Medojed kapský: Malý vztekloun, který se nezalekne ani lva

České jméno medojeda kapského (Mellivora capensis) napovídá, že jeho oblíbenou potravu tvoří larvy a med divoce žijících včel. V anglickém a německém pojmenování se med objevuje rovněž, tentokrát však v kombinaci se slovem „jezevec“ – a medojed zmíněného savce tvarem těla, krátkým ocasem i dlouhými drápy na předních tlapách skutečně připomíná. Vývojově má ovšem mnohem blíž ke kunám.

Slabiny pod útokem

O medojedech se traduje řada mýtů, přičemž k nejbizarnějším patří pověra o způsobu, jakým se tito predátoři vrhají na velké savce: Údajně jim totiž nejprve ukousnou varlata. Prazvláštní taktiku líčil již slavný zakladatel jihoafrického Krugerova národního parku James Stevenson-Hamilton, který viděl medojeda útočit na buvola. Existuje množství zpráv, jak kunovitá šelma napadla a kastrovala samce vodušek, pakoní, kudu velkých, a dokonce prý se stejným úmyslem zaútočila i na člověka. Mezi rangery a průvodci představuje zmíněné téma neustálý zdroj drsných žertů a historek, ale seriózní výzkum zatím popsané chování nezaznamenal. 

Jak uklidnit včely?

Naproti tomu vědci studující život medojedů v Jihoafrické republice a Zimbabwe potvrdili jinou tradičně uváděnou informaci: Pravidelnou kořistí nevelké šelmy se stávají smrtelně jedovaté druhy hadů, včetně kobry či zmije útočné. Pokud medojed při souboji utrpí uštknutí, upadne na několik minut do stavu připomínajícího smrt, ale zpravidla přežije. A podle výzkumů za to vděčí mutaci v receptorech buněk. 

Neurotoxin z jedu kobry obvykle „nasedne na tykadla“, a spustí tak paralýzu dýchacích svalů. Receptory medojedů se ovšem přetvořily natolik, že se s nimi látka neumí propojit, a tudíž nefunguje. Kobří jed však obsahuje dalších stovku nebezpečných bílkovin a molekul, takže ačkoliv uštknuté zvíře nezemře, rozhodně pro něj nejde o příjemný zážitek. Podobnou odolnost proti účinkům jedu pak známe u surikat či mangust.

Medojed si dokáže obstarat potravu i v období sucha. Na tomto snímku je zachycen na poušti Kalahari při lovu škorpionů. (foto: Karel Maton ©)

Další pozoruhodné přizpůsobení medojedů spočívá ve využití výměšků análních žláz, kterými při plenění hnízd částečně paralyzují blanokřídlý hmyz. Například včely jimi šelma jednoduše řečeno uklidňuje, podobně jako to včelaři dělají kouřem. Pokud se ji však některá obránkyně úlu přesto snaží bodnout, prakticky nemá šanci na úspěch. Agresora totiž chrání pevná přiléhavá srst na hlavě a předních tlapách, skrz kterou žihadlo projde jen obtížně.

Na prostředí nezáleží 

Medojed představuje středně velkou robustní šelmu, dorůstající délky kolem 70 cm a hmotnosti 7–16 kg. Obzvlášť mohutná je přední část těla s plochou hlavou, silnými čelistmi, svalnatým krkem a tlapami s dlouhými drápy, uzpůsobenými k hrabání. Síla volné kůže na hlavě a krku dosahuje až 5 mm a pokrývá ji hustá tuhá srst – ve spodní části těla zbarvená do černa, na hřbetě a temeni šedivá. Kontrast ještě zvýrazňuje bílý pruh, který dvě základní barvy odděluje.

Medojed slídící po něčem k snědku. (foto: Karel Maton ©)

Na rozsáhlém území mezi jižní Afrikou a Indickým poloostrovem se podařilo popsat až 16 poddruhů medojeda, jež se od sebe liší hlavně zbarvením srsti – poměrem mezi dvěma zmíněnými odstíny. Z různých barevných přechodů se výrazněji vymezuje pouze západoafrický poddruh obývající lesnaté oblasti, který je celý černý. Přizpůsobivá šelma se vyskytuje v nejrůznějších typech prostředí, od mořských pobřeží až po hory, polopoušť Kalahari či deštné pralesy západní Afriky. Nejvíc jí však vyhovuje suchá otevřená buš nebo savana na jihu a východě černého kontinentu, kde žijí její nejpočetnější populace. 

Zahrabaní pod zemí 

Univerzálnost tohoto predátora přitom vychází z jeho schopnosti využívat nejrůznější potravní zdroje. Pojídá například větší bezobratlé živočichy – brouky, sarančata a štíry – a jeho kořistí se stávají také různí obratlovci, od ryb přes obojživelníky až po středně velké savce. Silné čelisti medojeda si poradí i s želvím krunýřem, navzdory zdánlivě neohrabané postavě dobře šplhá na stromy a dokáže plenit hnízda ptáků s vejci či mláďaty. Nejčastěji však loví drobnější ještěry a hady, kteří tvoří až čtvrtinu jeho kořisti. Mezi důvody, proč se medojedi zaměřují na nebezpečné jedovaté tvory, patří soutěž o potravní zdroje: Pokud totiž dokážete bez následků pozřít smrtícího hada, nacházíte se v pozici gurmána, jenž si na velké párty plné hladových hostů užívá mísu jídla se spoustou chilli, které se jiní obávají dotknout. 

Velkou část kořisti vyhrabává medojed ze země a zaměřuje se přitom hlavně na hnízda blanokřídlého hmyzu, na škorpiony či drobné obratlovce. Díky svalnatým předním končetinám až s pěticentimetrovými drápy navíc zvládne během několika minut vyhloubit díru tak velkou, že se v ní může sám ukrýt. 

Najít a vyplenit

Medojedi tvoří natolik výrazné pilíře ekosystému, že se k jejich honu za potravou připojují také další živočichové. K šelmě vyhrabávající kořist se v jižní Africe vždy přidružuje několik jestřábů kukačkovitých, kteří posedávají nedaleko a čekají, zda pro ně zbude něco z jejího úlovku. Za ponechaná sousta se pak dravci zabranému do práce odvděčí tím, že ho svým vzletem varují před případným nebezpečím. 

Další, téměř legendární případ vzájemně výhodného chování dvou živočišných druhů představuje spolupráce medojeda s medozvěstkou křiklavou. Zmíněný pták jej totiž svým křikem upozorní na nalezené včelí hnízdo. Když ho pak šelma vyplení, zůstanou po ní zbytky pláství, na nichž si pochutná opeřený „tipař“. Podobně dokáže drobný ptáček navigovat také domorodce pátrající po medu, kteří věří, že pokud mu z něj za odměnu část nenechají, zavede je příště do nebezpečí – ke spícímu buvolovi či jedovatému hadovi. 

Jelikož je medojed aktivní převážně v noci, nesetkají se s ním návštěvníci afrických safari příliš často. V některých parcích a rezervacích se však pozoruhodné šelmy vyskytují hojněji a v době nedostatku potravy „operují“ i za dne. Téměř s jistotou na ně narazí turisté v kempu Halali v namibijském národním parku Etosha či v zimbabwském Hwange. Tam se totiž medojedi naučili vybírat odpadky z košů a slídit kolem kuchyně. Podle rámusu se tak dají zastihnout ve značně neromantických kulisách převržených popelnic.

TIP: Drzoun s velkou kuráží: Co možná nevíte o rosomácích sibiřských

Medojedy a jejich existenci stále opřádají mnohá tajemství i nejrůznější neuvěřitelné historky. Ať už jsou pravdivé úplně, zčásti, nebo vznikly výhradně v bujné lidské fantazii, jisté je, že podivuhodní tvorové vedou nesmírně zajímavý a dosud zdaleka neprozkoumaný život. Navíc je můžeme vidět i u nás, a to v pražské zoo, kde se je dokonce podařilo rozmnožit.