Medicína a tradice: Pětice nejstarších lékařských škol
Chcete studovat medicínu a nevíte, na kterou z českých nebo zahraničních univerzit se vydat? Mít na výběr, to jsou vlastně docela příjemné starosti. O pár století dřív byste museli za kvalitním studiem vážit cestu přes půl světa – například do Persie, Řecka nebo Egypta.
První škola pro lékařky
Dnes by nejspíš nikdo nehádal, že ruiny v okolí města Sa el-Hagar jsou vlastně pozůstatky staroegyptského města Sais a jeho mimořádné instituce. Přes pět tisíc let stará torza obvodových zdí jsou spojena nejen s chrámovým uctíváním bohyně Neit (její jméno znamená Hrůzostrašná či Vzbuzující děs), ale také s historicky první školou pro ženy-lékařky.
O vzniku a fungování tohoto místa se dnes ale ví trestuhodně málo. Jednou z podmínek pro přijetí ke studiu byla „rituální čistota“ žen toužících po vzdělání. Je známé, že jedna z hlavních kněžek, Peshet, byla podle pověstí obdařena nadpřirozenými schopnostmi. Dokázala totiž scelovat zlomené kosti a jedinečně zašívat rány.
Ve 4. století př. n. l. se sem podle pověsti vydala na studia vůbec první řecká lékařka, Agnodiké, neboť ani v liberálních Aténách jí nebylo umožněno studium medicíny. Egypťané sice propojovali medicínu s duchovním světem, v němž se to hemžilo přízraky, zaříkáním a obětinami, ale na druhou stranu měli vynikající znalosti o lidské anatomii, dokonce cíleně sterilizovali své chirurgické náčiní. Pouštěli se i do velmi komplikovaných chirurgických zákroků, které napravovaly vady zraku, zubů či kostí. Lékařky, které si prošly chrámovou školou ve městě Sais, patřily ve své době k naprosto špičkovým praktikantkám světové medicíny.
Chrám, nemocnice i škola
Řekové dlouho nepochybovali o tom, že nemoc je projevem nepřízně bohů. Proto se jim přístup bájného Asklépia jevil jako kacířství, když začal nemocné léčit. Byl natolik úspěšný, že jej „pro jistotu“ po jeho smrti prohlásili bohem. Na jeho počest se pak po celém antickém Řecku zakládaly chrámy, takzvané asklepiony, což byly posvátné léčebné okrsky, kde se nejrůznější ošetřovatelé (therapeutés) pokoušeli o totéž: uzdravovat. A to nejen vírou, ale třeba s pomocí diet, koupelí, lázní a léčivých bylin.
S postupem času se z asklepionů staly chrámy, nemocnice a lékařské školy v jednom. Nabízely přístřeší potřebným a nemocným, na nichž ošetřovatelé pod dozorem vzdělanějších kolegů zkoušeli, co by jim mohlo pomoct. Sušily, mísily a připravovaly se tu medikamenty, ale také prováděly pitvy.
Řecká škola medicíny si na těchto ambulatoriích vytvořila velmi sofistikovaný a racionální přístup k léčbě všemožných onemocnění. Lékaři hledali vnitřní či vnější příčinu nemoci a náležitý lék. Lékařská péče tu byla zadarmo, protože zdraví lidé si platili pojištění. Respektive si předpláceli případný servis tím, že za své neutuchající zdraví do chrámů přinášeli dary. Jak se ukázalo, přístup, kdy za zdraví platíte, ale léčba vás pak nic nestojí, je rozhodně prospěšný. Podobně dostupné bylo v asklepionech i medicínské vzdělání: Vstoupili jste do služeb chrámu jako ošetřovatel, upsali jste se dobré věci a bylo jen na vás, kolik užitečných vědomostí za léta pomáhání nasbíráte. K nejrespektovanějším „školám“ řecké medicíny se počítal asklepion na Kósu a v Pergamonu.
Největší lékařská akademie
Asi tušíte, že zdaleka ne každý byl v 6. století n. l. na území Byzance s vládou spokojený; nábožensky utlačovaných a pronásledovaných mudrců, ať už syrsky mluvících nestoriánských křesťanů, nebo Řeků, byly tisíce. Chosrau I., panovník z dynastie Sassánovců, jim ochotně nabídl azyl, což byl promyšlený kalkul, který se mu vyplatil. Z říše svého největšího konkurenta totiž odčerpal inteligenci a s její pomocí pak vytvořil obří akademii: Gundishapur – Město vědomostí a Metropoli poznání – zasvěcený matematice, filozofii, astronomii a medicíně. Na přelomu 6. a 7. století bychom těžko hledali větší centrum vzdělanosti, navíc příhodně usazené tak, že si mohlo brát to nejlepší z antického světa, Egypta i Dálného východu.
Gundishapur posbíral všechny známé poznatky různých „škol“ lékařství a systematicky z nich vytvořil ucelený soubor vědomostí. Nebyly tu jen učebny, ale také „laboratoře“ pro výzkum v oblasti lidské a zvířecí medicíny. Model výuky tu nápadně připomínal dnešní fakultní nemocnice: Studenti se nevzdělávali jen teoreticky, ale i prakticky. Zkoušky skládali u odborníků, tedy profesionálů z různých oborů. A aby nakonec dostali „diplom“, museli po škole ještě pár roků léčit Peršany.
Kniha knih indické medicíny
Říkalo se jim saushrutas a v 6. století př. n. l. symbolizovali na území Indie ekvivalent naprosto univerzálních lékařů. Spektrum jejich znalostí zahrnovalo všechna základní odvětví moderní medicíny, ovšem v žádném nebyly vědomosti moc hluboké. V zemi, kde jiné alternativy neexistovaly, působily jejich schopnosti až zázračně. Kde se tomuto lékařskému umění naučili? Odpověď nemá podobu přesné geografické lokace či konkrétní adresy nějaké univerzity – ale knihy. Přesněji řečeno učeného spisu Sushruta samhita, unikátního kompendia sestaveného několika různými autory. Byla to písemná pomůcka pro studium, které probíhalo v různých koutech země, a to pod dozorem zkušených praktiků.
Adepti medicíny se před nástupem k šestileté výuce zaslíbili k přijetí duchovních principů a složili přísahu, obsahem dost podobnou té Hippokratově. Další léta pak pilovali své znalosti v rozpoznávání léčivek. Trénovali i zručnost, učili se provádět chirurgicky přesné řezy na rostlinách a mrtvých zvířatech. Praktické zákroky odpozorovávali od svých mistrů a zpaměti se učili kapitoly oné slavné knihy. Jejich zkouška zahrnovala i přepis celého spisu Sushruta samhita. Poté si jej ponechali pro výuku vlastních studentů.
Nejstarší lékařská fakulta Evropy
Univerzita v Montpellier byla oficiálně založena v roce 1289 (i když tu podle dobových pramenů fungovala vzdělávací instituce již o pár desetiletí dříve), což z ní činí jednu z nejstarších na celém světě. Přijde-li řeč na její lékařskou fakultu, ta je rovnou nejstarší dosud fungující lékařskou školou na Zemi. Jméno této univerzity má stále skvělý zvuk, i když už dávno neplatí, že s diplomem odtud byste mohli hned začít vyučovat jinde, jak tomu bylo před staletími. Studenty tu skutečně ovane duch minulosti, protože při procházce galeriemi s portréty bývalých učitelů na ně přísně shlíží učený François Rabelais, vlámský anatom Andreas Vesalius anebo vynikající chirurgové jako Guy de Chauliac či François Gigot de la Peyronie.
Ve zdejší fakultní knihovně se skrývají literární klenoty nevyčíslitelné hodnoty. Je tu uloženo 900 rukopisných svazků, 300 inkunábulí a více než 100 000 svazků vytištěných před rokem 1800. V ucelené podobě tu dohledáte podrobnosti o vývoji světové medicíny. K místní senzaci patří i tzv. Anatomická konzervatoř, kde je vystaveno 5 000 anatomických figur a voskových figurín. Nechybí zde ani muzeum farmacie, jedna z nejstarších „lékařských zahrad“ Jardin des plantes a katalogy s recepty a medikamenty. Některé nápadně připomínají alchymii středověku, z jiných je patrné moderní smýšlení.
