Nejznámějšími zástupci gravitačních singularit v astronomii jsou černé díry. Pomiňme nyní ty supermasivní v centrech galaxií a soustřeďme se na jejich kolegyně vzniklé z gravitačního kolapsu hmotné hvězdy na konci jejího života. V popsané situaci dostředná gravitace zcela ovládla budoucnost zbytku po stálici a žádný známý jev nedokáže zastavit gravitační kolaps, teoreticky do jediného bodu s nekonečnou hustotou.
Jak uvedené zhroucení ve finále probíhá, a jaké jsou tedy limity obecné teorie relativity, však z pozorování nevíme, neboť se ještě před finále kolapsu zformuje v okolí singularity tzv. horizont událostí. Jedná se o hranici, na níž se úniková rychlost z gravitační jámy singularity rovná rychlosti světla, a zpoza horizontu událostí tak principiálně nemáme žádné informace.
Pokud ovšem černá díra rotuje, vytvářejí se horizonty událostí hned dva, vnitřní a vnější, a mezi nimi tzv. ergosféra. Čím rychleji černá díra rotuje, tím blíž si horizonty jsou, a jestliže splynou, znamenalo by to odhalení nitra singularity pro vnějšího pozorovatele. Astronomové pak hovoří o tzv. nahé singularitě.
TIP: Kolik typů černých děr známe a jak vznikají?
Prozatím sice nic podobného nesledovali, vyvíjejí však v hledání popsaných objektů nemalé úsilí. Jejich objev by totiž přinesl zásadní informace o extrémních stavech hmoty a především o platnosti našich teorií v těchto krajních podmínkách.
