Mučení a krutá smrt: Proč Římané pronásledovali křesťany?

Římané tolerovali leccos. Ochotně do svého panteonu zařadili božstva podrobených národů, trpěli dokonce i zvláštní zvyklosti Židů. Na křesťanství však mnozí státníci rozpínající se říše nahlíželi jako na epidemii zhoubné choroby. Nové náboženství se nacházelo v postavení nepovoleného kultu. Vzdělanci ho považovali za nepřípustnou pověru. Časem si křesťané dokonce vysloužili označení rozvracečů států a nepřátel lidstva. Jak k tomu došlo? A měl pravdu křesťanský učenec Tertulián, který hovořil o krvi mučedníků jako o semenu církve?

Obětní beránci

Ze starobylého města šlehají plameny. Ničivý živel promění roku 64 většinu římských budov v popel a prach. V lidech se vzmáhá bezmocný vztek. „Určitě to má na svědomí Nero. Neštítil se vraždy vlastní matky, teď nechal pro své potěšení zapálit Řím,“ šušká se mezi nimi. Sadistický císař Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (vládl 54–67) si uvědomí, že mu hrozí nebezpečí. Musí rozzuřenému davu rychle nabídnout jiného obětního beránka. Volba padne na všeobecně neoblíbené křesťany. Jejich tajemné obřady vzbuzují v prostém lidu strach a vznešení Římané vyznavači nového kultu vesměs opovrhují. Ano, to křesťané, kteří nenávidí lidské pokolení, založili ten smrtonosný požár!

Za Nerona dochází k první vlně pronásledování. Příznivci nového náboženství jsou zatýkání a umírají ve strašlivých mukách. Bezcitný Nero udělá z jejich utrpení velkolepou podívanou. Teprve po smrti tyranského vládce si křesťané na nějakou dobu oddechnou. Jenže jejich víra bude během několika staletí vystavena trpkým zkouškám ještě několikrát. Kteří císařové následovali ve větší či menší míře Neronova příkladu?

Řekněte, že jsem bůh!

Roku 81 nastoupil na trůn císař Domicián (vládl 69–96). Přál si, aby ho jeho poddaní oslavovali jako boha. Křesťané mu ovšem tuto poctu odepřeli s tím, že uznávají pouze svého stvořitele. Uražený panovník rozpoutal další exekuce. Neváhal popravit ani svého strýce senátora Flavia Clementa. Ačkoliv tohoto muže katolická církev počítá mezi křesťanské mučedníky, o Flaviově víře existují pochybnosti. Možná sympatizoval s židovstvím nebo měl Domicián úplně jiný zájem na jeho odstranění. I po případném vyškrtnutí Flavia ze seznamu umučených následovníků Krista však zůstanou tisíce dalších obětí.

Císař Trajanus (vládl 98–117) nemá o cílené pronásledování křesťanů zájem. Přesto nejsou vyznavači na židovských kořenech vyrostlého náboženství v bezpečí. Pokud je někdo udá, jejich případem se musí zabývat úřady. Ty obviněného vyzvou, aby obětoval římským bohům. Jestliže odmítne, čeká ho poprava.

Mnohem horší časy zažijí křesťané ve druhém století za Marka Aurelia (vládl 161–180). Roku 176 zvláštním ediktem prohlásí stoupence Kristova učení za nepřátele státu. Dokument se stane osudným například stovce křesťanů v Galii, které roztrhají divoká zvířata. Milosrdněji si nepočíná na začátku třetího století ani císař Septimius Severus (vládl 193–211). V roce 202 zakáže přijetí křtu. Jeho vojáci cíleně vyhledávají čekatele na křest, takzvané katechumeny. Když se odmítnou odvrátit od „nebezpečné pověry“, skončí v arénách usmýkáni či sežráni divou zvěří. To nejhorší však teprve přijde!

Nebezpečná konkurence

Roku 249 se vlády nad římskou říší ujme císař Decimus (vládl 249–251), jehož císařem provolají vojáci. Nový panovník si povšimne, že v jeho zemi se stále více rozrůstá společenství křesťanů, kteří si žijí podle vlastních zákonů. Šíření podobných myšlenek se Decimovi jeví jako nebezpečné. Rozhodne se obyvatelstvo svého státu stmelit. Nařídí obětovat pouze římských bohům. Právě to další křesťany stojí životy! Někteří se dokonce dobrovolně prozrazují, neboť věří, že utrpení pro víru jim zaručí vstup do nebe. Ne všichni však touží zemřít v hrozných mukách. Část z nich proto podplatí římské úředníky, aby jim vystavili falešné potvrzení o obětování. Jiní se strachem v srdci vzdají poctu pohanským bohům. 

Panovník Valerianus (vládl 253–260) pokračuje ve šlépějích svého předchůdce a za jeho vlády dojde roku 257 například k velké popravě budoucích křesťanských kněží. Navzdory tomu nová církev nezaniká. Nejtěžší zkouška ji čeká za císaře Diokleciána (vládl 284–305), jenž si vyslouží pověst vůbec největšího pronásledovatele Kristových učedníků.

Nečekaný zvrat

Gaius Aurelius Valerius Diocletianus pochází z chudé rodiny. Slouží v císařské gardě a trestá vrahy císaře Numeriana (vládl 283–284). Sám je zvolen na jeho místo. Zpočátku se zdá, že bude křesťanům příznivě nakloněn. Vždyť ke Kristovým učednicím se hlásí i jeho manželka Prisca a dcera Valeria. Jenže císařův smířlivý postoj se náhle změní!

Dioklecián nejprve roku 296 postaví mimo zákon manicheismus, jenž patří k oblíbeným kultům v Persii. S touto zemí totiž Římané válčí. V letech 303 až 304 panovník vydává čtyři dekrety proti křesťanství. Z jakého důvodu tak učinil, o tom se historikové jenom dohadují. Někteří soudí, že císaře k tomuto kroku navedl jeho spoluvladař Galerius.

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Nejprve zakazuje shromažďování křesťanů a trestá vysoce postavené věřící, kterým zabavuje majetek. Později křesťany připraví o jejich občanská práva. Otroci křesťanského vyznání nesmějí být propuštěni na svobodu. Boří se kostely a pod trestem smrti je přikázáno uctívat římské bohy. Přesto se tyto tvrdé zákony neprosazují ve všech částech říše. Nejvíce trpí křesťané v Itálii a v Africe, naopak nejmírnějšího zacházení se dočkají v Galii a Británii, které spravuje Diokleciánův spoluvládce Konstantin. 

Posledním, kdo krutě zakročí proti křesťanům v římské říši, se stane Licinius (vládl 308–324). Ten nechá umrznout 40 legionářů ze Sebaste na arménské hranici za to, že odmítli obětovat římským bohům. Když Konstantin Licinia porazí, Kristovým následovníkům se blýská na lepší časy. Nejprve získají status povoleného náboženství. A za císaře Theodosia I. (vládl 347–395) na sklonku čtvrtého století se křesťanství stane dokonce státním kultem římské říše.