Lstivý had Francesco Sforza (2): Jak italský vojevůdce ovládl milánský trůn?

Milánský trůn zmítají po smrti vévody Filippa Viscontiho v roce 1447 nepokoje. Na uvolněný trůn si dělají zálusk hned čtyři zájemci: orleánský vévoda Karel, rakouský arcivévoda Zikmund, římsko-německý císař Fridrich III. a Alfons V., král Aragonie, Sicílie a Neapolska. Kartami ale zamíchá muž v pozadí – vojevůdce a Viscontiho zeť - Francesco Sforza.

Předchozí část: Lstivý had Francesco Sforza (1): Vzestup hvězdy italského vojevůdce

V lednu 1448 se konají nové volby do republikánského sněmu. Většinovou pozici po nich v Ambrosiánské republice získávají guelfové známí svou nelibostí vůči Sforzovi. Konkurenční ghibellini se naopak ocitají v opozici. Nová politická situace připomínající pověstnou „italskou domácnost“ s sebou přináší razantní změny. Hrdina Sforza rázem upadá v nemilost. Guelfové mají strach, že pro sebe Sforza uzurpuje moc a pokusí se obnovit vévodství. Nemohou tušit, že svými následujícími kroky mu ve splnění tohoto cíle spíše pomohou…

Guelfové se dávají do mírových vyjednávání s Benátkami. Proti tomu však ostře vystoupí dva zástupci ghibellinů, kteří na svou stranu strhnou milánský lid. Guelfský plán na rychlé ukončení války a odstavení Sforzy od moci tak ztroskotává. Rada volitelů kapitánů nakonec Sforzovi uděluje mandát pro pokračování ve válce. Pod jeho velením vlajka republiky brzy zavlaje nad Cremonou a Caravaggiem.

Zatímco Sforza válcuje své nepřátele na bitevním poli, doma upadá čím dál více v nemilost. Navenek sice republika jeho tažení podporuje, její vedení však v tichosti spřádá plán na Sforzovu likvidaci. Mezi žoldáky se rozšíří zpráva o tom, že pokud zůstanou se svým vojevůdcem, nedostanou po skončení války ani vindru. Kdo by v této situaci nepanikařil!

Uprostřed obléhání Brescie, města slíbeného Sforzovi za odměnu, nakonec fáma mezi vojáky způsobí rozvrat. Samotný Sforza je navíc zčistajasna z obléhání odvolán! Netuší, že republikáni mezitím tajně brescijským měšťanům slíbili, že když proti Sforzovi vytrvají, dočkají se místo jeho vlády svobody. Zpráva o zradě, kterou na něj Ambrosiánská republika ušila, se však nakonec včas dostane i k jeho uším.

Zrádci jsou zrazeni

Co si teď počít? Většina jeho armády ve strachu o svůj žold utekla. Slíbenou Bresciu už zřejmě nezíská a hlavně – co dělat s tím trpkým pocitem zrady? „V prvních měsících jsem republiku zachránil! Na prahu její existence jen díky mé osobě přežila! A teď se obrací proti mně? Dobrá tedy. Tak dobrá!“ hněvá se Sforza. Vztek ale nezastře jeho bystrý úsudek. V hlavě se mu brzy rodí geniální plán na pomstu. Je třeba být liška podšitá, všemi mastmi mazaná!

V noci 18. října 1448 podepisuje milánský vojevůdce smlouvu s bývalým úhlavním nepřítelem – Benátskou republikou. Benátčané si moc dobře uvědomují, že právě Sforza stál za veškerým úspěchem Milána v dosavadní válce. Získat ho na svou stranu může znamenat zásadní obrat. Dohoda zní jasně: pokud Sforza dovede Benátky k vítězství a navrátí jim dobytá města, může si nechat celou Lombardii! Kola války se znovu roztáčejí.

Hlavy na kůlech

Dalšího roku nastává v celé severní Itálii chaos. Okolní mocnosti si uvědomují, že větším nebezpečím než Ambrosiánská republika je právě sám Sforza a jeho vůdcovské schopnosti. Proti jeho armádě, která už postupuje směrem na Milán, vyrážejí vojska savojského vévody Ludvíka. Ani ten však na zázračného hrdinu nestačí a vrací se domů s nepořízenou.

Mezitím v samotném Milánu propukají otevřené boje mezi guelfy a ghibelliny. Faktickou moc však mezi léty 1448 až 1450 drží v rukou spíše místní zbojnické bandy. Země je rozklížena zločinem a korupcí. Milán také stíhá tvrdá ekonomická krize a následný hladomor. Ani to ale znesvářeným rodům nezabraňuje v dalších vzájemných konspiracích. Ghibellini se nakonec pokusí o puč, ten je ale guelfy odhalen a jeho hlavní strůjce, jeden z „otců republiky“ a profesor pavijské univerzity Giorgio Lampugna skončí spolu se svými souputníky na popravišti. A jejich hlavy jsou pro výstrahu napíchnuty na kůly před milánským parlamentem.

Zde se však guelfové přepočítali. Lampugnovu smrt vnímá většina obyvatel jako nespravedlnost. Z nebožtíka se rychle stává mučedník. Když navíc guelfové odmítají v řádném termínu vypsat nové volby, město vře. Volby se nakonec uskuteční v červnu 1449. Poprvé od vzniku republiky v nich vítězí ghibellini podporující Francesca Sforzu!

Ten se mezitím blíží k Milánu. Nechává za sebou jedno dobyté či lstí a handlem získané město za druhým. Když už se zdá, že jeho vítězství nemůže po třech letech stát nic v cestě, o slovo se znovu přihlásí zrada! Benátčané, v jejichž službách Sforza již skoro dobyl Ambrosiánskou republiku, se na poslední chvíli zalekli moci, kterou by vítězstvím získal. Jako se o to pokusili dříve sami milánští, Benátky se rozhodly Sforzu odstavit. Obě republiky tak spolu ze strachu z něj narychlo uzavírají mírovou smlouvu. Sforzovi je zanechána Pavia, Cremona a Piacenza. Slíbili mu ale celou Lombardii! Další zradu už nemůže snést! „Kdo mě teď donutí rozpustit mé vojsko?“ kuje ihned pikle.

Nová dynastie

Francesco Sforza na počátku roku 1450 pokračuje ve svém boji o milánský trůn. Mírová smlouva ho nezajímá. Obě strany jej zradily, takže teď už sleduje jen své vlastní zájmy a nehodlá se zastavit. V únoru toho roku už Sforzova armáda okupuje samotný Milán a hodlá město vyhladovět. Navzdory očekávání však žoldáci nedrancují okolní venkov, čímž si získávají sympatie obyvatel celé Lombardie. Milánští ghibellinští kapitáni pod tíhou okolností rozhodují ve prospěch obdivovaného vojevůdce a 22. března do Milána slavnostně vstupuje Sforza i se svou armádou. Město kapitulovalo, Ambrosiánská republika je rozpuštěna. Dobyvatel je ve městě uvítán jako hrdina a sám se jmenuje nejen kapitánem lidu, ale především milánským vévodou!

TIP: El Cid Dobyvatel: Kdo byl nejslavnější španělský válečník?

Po tříletém válečném tažení je Sforza ve svém cíli. Ačkoliv mu v cestě stála několikerá zrada, jeho plán na získání trůnu a titulu vévody nakonec vyšel. Právě to, že byl prohnanější a mazanější než jeho nepřátelé, nakonec přineslo vytoužené ovoce. Každé lsti byl schopen čelit ještě špinavější lstí.

Francesco Sforza se tak stal zakladatelem své vlastní panovnické dynastie, která nad Milánem a Lombardií vládla po celé další století. Nic z toho by se však nestalo, kdyby hlavní aktér našeho příběhu nebyl geniální, leč slizký had. A že má Milán ve znaku, který zdědil po rodu Visconti, hada, jenž kohosi požírá? To je určitě jen hříčka náhody…