Mramor v horských peřejích: Tajemný pstruh Itálie a Slovinska

Pstruh mramorový (Salmo marmoratus) je endemitním druhem povodí italské řeky Pád a slovinských řek Soča a Rizana, které ústí do severního Jadranu. Tento vzácný evropský klenot zaujme na první pohled především velikostí. Největší dosud ulovený jedinec dosahoval délky úctyhodných 120 cm a hmotnosti 22 kg.

V ohnisku světové války

Pstruh mramorový jako druh měl v nedávné historii poměrně velkou smůlu a osud se s ním nemazlil. Sice malinké, ale zato malebné území světa (Julské Alpy), které dostal pstruh mramorový do vínku jako svou domovinu, se shodou náhod stalo oblastí krvavých bojů 1. světové války. V těžko přístupném terénu řeky Soči, kde se pstruh především vyskytuje, se v letech 1915–1917 odehrály stěžejní bitvy mezi Rakousko-Uherskem a Itálií a právě podle řeky byla oblast tehdy známá jako Sočská fronta.

Terén Julských Alp je náročný a zásobování obou znepřátelených stran bylo nesmírně obtížné. Zbídačeným vojákům na obou stranách tedy nezbývalo nic jiného, než hledat obživu v okolních řekách. Pstruh mramorový se mezi bojujícími stal velmi žádanou komoditou. Válka ani hlad nic neodpouští, a tak byly v těchto těžkých dobách ryby loveny nejčastěji za pomoci granátu.

Pomoc, která napáchala škody

Když válka konečně skončila a nad zpustošenou řekou Sočou zavládl klid a mír, neměl pstruh mramorový rozhodně vyhráno. V nejodlehlejších koutech řeky a v jejích přítocích se vyskytovali poslední jedinci této vzácné ryby a jejich setkání v době reprodukce tedy nebylo vůbec snadné.

Aby toho nebylo málo, postavil člověk pstruhu mramorovému do cesty další velkou překážku – vysadil zde nepůvodního pstruha potočního. Lidé jej do povodí řeky Soči přivezli ve chvályhodné snaze vrátit život do zpustošených vod. Bohužel, jak je u lososovitých ryb obvyklé, jsou tyto dva druhy schopny se mezi sebou úspěšně křížit. Pstruha potočního bylo v místních tocích mnohonásobně více, a proto došlo k prokřížení obou druhů tak intenzivnímu, že se vzácný a ohrožený pstruh mramorový geneticky téměř rozplynul v populaci nepůvodního vetřelce. Tato mylná pomoc člověka přírodě byla posledním hřebíčkem do rakve vládci místních řek. Pstruh mramorový měl ze seznamu druhů zmizet vlastně dřív, než vůbec status samostatného druhu dostal.

Život v ústraní

Se pstruhem mramorovým by to pravděpodobně dopadlo zle, kdyby nebylo maličké říčky Zadlaščice, která v Tolminských korytech ústí do prudké a běsnící řeky Tolminky. Ta se u města Tolmin dále vlévá do samotné Soči. Pstruh mramorový celé roky obýval nejdivočejší řeky, jaké si člověk dokáže představit. Nicméně i na nich byl dohnán ničivou rukou člověka. Na všech, kromě zmíněné říčky Zadlaščice. Ta je tak hluboko zaříznuta do Julských Alp a její břehy jsou tak strmé, že se sem žádná vojska nedostala. Navíc je její tok nesmírně prudký a je poset tolika vodopády, že je žádný pstruh potoční nedokázal překonat. Právě zde v neproniknutelné krajině horního toku této říčky si král divokých řek Julských Alp žil celé roky svým vlastním životem. Zde v zemi nikoho dokázal přežít.

Čistá populace pstruha mramorového byla objevena teprve v době, kdy si lidé uvědomili jeho jedinečnost a pokoušeli se najít geneticky čistou populaci. Úkol se skutečně podařilo splnit a právě v Zadlaščici dokázali lidé ulovit a následně uměle rozmnožit několik jedinců. Malí odchovanci byli poté vysazováni do místních řek, a tak se po několika letech podařilo populaci obnovit.

Hledání krále řeky Soči

Se vzácnou rybou jsem se poprvé setkal v řece Soči roku 2009 a od té doby jsem se za ní vydal ještě dvakrát. Samotná řeka Soča a její přítoky si na první pohled získají duši každého milovníka vodního živlu. Jejich divokost snoubící se s křišťálově čistou vodou v blankytně modrém nádechu bere dech. Největší bohatství ovšem skrývají pod hladinou.

Pstruh mramorový je vzácný drahokam mezi evropskými rybami a stává se výzvou pro každého rybáře, který tyto končiny navštíví. Jedná se o pověstně bojovnou a hlavně plachou rybu. Sám jsem se o tom mohl přesvědčit, když jsem za celkem osm dní intenzivního lovu chytil snad dvě stě pstruhů duhových, pět parem italských (Barbus plebejus), pět pstruhů potočních, čtyři místní jelce (Leuciscus cephalus cabeda), ale ani jediného pstruha mramorového. Začal jsem se pomalu smiřovat se skutečností, že pstruh mramorový je sice rybou zachráněnou, ale pouze na papíře…

Loví pstruh jen v noci?

Původně beznadějná situace se začala měnit ve chvíli, kdy jsem se za pstruhem mramorovým vydal do jeho království pod vodní hladinu. Ještě jsem nešnorchloval ani pět minut a už jsem měl tu čest vidět prvního jedince. Nalezl jsem ho v jedné tůni řeky Idriji pod strmou skálou, kde ležel v malé jeskyni vymleté vodou. Na první nádech jsem myslel, že je to pouze přelud. Když jsem se však na hladině vydýchal a vydal se znovu pod vodu, pstruh bez hnutí stále ležel v jeskyni. Od té chvíle jsem pstruhů mramorových v chladných vodách místních řek viděl ještě mnoho. Milují tůňky s hlubší vodou, vždy jsou dobře schovaní v jeskyni a nehybně leží. Svému úkrytu plně důvěřují a jen tak z něj před vámi neutečou. Takové chování jsem u žádné lososovité ryby neviděl.

Podvodní vápencové jeskyně a pstruzi mramoroví k sobě patří tak neodmyslitelně, že jsem jim začal říkat „jeskyňky“. Jedna věc mi však nehrála. Pokud jsou pstruzi celé dny schovaní, jak jen se proboha živí? Za mnoho hodin strávených pod hladinou jsem žádného neviděl lovit. Svým chováním mi připomínali typické noční predátory, jakým je například sumec, který přes den také nehybně leží v úkrytu. Můj závěr byl tedy takový, že pstruh mramorový musí být nočním dravcem, což je pro ryby lososovité zcela neobvyklé.

Na noční výpravě

Když se nám začátkem jednoho léta začalo stýskat po „jeskyňkách“, museli jsme se za nimi opět vydat. Rozhodli jsme se, že odhalíme záhadu jejich neobvyklého stylu života. Vzali jsme kompletní potápěčské vybavení a přibalili podvodní svítilny, abychom se na ryby mohli podívat v noci. Během dne jsme vytipovali hlubší tůně se skalami a nemohli jsme se dočkat, až tma prostoupí celou krajinu.

Modrou řeku pohlcuje černočerná tma a my konečně vstupujeme do vody. Celý svět se zužuje do světelného kužele baterky. Posloucháme tlukot vlastního srdce a na dně nacházíme první spící ryby. Leží zde parmy, jelci a vranky, sem tam se na písku válí pstruzi duhoví. Připlouváme k jeskyním, kde přes den lenošily mramorované jeskyňky, ale všude je prázdno. Pstruzi mramoroví jako by se do země propadli. Zdá se, že jsou to skutečně noční lovci. Tento tajemný a vzácný druh se rozhodl, že bude ještě tajemnější a na rozdíl od ostatních lososovitých ryb začal žít nočním životem.

TIP: Pod hladinou tekutého křišťálu: Švýcarské řeky Verzasca a Maggia

Při ponoru cestou zpět se necháváme unášet proudem řeky. Jak milé je pro nás překvapení, když na hraně viditelnosti vidíme postupně tři pstruhy mramorové. Jako jediní v řece aktivně plavali při dně a hledali potravu. Ráno vstávám brzy a táhne mě to opět k vodě. Pouze s maskou a šnorchlem se potápím k jeskyním a jeskyňky jsou na svých místech, zaparkované ve vápencových skalách. V tu chvíli mě tak napadá, že oni to jeskyňky vlastně ani nejsou. Pouze vyplouvají ven ze svých domovů až ve chvíli, kdy my se vracíme do těch svých.