Místo, kde se chyby neodpouští: Co stálo za výbuchem v severočeském dolu Nelson?

Těžební průmysl má v severních Čechách dlouholetou tradici. Podle dochovaných záznamů se zde uhlí těžilo už v 15. století. Důl zaražený v roce 1876 tak nebyl ani první, a ani zdaleka poslední, do nějž se fáralo. Ovšem anglický podnikatel William Refeen by si svůj obchodní záměr otevřít nový důl pojmenovaný Nelson na počest slavného britského generála patrně dobře rozmyslel, kdyby tušil, jak neslavně nakonec za necelých šedesát let jeho provoz skončí. 

První varovný signál přišel už v roce 1897, kdy původní těžební jámu zachvátil požár a nebyla už nikdy obnovena. Navzdory nepříznivým těžebním podmínkám panujícím v místě však v průběhu následujících let došlo postupně k otevírání dalších těžebních jam, až jejich počet nakonec vzrostl na celkových sedm, přičemž ta hlavní nesla pořadové číslo III. Ty ostatní sloužily jako přívod vzduchu. 

Podmínky na dole 

Práci horníkům ale komplikovala řada nepříznivých okolností. Nejen, že uvnitř dolu panovaly nezvykle vysoké teploty nezřídka přesahující 30 °C. V důsledku okolních geologických podmínek se navíc hlubinní pracovníci nacházeli se v neustálém riziku průvalu termálních pramenů nebo průniku metanu dovnitř dolu. Právě výron horkého pramene zapříčinil v roce 1897 tragickou nehodu na nedalekém dole Dollinger, jež si vyžádala 23 životů. 

Dostat vytěžené uhlí z dolu Nelson III na povrch znamenalo cestou jej celkem sedmkrát překládat, což s sebou přinášelo nadměrnou tvorbu uhelného prachu, který se usazoval ve slujích. Bezpečnost měly zajistit zpřísněné směrnice nově vydané jen rok před katastrofou. Ty se zaměřovaly převážně na zamezení rizika požáru. Vyhláška ukládala horníkům mimo jiné za povinnost pravidelně vlhčit nahromaděná uhelný prach. Tím by se měla snížit pravděpodobnost, že začne nepozorovaně doutnat – nebezpečí se jevilo zvláště aktuální v souvislosti s požárem z roku 1931, který vznikl ze stejných příčin. A mnozí ho měli ještě v živé paměti. Takřka s jistotou lze tvrdit, že by jej velmi neradi zažili podruhé a tím spíš lze jen obtížně pochopit fakt, že kvůli úsporám se zavedeným opatření příliš pozornosti nevěnovalo. 

Průběh výbuchu 

Zřejmě i z toho důvodu bylo jen otázkou času, než nedostatečná bezpečnost práce vyústí v nehodu. Ve čtvrtek 3. ledna v 16:45 hodin odpoledne už se stmívalo, ale na dole Nelson se stále horlivě pracovalo. V podzemí se právě nacházela celá směna čítající celkem 140 mužů – 131 horníků a 9 dozorců. Tehdy místem otřásla ohromná exploze. Později vyšetřování vyčíslilo její rychlost na 655 metrů za sekundu, čímž dvojnásobně přesáhla rychlost zvuku. A ještě jeden údaj bere dech: podle závěrů odborné komise odpovídala její síla tomu, jako by někdo na místě odpálil celých 230 tun trhaviny! 

Ačkoliv samotná exploze trvala jen desetinu sekundy, její následky byly více než katastrofální. Otřesy údajně pocítili i obyvatelé okolních obcí v okruhu několika desítek kilometrů. A svědkové popisovali plameny šlehající do výše několika metrů, jež se vzápětí zformovaly v ohnivý sloup a na okamžik ozářily celé potemnělé okolí. 

Následky nehody 

Pohled, který se tím naskytl, vskutku nebyl nijak hezký: detonace srovnala se zemí všechny přilehlé provozní budovy. Jejich trosky pohřbily dva další pracovníky dolu. Ještě horší spoušť po sobě ale zanechala v samotném dole. Kompletně zničila dobývací prostor o rozloze pět čtverečních kilometrů. To obnášelo zhruba třicet kilometrů důlních chodeb! Podzemí zahalila hustý dýmem a usmrtila naprostou většinu přítomných dělníků. Pouze šest z nich se šťastnou náhodou právě nacházelo v prostoru pod blízkým oseckým hřbitovem a podařilo se jim dostat na povrch jámou Nelson VII. Dva z nich však zahynuli kvůli šoku a vyčerpání krátce na to. 

Těch několik málo dělníků, kteří v těžební jámě nezemřeli v důsledku ohnivé exploze, se vzápětí udusilo jedovatými zplodinami. Výbuch totiž vyčerpal z podzemí veškerý kyslík. To ovšem paradoxně přispělo k tomu, že požár záhy začal sám od sebe vyhasínat. Záchranné čety se tak mohly začít spouštět dolů jen dvacet minut nato. Obnovený přívod životodárného plynu však opět rozdmýchal doutnající ohně a plameny se ještě několikrát znovu rozhořely. Proto bylo jasné, že jakékoliv pokusy o proniknutí na místo tragédie jsou odsouzeny k zániku. 

Záchranné práce 

Dva dny po první explozi nastala série ještě několika dalších výbuchů, sice menších, ale přesto dostatečně silných na to, aby přerušila probíhající intenzivní vyšetřování a vyprošťování mrtvých. Ještě ve čtvrtek se povedlo dostat na povrch tři mrtvá těla, nazítří však padlo rozhodnutí důl z bezpečnostních důvodů zazdít, neboť přetrvávající požár představoval pro záchranáře přílišné riziko.

Kompletní uzávěrka dolu Nelson skončila v sobotu dopoledne a znamenala další zdrcující zprávu pro pozůstalé po obětech, kteří se doufali, že budou moci pohřbít těla svých blízkých. Naprostá většina zaměstnanců dolu měla manželky a děti – teď po nich zbylo celkem 128 vdov a 266 sirotků. Smutnou shodou okolností právě na pátek 5. ledna připadalo vyplácení mzdy, kterou si musely vyzvednout spolu s osobními věcmi svých manželů. 

Na úspěšný pokus sfárat pro zbývající oběti čekaly vdovy dlouhé čtyři roky: tak dlouho trvalo odstraňování následků nehody. Zkoumání příčin a důsledků nehody se osobně účastnili i čelní představitelé státu, z nichž většina se na místo osobně vypravila okamžitě poté, co byli o situaci informováni. Čtyřiadvacet hodin po tragédii se na místo sjela komise stanovená ministrem veřejných prací, jejíž zástupci provedli důkladnou prohlídku místa. 

Dozvuky tragédie 

Zpráva o důlním neštěstí okamžitě obletěla nejen celou republiku, ale i Evropu. Celostátní média jí po několik dní věnovala titulní stránky a přinášela intenzivní zpravodajství o probíhajícím vyšetřování. Například Lidové noviny popisovaly jen částečně úspěšnou snahu o identifikaci mrtvých a opakovaně zdůrazňovaly, že šance na záchranu těch, kteří dosud zůstávají v dole, je mizivá. „Záchranná mužstva, vybavena plynovými maskami a zvláštními přístroji, jsou v pohotovosti a očekávají, až budou povoláni k sestupu do sousedních revírů, kde je vzduch obecně čistý,“ psal zpravodaj ČTK 4. ledna. 

Reportéři přímo z místa do ranních i večerních vydání přinášeli rozhovory se svědky, referovali o kouři, který neustále stoupá z průduchů a znemožňuje rychlejší postup. Znepokojeně upozorňovali na další a další výbuchy. Hned ve čtvrtečním vydání Lidových novin se na titulní stránce objevil dokonce komentář Karla Čapka. Událost se vzápětí stala i politickou – to když ministr veřejných prací Jan Dostálek s okamžitou platností suspendoval přednostu báňského revírního úřadu Karla Jůzla, který se jako jediný z nejvyššího vedení dolů nedostavil ke katastrofě a poslal za sebe svého zástupce. V neděli pak byl zatčen závodní inženýr Beisser. 

Závěry vyšetřování 

Že za tragédií stojí lidský faktor, bylo jisté víceméně ihned po explozi. Ovšem její přesná příčina se ze závěrů vyšetřování vyčíst nedá. Vyšetřovatelé celou záležitost uzavřeli s tím, že šlo o „zásah vyšší moci“ a nedalo se mu předem zabránit. Dnes je ale jisté, že příčin bylo patrně vícero, jedno však měly všechny společné: nedodržování stanovených bezpečnostních předpisů, v některých případech dokonce jejich úplné ignorování. Navzdory silnému tlaku veřejnosti, zejména pozůstalých žádajících soudní dohru, nebyl za zapříčinění nehody nikdo potrestán. 

Pokud přece jen tragédie přinesla něco dobrého, pak to, že se bezpečnostními poměry v dolech, tehdy klíčovém pilíři tuzemského hospodářství, začali hlouběji zabývat poslanci. Záhy schválili Zákon o báňské inspekci, na jehož základě se měly nově zřizovat speciální inspekční skupiny určené pro dohled nad provozem na jednotlivých dolech.