Město zkáze nevydám: Za obranu Chartúmu zaplatil Gordon Paša životem
Charlese G. Gordona předcházela pověst zarputilého válečníka. Ani jeho protivník samozvaný prorok Al-Mahdí však nehodlal ustoupit, a tak ulice Chartúmu zkropila 26. ledna 1885 krev tisíců lidí…
Stáli proti sobě v bitvě, která rozhodla o budoucnosti Súdánu. Charles George Gordon, britský armádní důstojník proslulý odvážnými boji v Číně a severní Africe, kde také získal své přezdívky Číňan a Gordon Paša. A Muhammad Ahmad ibn Abdulláh, velice zbožný muž, kterého vychovávali pro dráhu duchovního a tak se z něj stal jeden z největších znalců Koránu.
Boj s nevěřícími
Možná právě to vedlo Muhammada k přesvědčení o své vlastní výjimečnosti. Přesídlil na ostrov na Bílém Nilu, kde shromáždil skupinu žáků a založil náboženskou školu. Být duchovním učitelem mu nestačilo, a tak se prohlásil za islámského proroka – Al-Máhdího. „Alláh mě vyslal na zem jako bojovníka s nevěřícími.“ Toto ujištění mnohým stačilo k tomu, aby kolem Máhdího vytvořili rychle se rozrůstající skupinu věrných následovníků. Brzy máhdíjovci vybudovali silné vojsko, které dobylo Chartúm. Máhdí v Súdánu položil základy teokratického muslimského státu, který fungoval na přísném dodržování práva šaría.
Protože byl Súdán pod kontrolou Egypta, pozornosti britských vládních představitelů Máhdího rebelie v zemi neunikla. Anglie totiž držela nad Egyptem protektorát. V roce 1884 se jednotky proroka Mahdího přiblížily k Chartúmu, a proto bylo egyptské vládě důrazně doporučeno, aby svoji posádku z města stáhla. Zároveň měly být ze Súdánu evakuovány všechny egyptské vojenské jednotky. Dohled nad akcí svěřili britskému hrdinovi, generálnímu guvernérovi Súdánu z let 1876 až 1879 Charlesi Georgi Gordonovi.
Neustoupit!
Gordon znal poměry v zemi a dokázal leccos z Máhdího strategie předpovědět. Jeho názory na situaci v Súdánu se zásadně lišily od těch, které zastával britský premiér William Gladstone. Gordon v sobě vojáka nezapřel a prosazoval potlačení rebelie, která by se podle něj rozšířila po celé zemi, pokud by ji u Chartúmu nepotlačili. Sto tisíc liber a příslib asistence britských a egyptských autorit mu ale jeho nadřízení poskytli na evakuaci města, ne na jeho obranu.
Gordon do Chartúmu dorazil v únoru roku 1884, ale místo toho, aby začal organizovat evakuaci, pustil se do stabilizace poměrů ve městě. Nejdříve začal napravovat chyby egyptské koloniální administrativy: propustil nespravedlivě vězněné, nechal zničit mučicí nástroje, odpustil obyvatelům města některé daně, a ač sám odpůrce otroctví, které o několik let dříve rušil, v Chartúmu trh s otroky k velké spokojenosti všech znovu legalizoval. Tímto krokem si získal obrovskou popularitu, protože ekonomika města velkou měrou spočívala právě na obchodování s lidmi. Samozřejmě tím rozčeřil klidné britské vody a vysloužil si kritiku odpůrců otrokářství.
Gordon byl odhodlaný Máhdího porazit za jakoukoliv cenu. Žádal o vojenské posily u zástupců Osmanské říše i u Britů. Jeho prosby ale obě strany zamítly. „Nebude se bojovat, ale evakuovat!“ zaznívalo z Británie. „Ulpí na vás stín nesmazatelné hanby za to, že jste opustili svoje jednotky!“ nedal se Gordon a psal do Káhiry. Nikdo mu ale na pomoc nepřispěchal.
Jak mahdíjovci postupovali, nechal Gordon zesílit chartúmské opevnění. Své zkušenosti z bojů zúročil při budování obranné strategie, chytře využil terénu i spojenectví s okolními kmeny. Zbudoval příkopy a na Nilu rozestavil lodě. Když Máhdího jednotky sevřely město, měl Gordon Chartúm připraven k boji. Od dubna do července se město spoléhalo jen na vlastní zásoby jídla, obléhatelů už bylo na třicet tisíc a Máhdí odmítal Gordonovy opětovné nabídky k mírovému jednání. Ve městě bylo tou dobou uvězněno 34 tisíc civilistů. A počet obléhatelů se zdvojnásobil…
Krvavá jatka
Vážná situace vzbudila mezi britskou veřejností zájem. Vláda Gordonovi nařídila, aby se ihned vrátil. Odmítl. K městu ho vázala přísaha, bylo otázkou cti zůstat a bojovat až do konce. Premiér Gladstone nakonec souhlasil s vysláním pomoci. Trvalo několik dalších měsíců, během kterých obyvatelé Chartúmu umírali hladem a nemocemi, než se britská výprava přiblížila k městu. V lednu 1885 se Máhdí doslechl o blížící se britské posile a rozhodl se zaútočit. Padesát tisíc vojáků využilo toho, že hladina Nilu poklesla, a téměř suchou nohou řeku překročili. Před půlnocí na 26. ledna zaútočili na hradby a kolem půl čtvrté ráno pronikli do města. Máhdí v dobytém Chartúmu rozpoutal jatka. Hladem oslabenou egyptskou posádku nechal pobít do posledního muže a s ní na čtyři tisíce civilistů. Další čekalo otroctví.
Gordon dostál své přísaze a bránil město do posledního dechu. Byl zasažen oštěpem do ramene, když na schodech paláce bránil přístup ke komnatám, kde se skrývaly ženy a děti. Vážně zraněn pokračoval v boji mečem. Gordonovy poslední okamžiky popisuje jeden z jeho strážců: „Dokud ho nezasáhl druhý oštěp do hrudi, střílel na vzbouřence z pistole. I poté, co z něj unikal život, nepřestával kolem sebe kopat a rozdávat rány.“ Poté padl k zemi i svědek Gordonova umírání.
Když se muž probral z bezvědomí, leželo vedle něj bezhlavé tělo jeho velitele, které máhdijovci později hodili do Nilu. Gordonovu hlavu odnesli vojáci Máhdímu. Záchranná výprava dorazila k troskám města páchnoucího krví o dva dny později. Britské a egyptské jednotky se téměř všechny ze Súdánu stáhly a Mahdí tak ovládl zbytek země. Charlese Gordona ovšem přežil pouze o několik měsíců. Už v červnu roku 1885 zemřel na tyfus…
Až čtrnáct let po dobytí Chartúmu a smrti Muhammada Ahmada mahdíjovci utrpěli definitivní porážku v bitvě u Umm Diwaykarat. Mahdího povstání tak skončilo v krvi a Súdán zůstal pod nadvládou Britů až do roku 1956.
