Lotos indický a lotos žlutý: Vodní květy plné kouzel

Lotosy zaujaly člověka již v době starověkých kultur a odedávna patřily mezi významné užitkové rostliny. Odkazy na ně najdeme už třeba v egyptské mytologii, v buddhismu je tato rostlina symbolem čistoty. Lotos je vůbec neobyčejně zajímavou rostlinou a kromě jiného je i rekordmanem v délce klíčivosti semen. Bylo prokázáno, že semena stará 1 300 let si udržela klíčivost, což je skutečně neuvěřitelný výkon!

Záměny s lekníny

Na světě existují pouhé dva druhy lotosů: lotos indický (Nelumbo nucifera) a lotos žlutý (Nelumbo lutea). Od jiných druhů rostlin se odlišují natolik, že je současná věda zařadila do samostatné čeledi lotosovitých (Nelumbonaceae). V minulosti byly díky svému vodnímu životu a částečně i vzhledu listů a květů považovány za součást primitivní čeledi leknínovitých (Nymphaeaceae). S lekníny také často rostou pospolu na přírodních stanovištích.

Během posledních desetiletí však názor o příbuznosti leknínů a lotosů zpochybnili nejprve chemotaxonomové. Definitivně pak obě skupiny rostlin oddělili molekulární biologové, kteří potvrdili, že lotosy jsou blíže příbuzné exotické čeledi proteovitých (Proteaceae) a platanovitých (Platanaceae). Podobnost s lekníny je tak spíše přizpůsobením obou skupin vodnímu prostředí a nutnosti nalákat při kvetení nad vodu nějaké hmyzí opylovače.

K chybám a omylům dochází i při výkladu posvátných textů. Například v mytologii starých Egypťanů se hovoří o lotosu egyptském, který je však ve skutečnosti africký leknín posvátný (Nymphaea lotus) a lotosům se pouze podobá. Podobně je to i s modrým lotosem v indických legendách, jenž je zaměňován s některým z modrokvětých leknínů.

Objevy německých botaniků

Z obou druhů je mnohem známější starosvětský, přesněji asijsko-severoaustralský lotos indický (Nelumbo nucifera). Od lotosu žlutého se na první pohled liší bílými až růžovými květy, další odlišnosti jsou jen drobné. Právě tento druh je oním slavným, posvátným a široce užívaným lotosem. Vědecky jej popsal německý botanik Joseph Gaertner v roce 1788, druhové jméno nucifera znamená ořechonosný a odkazuje na velká jedlá semena. Původní je v jihovýchodní Asii, zejména na indickém subkontinentu (včetně Nepálu a Bhútánu). Areál jeho výskytu sahá na severozápad až do nivy dolní Volhy v Rusku a do Číny, na jihovýchod až na sever Austrálie. Jako prastará a krásná užitková rostlina však byl postupně zavlečen do tropických zemí celého světa.

Také lotos žlutý (Nelumbo lutea) byl popsán německým botanikem, a to Carlem Ludwigem Wildenowem o 11 let později, tedy v roce 1799. Má poměrně velký areál rozšíření od východní části USA na západ po Oklahomu a východní Texas a na jih do Střední Ameriky přes Mexiko až do Hondurasu. Vyskytuje se však i na ostrovech v Karibiku – na Kubě, Jamajce a Hispaniole. V USA byl patrně původní na jihovýchodě a více na sever se rozšířil jako užitková rostlina.

Odlehčené a vyztužené řapíky

Podobně jako lekníny, i lotosy rostou v bahně stojatých nebo jen mírně proudících vod, kde jsou ukotveny silnými oddenky. Na vodní hladinu nebo spíše nad ni vyrůstají ode dna dlouhé řapíky s okrouhlými listy. Na rozdíl od leknínů však mají čepele štítovité, tedy přisedající řapíkem na střed (lekníny mají prodloužené bazální laloky listů, takže list vypadá trochu podobně, ale pozornější pohled na způsob přisedání řapíku odhalí rozdíl). Oba dva tvary jsou však ve vodním prostředí mimořádně cenné, posunem řapíku ke středu listu totiž zajišťují listům nejvyšší odolnost proti odtržení větrem či vlnobitím. Kromě tvaru je nutností i velmi odolná, speciálními kolenchymatickými pletivy vyztužená koncová část řapíku u připojení na čepel. Pevnosti celé čepele výrazně napomáhá silná, na rubu jako žebra vystouplá radiální žilnatina.

Rostlina, která tvoří nové listy u dna a poté je vysílá nahoru na vzduch, musí mít zajištěno kvalitní provětrávání a přísun kyslíku k mladým pletivům, která ho vyžadují ve velkém množství. To zajišťuje pozoruhodná struktura uvnitř řapíků se systémem kanálků v hezkém geometrickém členění. Není důležitá jen pro zajištění  proudění vzduchu, ale také mechanicky, tento tvar spolehlivě zpevňuje až dva metry dlouhé řapíky a rostlina tím zároveň šetří stavební látky a energii na výrobu nových pletiv. I v tomto směru se lidstvo od rostlin učí, jak tvořit pevné výztuže a vzpěry s minimem spotřebovaného materiálu.

Od staré mytologie po nové technologie

Další „stavební vychytávkou“ je nesmáčivý povrch listů, z nějž rychle stékají vodní kapky. Už ve starověku lotosy fascinovaly lidi svou čistotou – přestože vyrůstají z páchnoucího bahna, nad vodu se vynoří nádherný květ bez poskvrny. Pro buddhisty je rozkvět lotosu metaforou životní pouti, lotosy měly význam i v dalších mytologiích jihovýchodní Asie, kde dodnes představují symbol nedotčené čistoty srdce a mysli, zdraví, štěstí, ctihodnosti nebo dlouhého života.

Ani v hodně špinavém prostředí na lotosech nenajdete jedinou skvrnku, na rostlině se nečistoty prostě nedrží. Tento jev označovaný jako lotosový efekt, zaujal nejen buddhisty, ale i biology a techniky. Vědci detailně zkoumali povrchové struktury listů a zjistili, že jsou hustě pokryté obrovským množstvím drobných výčnělků velikosti v řádu nanometrů (miliardtina metru). Výstupky vyrůstají tak blízko u sebe, že mezi ně nezapadnou ani prachová zrnka a další nečistoty. Ještě větší význam má, že se na nich ani kapky vody nerozloží do plochy, ale zůstávají díky povrchovému napětí kulaté, rychle stékají a strhávají s sebou i všechnu špínu. Lotosový efekt je dnes využíván v mnoha odvětvích pro výrobu povrchů, kde máme zájem na trvalé čistotě, tedy například na obkladových materiálech, nepromokavých látkách a podobně. Zároveň probíhá intenzivní výzkum, jaké další možnosti ještě skýtá.

Ohřívárny pro opylovače

Nápadné a velké květy lotosů se skládají z velkého počtu spirálně řazených okvětních lístků. Ty vnější někdy bývají označovány jako kalich, ale rozdíl mezi vnitřními a vnějšími lístky je tak nevýrazný, že raději mluvíme o okvětí. V květu nelze přehlédnout velký počet (200 až 400) tyčinek. Několik desítek vajíček se nachází ve vrchní části zvětšeného květního lůžka charakteristického kónického tvaru. Vajíčka a následně semena jsou zapuštěna do typických prohlubní houbovité tkáně květního lůžka.

Tyto vodní rostliny opyluje hmyz, především brouci. Lotosy vyvinuly zajímavou strategii, aby opylovače nalákaly. Umějí totiž zvýšit teplotu uvnitř květu až na 35 °C a to zejména v chladnější noci, čímž přilákají brouky v optimální době k opylení. Rozdíl teploty mezi květem a vnějším prostředím může v noci být i více než 10 °C!

Lotos posvátný i užitkový

Lotos indický je v jihovýchodní Asii častou okrasnou rostlinou. Květy lotosů tu krášlí jezírka v parcích, vodní nádrže i okrasné kamenné mísy před pagodami. Asiaté je vysazují nejen pro ozdobu, ale i jako symbol čistoty. Zároveň je ale lotos užitkovou plodinou. Na venkově proto uvidíte celá vodní políčka, která jsou sice krásná, ale v prvé řadě nesou užitek.

TIP: Vodní rostlina viktorie královská: Prchavá krása vodní královny

V Asii používají oddenky i stonky k přípravě salátů a příloh. Semena jedí vařená, pražená jako oříšky nebo upravená podobně jako kukuřičný popcorn. Tyčinkami z květů parfémují čaj, který napomáhá klidnému spánku. Sušený oddenek lotosu má i léčivé účinky – pomáhá při nachlazení, kašli, odhleňuje a uvolňuje dýchací cesty, sporné je využití při léčbě impotence. Suché plody, které tvarem připomínají kropítko u zahradní konve, si oblíbili aranžéři a floristé, můžete se s nimi setkat i v českých květinářstvích.