Móda, morálka a ješitnost: Kvůli parukám málem rozpoutala církev válku
Katolická církev či puritáni v 18. století nevedli pouze náboženské bitvy. Jednou z nejneobvyklejších epizod této éry byl zásah proti nošení paruk. Stala se z nich totiž symbolická zbraň v zápase o dodržování náboženských hodnot a zdání důstojnosti.
Římskokatolická církev spojovala trend nošení paruk s dekadencí a morálním úpadkem, který byl podle ní vlastní dvorskému životu. Evropští aristokraté, tedy největší příznivci paruk, byli v očích církve vnímáni jako nositelé morálně uvolněného způsobu života. To vedlo k tomu, že církev považovala paruky za projev světského vlivu, proti kterému bylo třeba bojovat.
Paruka jako zbraň
V té době byly paruky nepostradatelnou módní záležitostí i symbolem společenské prestiže. Na portrétech Ludvíka XIV. či Johanna Sebastiana Bacha zářily paruky jako znak důležitosti. Byly velké, kudrnaté a pečlivě upravené. Mnozí duchovní chtěli držet krok s módou, což ale církevní hierarchie považovala za nepřijatelné. Podle katolických vůdců se kněží neměli přizpůsobovat světským trendům, ale být příkladem pokory a odříkání. Papež Klement XI. dokonce v roce 1705 vydal dekret zakazující duchovním nosit paruky. Tento krok měl posílit odlišnost duchovních vůdců od světské společnosti a zamezit „plíživému sekularismu“ v církvi. Kněží měli být podle něj příkladem duchovnosti a pokory, nikoli módními ikonami. A podobně smýšleli i další papežové v řadě.
Například Benedikt XIII., který byl jediným zcela holohlavým papežem své doby, se odvolával na První list Korintským. Zdůrazňoval, že muži si nesmějí zakrývat hlavu při modlitbě, a paruka podle něj přestavuje jistou formou pokrývky hlavy. Kněží, kteří ji používali, tak podle něj porušovali boží přikázání.
Vydané vatikánské dekrety, které zakazovaly paruky v kostelích, byly pro striktního papeže otázkou morálky. Kněz s parukou podle něj působil nevěrohodně. A tresty rozhodně nebyly jen symbolické. Paruka na hlavě mohla duchovního dostat do vězení nebo mu zcela pozastavit duchovenskou činnost. Alespoň tedy podle představ Vatikánu. Realita ale vypadala trochu jinak.
Církev měla jen stěží kapacitu tyto „prohřešky“ hlídat či dokonce potírat. A mnozí kněží se navíc silně vzpírali. Paruky pro ně totiž představovaly způsob, jak se přiblížit světským vrstvám a neztratit na důstojnosti.
Jisté zmírnění přišlo až s nástupem osvíceného papeže Benedikta XIV., který zákaz zmírnil a snažil se najít kompromis. Kněz, který paruku nosil z lékařských důvodů a udržoval ji decentní, hřešil méně než ten, který ji nosil z ješitnosti. Církev se v tomto období totiž stavěla ke všem, jejichž tělesné nedokonalosti mohly být vnímány jako překážka duchovní služby, s velkou obezřetností. Pro mnohé kněze paruka nebyla jen kosmetickým doplňkem, ale i způsobem, jak se ochránit před předsudky kongregace. Zákon však zůstával neoblomný.
Parukové dilema
Parukové dilema v 17. a 18. století nebylo téma pouze pro sešněrovanou katolickou církev. Mezi jedno z morálních dilemat je vzali za své i první koloniální puritáni. Ti považovali jakoukoli osobní úpravu za projev ješitnosti ještě před tím, než samotné parky stanuly na vrcholku módních trendů. Vlasové pokrývky hlavy pro ně potom představovaly prohřešek proti skromnosti a dobrým zvyklostem. Kdokoli je nosil, mohl tím kopírovat zhýralou francouzskou a španělskou módu – navzdory nebo právě proto, že šlo o země přísně katolické. A jak známo, proti katolicismu a všem jeho „neduhům“ se puritáni značně vymezovali.
Ovšem s rostoucím bohatstvím Nové Anglie a přílivem méně zbožných osadníků se sekulární móda nevyhnutelně prosadila i v Americe. Tlak společnosti se zastavit nedal, a i v dříve homogenních městech se paruky a honosné oblečení staly znakem společenského postavení. Někteří kolonisté dokonce zdůrazňovali praktičnost takových pokrývek hlavy, které podle nich pomáhaly udržovat teplo a vzhled odpovídající dobovým standardům. Další puritánští duchovní zase upozorňovali na to, že nafouknutá paruková situace odvádí pozornost od závažnějších morálních otázek.
Mravnost nade vše
Puritánská válka s parukami v koloniální Nové Anglii odhalovala hluboké morální a společenské napětí, které tento zdánlivě povrchní módní trend vyvolával. V době, kdy byly hodnoty skromnosti a mravnosti klíčovou součástí puritánské kultury, představovaly paruky symbol nadměrné společenské okázalosti. Odpůrci si brali na mušku i starší muže, kteří parukami často zakrývali úbytek vlasů. Podle nich se pokoušeli vypadat mladší, čímž se vyhýbali odpovědnosti vůči mladším generacím.
Mnoho paruk navíc bylo vyrobeno z ženských vlasů a tímto způsobem symbolicky stíraly rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím, což bylo puritány vnímáno jako hrozba pro přirozený a Bohem daný řád. Nosit paruku se v puritánské společnosti stalo nejen otázkou stylu, ale především morálního a duchovního rozhodnutí. Paruky symbolizovaly proměny doby, kdy ekonomický růst a společenské změny měnily dřívější rigidní pravidla chování. Když si puritánští vůdci uvědomili, že zakazování módních trendů není efektivní, někteří z nich přijali mírnější postoj a volili cestu kompromisů.
V konečném důsledku se otázka paruk ve společnosti, ať už šlo o katolické kněží či puritánské osadníky, stala důkazem toho, jak hluboce byla móda spojena s otázkami identity, moci a morálky. I když se paruky v průběhu let staly pouhou historickou kuriozitou, jejich tehdejší symbolika připomíná dobu, kdy i malý módní doplněk mohl otřást církevními pravidly a odhalit složité společenské konflikty.
Koncem 18. století popularita paruk upadala v důsledku změn politického a společenského klimatu, zejména po francouzské revoluci. Přijetí nových rovnostářských hodnot vedlo k odmítnutí dřívějších symbolů aristokratické moci a přepychu, mezi které patřily i paruky. Problém církve s parukami se tak nakonec vyřešil sám.
