Mladá žena stárnoucího krále: Anna z Foix dala Vladislavu Jagellonskému následníka trůnu
Francouzská princezna Anna z Foix se stala již třetí manželkou krále Vladislava Jagellonského. Ačkoliv již po několika letech manželství nešťastně zemřela, ovlivnila dějiny střední Evropy více, než by se mohlo zdát. Dala totiž panovníkovi dvě děti – dceru Annu a následníka trůnu Ludvíka.
Archiv v západofrancouzském městě Nantes uchovává vzácnou svatební smlouvu – nevěstou se v ní měla stát sestřenice francouzské královny Anny Bretaňské, Anna z Foix, manželem potom král český a uherský Vladislav Jagellonský ( 1471–1516). Samotnou smlouvu uzavřeli prokurátoři středoevropského panovníka a mladičká šlechtična spolu se svými ochránci od francouzského královského dvora.
Vladislav se v dokumentu zavazoval přijmout Annu za nevěstu a zajistit jí příjmy z korunních majetků v Uhrách a Českém království. Francouzská koruna přislíbila, že zajistí dívčinu cestu až do Benátek a připraví jí výbavu šatstva, prádla a nezbytných doplňků k oděvům. Sama nastávající potom měla do manželství přinést věno 40 000 franků z dědictví po zesnulých rodičích. Po dojednání podmínek obě strany složily slavnostní svatební slib. Cesta budoucí královny Anny do střední Evropy mohla začít.
Láska i politika
Kdo však byla ona mladá šlechtična, která během svého krátkého života nakonec zásadně zasáhla do dějin našeho regionu? Malá Anna se narodila na rodovém panství ve Foix někdy kolem roku 1480. Její předkové se mohli pochlubit dlouhým rodokmenem a svazky s královskou rodinou, na konci 15. století však šlo o zchudlý rod nevelkého vlivu. Protože její rodiče poměrně záhy zemřeli, dospívalo děvče u dvora královny Anny Bretaňské v Blois. Podle dochovaných záznamů se mladá princezna stala jednou z oblíbenkyň panovnice, která jí několikrát projevila svou přízeň drahými a krásnými dary. U dvora se mladá Anna také naučila číst a psát a osvojila si i základy latiny – pozdější benátské záznamy hovoří o její vzdělanosti a moudrosti.
Krátce po roce 1500 pak do života zhruba dvacetileté dívky zasáhla vysoká politika. Ambiciózní francouzská diplomacie hledala na přelomu 15. a 16. století spojence proti sílícímu rodu Habsburků. A znovu svobodný uherský a český král (roku 1500 anuloval papež Alexandr VI. jeho předchozí manželství jako vynucené) se zdál být vhodným kandidátem. Někdy v této době proto na jeho dvůr zamířili francouzští vyslanci, kteří s sebou mimo jiné nesli portréty princezen, vhodných k dojednání královského sňatku. A Vladislavovi se spojenectví s mocným francouzským králem Ludvíkem XII. také hodilo – navíc mu podle všeho portrét půvabné Anny z Foix učaroval. V roce 1501 proto zamířilo na oplátku jeho poselstvo do Francie, aby dojednalo zmíněnou svatební smlouvu (pro úplnost třeba dodat, že Habsburkové proti sňatku všemožně vystupovali a intrikovali).
Prázdniny v Benátkách
Na jaře 1502 vyrazil průvod s Annou z Foix na cestu za jejím manželem. Podle uzavřených dohod měl francouzský doprovod šlechtičnu dovézt do Benátek, kde ji potom vyzvednou vyslanci krále Vladislava. Samotná cesta z Francie do italské republiky zabrala více než dva měsíce. Benátská republika, v té době jeden z nejbohatších evropských států, připravila české a uherské královně skvostné přivítání. Cestu gondolou do dóžecího paláce završilo setkání s představiteli vlády a samotným dóžetem. Jindy šetrná finanční rada republiky vyhradila značné finanční obnosy na výlohy spojené s Anniným ubytováním, stravováním i bohatým programem plným hostin, zábav a oficiálních recepcí. Královně Benátky učarovaly, s nadšením se účastnila všemožných kulturních i náboženských akcí a na útratu nehleděla.
Celá návštěva tak po několika týdnech poněkud zhořkla, když se Vladislavovi vyslanci neukazovali a královnina návštěva se začala neúměrně prodražovat. „Královna si žije na naše útraty“ povzdechl si benátský kronikář Marino Sanuto. Situace se pak ještě zhoršila, když na místo konečně dorazil velkorysý průvod uherských šlechticů. Ti záhy utratili vlastní prostředky a začali se na svých hostitelích dožadovat finančních subvencí a různých úvěrů. Za této situace zástupci republiky Annu zdvořile, leč důrazně požádali, aby se svým doprovodem Benátky opustila.
Za poněkud napjaté atmosféry tak nevěsta 22. srpna 1502 konečně vyrazila na cestu za svým manželem. Do měsíce se ve Stoličném Bělehradě konala velkolepá svatba a korunovační obřad. Královskému páru blahopřáli uherští magnáti i česká aristokracie a měšťané. Kutnohorští například poslali králi ke svatbě nádobí a zdobené ubrusy, mladé královně pak zafinancovali zlatý šperk vyrobený v českém Mostě.
Opora stárnoucího krále
V době sňatku měl Vladislav Jagellonský již 46 roků, zatímco jeho manželka jen něco okolo dvaceti. Navzdory velkému věkovému rozdílu i naprosté odlišnosti francouzského a budínského dvora se však krátké manželství vydařilo. Král se do své mladé ženy zcela zamiloval a podle dobových záznamů dával její společnosti nezřídka přednost před panovnickými povinnostmi. Francouzské královně zaslal dopis, v němž jí děkuje za novou manželku, která „vyniká všemi ctnostmi a nejvznešenějšími mravy“ a je mu „tak drahá a milá jako nic na světě“. Samotnou Annu pak zahrnoval dary a pozorností často téměř převyšujícími možnosti prázdné královské pokladny. Nová královna pak svému manželovi oplácela stejnou mincí. Benátští vyslanci zaznamenali rozhovor, v němž Anna Vladislava ujišťovala: „Veličenstvo, nechodím za vámi kvůli dárkům. Už se od vás nehnu. Budeme stále spát spolu.“
Její láska ke králi se pak projevila i v roce 1504, kdy stárnoucí panovník utrpěl vážnou mozkovou mrtvici. Mladá žena využila svých konexí v Benátkách, aby svému muži s jistými obtížemi sehnala mluvícího papouška, který by mu zvedl náladu. Vyslanec republiky pak zaznamenal, jak se oba manželé před jeho zraky něžně objímali a Vladislav své ženě za rozkošný dárek děkoval.
A ještě v jedné věci byla Anna králi oporou. Moravský kronikář Jan Dubravius zaznamenal, že „za svého života královna nepřipustila, aby měl někdo větší moc než král“. A skutečně, energická Francouzka již po několika měsících ve střední Evropě vystupovala proti snahám domácí šlechty umenšovat moc koruny. Aktivně se snažila zajistit pro dvůr dostatek finančních prostředků a její politické aktivity se pak projevily také v (neúspěšné) snaze dosadit na nitranský biskupský stolec svého sekretáře Jana Pulnera.
Konec idyly
Ale hlavním úkolem královy choti nebylo jenom zajišťovat panovníkovu spokojenost a podporovat jeho politickou pozici, ale především přivést na svět následníka trůnu. Již v lednu 1503 hlásil benátský vyslanec domů, že královna Anna je těhotná. S napětím se očekávalo, zda přivede na svět chlapce, nebo děvče. Ani skutečnost, že Vladislavova žena nakonec 23. července porodila dceru Annu, nemohla zkalit radost v Uhrách ani v Čechách. Vždyť královna byla plodná a existovala šance, že po dívce dá králi i kýženého dědice. K tomu nakonec došlo až o tři roky později, 1. července 1506, když světlo světa spatřil syn Ludvík.
V jásot propukl nejen budínský dvůr, ale také české království: „Přišla novina dobrá do Prahy, že král Vladislav s královnou Annou má dědice… z kteréžto noviny Čechové byli velmi veseli a zvonili všudy… po té dobré novině přišla jiná, že umřela královna Anna, ležéci v šestinedělí.“ Královnin skon 26. července 1506 Vladislava naprosto zdrtil. Vyslanci u dvora zaznamenali, že panovník ustavičně hlasitě štkal a plakal, odmítal plnit své povinnosti a velkou část času trávil na dunajském ostrově, kde s Annou kdysi prožívali líbánky.
Zpět do veřejného života jej dostaly až opakované prosby poddaných – včetně královského sekretáře Bohuslava Hasištejnského – aby se opět ujal svých povinností. I tak byl král v posledních letech života popisován jako „truchlivý“ a „teskný“. Krátké – pouze čtyřleté – působení královny Anny z Foix pak zásadním způsobem ovlivnilo další dějiny střední Evropy. Vladislavovi dala kýženého dědice trůnu, svou smrtí jej ovšem uvrhla do deprese a letargie a on se tak stále více dostával pod vliv císaře Maxmiliána Habsburského.
