z New Yorku do africké Mombasy, která tehdy byla součástí Britské východní Afriky a dnes je druhým největším městem Keni, pozoruhodná výprava. Takzvaná Smithsonova-Rooseveltova africká expedice měla za cíl nasbírat vzorky pro Národní muzeum přírodní historie spravované Smithsonovým institutem. Výprava vedená Theodorem Rooseveltem, kterého jen pár dní před startem výpravy vystřídal v křesle amerického prezidenta William Howard Taft, měla zásadní vliv na koncepci afrických národních parků, jak je známe dnes.

Vědecká expedice před sto lety

Smithsonova-Rooseveltova africká expedice asi sotva odpovídala tomu, co si dnes představujeme pod pojmem vědecká výprava. Kromě všestranné lovecké výzbroje, pochopitelně včetně velkého množství palných zbraní a nábojů do nich, s sebou Roosevelt a spol. vezli několik tun soli určené jako konzervační prostředek na kůže ulovených zvířat. Ani v tomto obrovském množství nepřišel bílý nerost nazmar. Vůdce výpravy a jeho společníci, mezi nimiž byl například stopař R. J. Cunninghame nebo známý britský lovec a objevitel Frederick Courteney Selous, během deseti měsíců zastřelili nebo chytili do pastí více než 11 000 kusů zvířat.

Podle záznamů výpravy toto číslo zahrnovalo asi čtyři tisíce ptáků, dva tisíce plazů a obojživelníků, pět stovek ryb a zhruba pět tisíc savců. Pokud by se k tomu započítali mořští a sladkovodní korýši, brouci a další bezobratlí společně s dovezenými rostlinami, vyšplhal by se počet vzorků na ohromujících 23 tisíc kusů.

Jen pro vědecké účely

Jenom katalogizace materiálu, který expedice přivezla, zabrala osm let a mnohá z ulovených zvířat v podobě vycpaných exponátů jsou dodnes součástí Národního muzea ve Washingtonu. Zvířata, která výprava přivezla ve více kusech, byla v mnoha případech předána dalším muzeím.

Ochráncům přírody nad výčtem ulovených tvorů, mezi nimiž bylo i množství exemplářů dnes kriticky ohrožených druhů, pravděpodobně vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Ti, kdo mají potřebu se v dnešních zcela změněných podmínkách výpravy zastávat, však uvádějí, že například slavný lovec skotského původu Walter Dalrymple Maitland Bell, známý jako Karamojo Bell, ulovil více než 1 000 slonů. Ve srovnání s tím působí 11 zastřelených slonů Smithsonovy-Rooseveltovy africké expedice skutečně skromně. A přestože lovecká vášeň byla pro účastníky expedice nesporně důležitým prvkem, nedá se popřít, že jimi ulovená a polapená zvířata skutečně posloužila především k vědeckým účelům.

Vzor z liduprosté Ameriky

Klíčová účast dřívějšího amerického prezidenta dodala expedici patřičného lesku a její působení si vysloužilo soustředěnou pozornost sdělovacích prostředků. Na základě zkušeností a vyprávění členů výpravy vznikl v západním světě obraz „nedotčené Afriky“ – nekonečné savany, kde se volně prohánějí nesčetná stáda, poslední místo na světě, kde život probíhá podle prastarých vzorů bez zásahu člověka. Sám Roosevelt, známý jako ochránce přírody, se vyjádřil, že toto nezměrné bohatství je bezpodmínečně nutné zachovat. Jeho představy o způsobu ochrany byly poměrně jasné – skutečná nebo virtuální hranice, na jejíž jedné straně je divočina a na straně druhé lidé a jejich hospodářství. V Americe už tehdy několik takových parků fungovalo.

Americko-britská skladba expedice měla zásadní dopad na pozdější vznik afrických národních parků coby oblastí, kde má život divokých zvířat probíhat bez přítomnosti člověka. Tato koncepce byla na začátku 20. století relativní novinkou a Američané s Brity byli jejími pionýry. Ačkoli totiž první národní park na světe vyhlásili mongolští vládci už v roce 1783 (Národní park Bogd úl), hned za ním, i když se stoletým odstupem, následoval roku 1872 americký Yellowstone a mezi deseti nejstaršími národními parky světa figurují ještě tři další, které leží na americké půdě. Ze zbylých pěti náležejících do nejstarší desítky patří tři Kanadě, jeden Austrálii a jeden Novému Zélandu – tedy zemí spadajících do sféry britského vlivu.

Největší africká pohroma

Co ovšem funguje v obrovských odlehlých prostorách Ameriky, Kanady či Austrálie, kde je hustota obydlení nulová nebo minimální, nemusí být stejně dobré pro Afriku, kde vedle sebe už stovky a tisíce let před příchodem bílého muže žili lidé a jejich hospodářská zvířata vedle divokých tvorů. Obraz Afriky, jaký viděl v letech 1909 a 1910 Roosevelt a jeho společníci, a jaký byl jejich prostřednictvím šířen dál, totiž vůbec neodpovídal „typické Africe“. Poukazuje na to anglický žurnalista Fred Pearce, který ekologickým tématům a jejich popularizaci zasvětil podstatnou část svého života.

Klíčem k správné interpretaci obrazu východní Afriky, kterou výprava projížděla, je pohled zpět do roku 1887. Tehdy u Afrického rohu (Somálský poloostrov) přistála nepočetná italská výzkumná výprava, která s sebou mimo jiné vezla hospodářská zvířata z Asie. Některá z nich byla nakažena dobytčím morem, jenž se velmi rychle rozšířil ve východní části Afriky a postupoval na jih. Britská koloniální správa v jižní Africe se pokusila zastavit nemoc více než 1 500 km dlouhým plotem z ostnatého drátu a odstřelováním nemocných kusů, ale vše bylo marné. Dobytčí mor se stal největší přírodní pohromou, která Afriku v moderní době postihla.

Pokřivený obraz

Jen jižně od řeky Zambezi (tedy například bez započítání oblastí dnešní Keni a Tanzanie) podlehlo moru více než pět milionů kusů hovězího dobytka společně s obrovským množstvím domácích ovcí a koz. Vůči smrtícímu viru nebyly imunní ani populace divokých buvolů, žiraf, antilop a pakoňů. Pro tradiční pastevecké kultury to byla rána, z níž se některé národy dodnes početně nevzpamatovaly. Odhaduje se, že v důsledku moru sekundárně zemřela smrtí hladem například třetina obyvatel Etiopie a dvě třetiny všech tanzanských Masajů. Podobně trpěly i jiné africké národy. Jeden z masajských pamětníků později uvedl, že mrtvol leželo na zemi „takové množství, že supi zapomněli létat“.

Místa, která byla stovky let před morovou pohromou pastvinami domácího dobytka i divokých zvířat, osiřela a zarostla. Tento stav nahrál rozšíření mouchy tse-tse – nositele spavé nemoci, která je v Africe dodnes obávanou smrtící chorobou. Tse-tse totiž potřebuje bujnou vegetaci, na níž mouchy kladou vajíčka. Dokud milionová stáda domácího dobytka rostliny spásala, bylo rozšíření tohoto hmyzu a spavé nemoci drženo na uzdě. Uvolněný zarostlý prostor ale rychlému rozšíření tse-tse nahrál a lidé i s jejich zvířaty se zamořeným místům začali vyhýbat. Kruh příčin a následků se uzavřel a právě za tohoto stavu dorazila do Afriky Rooseveltova kohorta a nadchla se pro „nekonečné divoké pláně, kde ruka člověka dosud nepanuje“. Vznikl mýtus o nedotčené Africe.

Logika nepřekročitelné hranice

V následujících desítkách let bylo v Africe vyhlášeno množství národních parků, které měly tuto „panenskou přírodu“ zachovat. Ochrana přírody byla vyhlášena nad Serengeti a Masai Marou, Tsavem, Selousovou rezervací, Okavangem a mnoha dalšími místy. V drtivé většině případů šlo o místa, kde dobytčí mor vymazal nedávnou přítomnost lidské populace.

Přístup západních ekologů k národním parkům charakterizuje výrok legendárního německého biologa Bernarda Grzimka, který bojoval za zachování NP Serengeti: „Aby byl efektní, musí národní park zůstat oblastí prvotní divočiny. Žádní lidé, včetně domorodého obyvatelstva, by neměli žít uvnitř jeho hranic. Serengeti nemůže uživit zároveň divoká zvířata a dobytek chovaný domorodci.“

Život vedle sebe

Na základě představy o jediné správné možnosti totálního oddělení dnes funguje většina afrických parků a rezervací. Jejich ohraničení a snaha uchovat je nedotčené přitom vychází z neznalosti historie a mýtu, který byl na začátku 20. století vzdálen od skutečnosti stejně jako Evropa od doby bronzové. Při pohledu na historickou skutečnost přitom může být málokomu divné, že Afričané hranice parků nerespektují. Vždyť je to země jejich předků, na které jejich otcové a otcové jejich otců po staletí hospodařili.

TIP: Naděje pro velké kočky: Za 100 let klesla populace zvířat v Africe o 90 %

Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že za posledních sto let se obraz Afriky dramaticky proměnil. Populace roste a nároky na využití půdy jsou ze strany Afričanů stále větší. Navíc je dnes africká příroda ve stavu, kdy je potřeba některé zvířecí druhy skutečně hlídat jako korunního svědka v mafiánském procesu. Pokud ale má africká příroda přežít, je potřeba uvědomit si, že lidé a divoká příroda zde už dávno před koloniálním obdobím dokázali koexistovat. Budoucí ochrana africké divočiny by tedy měla daleko více stavět nikoli na oddělení ale na soužití divokých zvířat a lidí.