Malajský tygr: Japonský vojevůdce Tomojuki Jamašita

Budoucí úspěšný vojevůdce přišel na svět 8. listopadu 1885 v malé vesničce Osugi Mura v prefektuře Koči na ostrově Šikoku v jižním Japonsku. Oproti původnímu záměru rodičů nakonec nekráčel ve šlépějích svého otce, venkovského lékaře, ale byl v patnácti letech poslán do kadetní školy v Hirošimě, kterou absolvoval s vyznamenáním v roce 1908. Vzápětí byl zařazen do sestavy 11. pěšího pluku. Tím ovšem Jamašitova školní léta zdaleka neskončila. V následujícím období totiž postupně prošel Ústřední vojenskou akademií a Školou generálního štábu v Tokiu. Studium zakončil s výborným prospěchem v hodnosti kapitána roku 1916.

Raketový vzestup

Rok po skončení Velké války byl Jamašita, nyní již podplukovník, vyslán na vojensko-diplomatickou misi do Švýcarska a poválečnými nepokoji zmítaného Německa. Po dvou letech v roli vojenského přidělence, kdy nikterak nezaostal za očekáváními svých nadřízených, byl povolán zpět do vlasti, aby až do roku 1926 sloužil v nejvyšším velitelství císařské branné moci v Tokiu. V téže době zastával rovněž post instruktora ve štábní akademii, jejíž prostředí důvěrně znal. Mezi roky 1926–1929 působí znovu na evropském kontinentu, tentokrát se dočasným domovem čerstvého generálmajora stala metropole na Dunaji, Vídeň. Roku 1930 byl zpět v Tokiu, kde se ujal velení 3. gardového regimentu.

Mocenské pletichy

Ve 20. a 30. letech 20. století zmítaly japonskou politickou scénou zákulisní boje znesvářených mocenských skupin usilujících o dominantní vliv na další směřování Země vycházejícího slunce. Jamašitovi byly jakékoliv intriky naprosto cizí. Jakožto hluboce věřící člověk, dbající na svou bezúhonnost, nestrannost a čest, pohlížel na tyto pletichy se zjevným despektem.

Svou nespornou autoritou a zprostředkováním se na jaře 1936 zasazoval o co nejshovívavější přístup k účastníkům tzv. „povstání mladých důstojníků“, kteří usilovali o vymanění ozbrojených sil z vlivu politických elit a jejichž motivaci generál dobře rozuměl. Císař Hirohito se však rozhodl ukázat tvrdou ruku. Padlo osmnáct hrdelních trestů a velitelským sborem se převalila nevídaná vlna čistek a propouštění. Rovněž na Jamašitovu hlavu se snesla nevole a ostrá kritika řady rivalů, mezi nimiž vynikal Hideki Tódžó, budoucí premiér a ministr války. I proto byl Jamašita, povýšený v listopadu 1937 na generálporučíka, nakonec uklizen do severní Číny, kde se se 4. pěší divizí okamžitě zapojil do boje.

Pro způsob Jamašitova uvažování je více než typické, že v následujících dvou letech se na čínské frontě záměrně vystavoval extrémnímu nebezpečí a přímo vyhledával smrt na bitevním poli. Jen tak mohl sám před sebou smazat skvrnu domnělé zrady na svém panovníkovi.

Císařská nemilost ovšem netrvala věčně. V létě roku 1940 byl jmenován generálním inspektorem japonských vzdušných sil a první polovinu roku 1941 strávil ve funkcivedoucího vojenské delegace v nacistickém Německu a fašistické Itálii. Měl tak příležitost nejen se osobně setkat s Adolfem Hitlerem a Benitem Mussolinim, ale především blíže se seznámit s progresivní taktikou blitzkriegu praktikovanou německým Wehrmachtem. Tyto neocenitelné zkušenosti se o několik měsíců později zřetelně promítly do jeho operací v Malajsku.

Malajské tažení a pád Singapuru

Měsíc před japonským úderem na základnu americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru stanul Jamašita v čele 25. armády dislokované ve Francouzské Indočíně. Přijížděl z Mandžuska s úkolem, z něhož by se leckomu roztřásla kolena. Dobytí Malajsie, která poskytovala 38 % světové produkce kaučuku a více jak 60 % světové těžby cínu, tedy surovin, kterých se japonskému válečnému hospodářství zoufale nedostávalo, nebylo rozhodně snadnou záležitostí. Zvláště když jedním z hlavních cílů nebylo nic menšího, než pokoření chlouby britského kolonialismu, zdánlivě nedobytné pevnosti Singapur.

Jamašita mohl počítat s přibližně 70 000 vojáky prvosledových jednotek, z valné části ostřílenými veterány z války v Číně. Naprostou vzdušnou převahu mu mělo zajistit 459 letadel armádního a 159 letounů námořního letectva. Generál, inspirovaný německou bleskovou válkou, spoléhal na maximální rychlost postupu, čemuž měly napomoci jak poměrně silné tankové oddíly, tak rovněž 6 000 jízdních kol, která byla přidělena ke každé pěší divizi.

Osmého prosince 1941 vpadli Japonci do Thajska a bez zbytečného otálení zamířili na jih. Ve dnech 11.–12. prosince prolomil Jamašita obranné linie Britů u Jitry, 7. ledna se probil přes řeku Slim a o čtyři dny později vstoupili císařští vojáci do Kuala Lumpuru. Britové přitom vůbec nebyli schopni adekvátně reagovat na Jamašitovo stále opakované řešení bojových situací. Japonci obvykle s omezenými silami v nočních hodinách a za podpory lehkých tanků čelně napadli pozice nepřítele, čímž upoutali jeho veškerou pozornost, a následně mu hlavní mocí zasadili rozhodující úder do boků a týlu. Oddíly Commonwealthu tak byly nuceny vyklízet jeden post za druhým, což mělo přímo katastrofální dopad na rapidně se zhoršující morálku jak vojáků, tak důstojníků.

V noci z 30. na 31. ledna 1942 vydal generálporučík Percival všem jednotkám rozkaz k ústupu na ostrov Singapur a zaujetí pozic v pevnostním obranném perimetru. Percivalovu velení zde podléhalo takřka 90 000 mužů. Poté, co Japonci v noci na 9. února zdolali i necelý kilometr širokou Johorskou úžinu oddělující ostrov od pevniny, byl osud obránců zpečetěn. Po dalších šesti dnech zoufalství, 15. února po šesté hodině odpolední, Arthur Percival rozkázal složit zbraně a vzdát se. Do rukou vítězů, kromě desítek tisíc spojeneckých vojáků, padlo i ohromující množství válečného materiálu. Ne nadarmo britský ministerský předseda Winston Churchill označil pád Singapuru „za největší pohromu a nejpotupnější kapitulaci v britské historii“.

Manilský masakr

Jamašita, těšící se po obrovském triumfu nesmírné popularitě, však musel záhy spolknout hořkou pilulku. Hideki Tódžó, od října 1941 ministerský předseda, popustil uzdu letité zášti a v záchvatu žárlivosti na úspěchy dávného rivala nechal „Malajského tygra“ v červenci 1942 přeložit k 1. armádě, jež v Mandžusku střežila hranice se Sovětským svazem. Na této ztracené vartě setrval Jamašita více jak dva roky.

Teprve po Tódžóově pádu a v situaci z vojenského hlediska pro Japonsko již krajně nepříznivé byl Jamašita povolán zpět na hlavní bojiště. V polovině října 1944 se ujal velení 14. armády, jež byla pověřena obranou Filipín. Tváří v tvář naprosté převaze spojenců vyklidil počátkem roku 1945 hlavní město Manilu a stáhl se do hor. Avšak admirál Iwabuči neuposlechl jednoznačný rozkaz, ve městě setrval a se svými muži v něm rozpoutal učiněné peklo, jemuž padly za oběť desetitisíce bezbranných civilistů. Samotný Jamašita, vedoucí ještě po řadu měsíců marné boje v džungli, se vzdal americkým oddílům až s celkovou japonskou kapitulací 2. září 1945.

Krátký proces

V rámci poválečného vyřizování účtů byl Jamašita v Manile postaven před vojenský soudní tribunál, který ho obžaloval z válečných zločinů. Proces, probíhající od 29. října do 7. prosince, se stal významným precedentem. Jamašitovi byla totiž přisuzována i vina za zvěrstva páchaná podřízenými, jimž mohl jen těžko zabránit. Kam až v takovém případě sahá odpovědnost vrchního velitele, je velmi diskutabilní. Jamašita, zbavený z rozkazu generála MacArthura svých hodností, po vynesení nejvyššího trestu pouze lakonicky poznamenal: „V každé válce musí být někdo poražen. Veskutečnosti jsem souzen za to, že jsem prohrál válku...“

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Generálova poslední slova, jež vyřkl těsně předtím, než mu oprátka navždy sevřela hrdlo, zněla: „Modlím se za císařův dlouhý život a věčné blaho.“ V této jedné větě Tomojuki Jamašita výstižně shrnul svou celoživotní filozofii.