Litevský Vilnius: Za světlem severního Jeruzaléma

Již první dojmy z města potvrzují oprávněnost přízviska „Jeruzalém severu“, které prý utrousil Napoleon, když tudy projížděl. Siluetu Vilniusu určují kostely a říká se, že z každého místa jsou vidět nejméně tři kříže na jejich věžích: Při více než padesáti svatostáncích na relativně malém prostoru nejspíš nepůjde o přehnané tvrzení. Křesťanství proniklo do Pobaltí až koncem 13. století. Nicméně na rozdíl od zbytku střední Evropy, která se na sklonku středověku začala masivně obracet k protestantským hnutím, zůstali Litevci věrní dodnes převládajícímu katolicismu. V tolerantní a multikulturní metropoli však vedle sebe již po staletí existují i jiné náboženské komunity.

Silný židovský element se ve městě rozvíjel od 17. století. Vilnius se stal duchovním centrem židů z východní Evropy, právě oním Jeruzalémem severu. Mezi oběma světovými válkami téměř každý třetí občan vyznával židovskou víru, ve městě se nacházelo více než sto synagog či modliteben a kvetl v něm bohatý židovský kulturní i vědecký život. Na popsané dědictví dnes metropole navazuje i přes tragickou kapitolu druhé světové války, kdy bylo vyhlazeno 95 % židovské populace.

Tři ruce Kazimíra

Současný Vilnius představuje výkladní skříň národa, který sice čítá pouhých 2,8 milionu lidí, ovšem na vlastní minulost je velmi hrdý. Město fascinuje svými kontrasty a v jeho ulicích objevíte nejen skvěle zrestaurované gotické a barokní domy, ale i moderní mrakodrapy – to vše proložené spoustou zeleně. Celková atraktivita místa, kvalitní služby za přijatelné ceny i pohostinnost obyvatel a jejich dobrá znalost angličtiny přitahují stále víc návštěvníků. K propagaci Vilniusu přispělo i jeho vyhlášení evropskou kulturní metropolí v roce 2009. „Žije tu dost početná ruská menšina. Ale zdají se být loajální a zřejmě oceňují členství Litvy v Evropské unii a v NATO. A obecně vědí, že život ve Vilniusu má pro ně, i přes ten těžký jazyk, hodně kladů,“ popisuje u kávy místní malíř, který si říká Andrius.

Staré město, plné křivolakých uliček a útulných zákoutí, patří od roku 1994 ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. Dá se pohodlně obejít pěšky a zahrnuje rozsáhlé pěší zóny. Snad každý návštěvník začíná prohlídku v jeho srdci u katedrály sv. Stanislava a Ladislava, přestavěné koncem 18. století v klasicistním stylu a připomínající řecký chrám. V sovětské éře se změnila na galerii, ale od roku 1989 znovu slouží původnímu účelu. 

V opulentním interiéru vyniká kaple litevského národního světce Kazimíra z 15. století, přičemž jeho zobrazení se třema rukama tvoří zajímavou kuriozitu, a někteří hovoří dokonce o zázraku: Ruka „navíc“ prý odolala několika pokusům o přemalování a vždy se objevila znovu. Lehce nakloněná zvonice před katedrálou se pak tyčí do výšky 57 metrů a kdysi šlo o součást opevnění. Spolu se svatostánkem se proměnila v symbol města i v oblíbené místo schůzek a za náročnější výstup vás odmění pohledem shora na staré centrum.

Kdysi mocná země

Hned za katedrálou se nachází sídelní palác litevských velkovévodů, zrcadlící peripetie zdejších dějin. V době renesance a raného baroka se jednalo o evropsky významné politické i kulturní centrum. V polovině 17. století jej ovšem zničila carská vojska a devastace trvala až do 19. století. Po získání samostatnosti se začal rozsáhlý komplex postupně obnovovat v renesančním stylu a dnes slouží coby muzeum litevské historie.

Vedle monumentální budovy stojí na vysokém soklu jezdecká socha zakladatele města, velkoknížete Gediminase, jehož jméno se pojí s érou největší slávy Litvy. Ačkoliv v současnosti se země s rozlohou 65 tisíc kilometrů čtverečních počítá mezi menší evropské státy, ve 14. a 15. století ovládala litevská knížata ve východní Evropě rozsáhlejší území, než odpovídá současné Francii a Německu dohromady. Gediminas a jeho nástupci tak zanechali stopu v historii Běloruska, Ruska, Ukrajiny, Polska i Moldávie. Jméno velkoknížete pak nese rovněž obranná věž, coby pozůstatek středověkého hradu na kopci v bezprostřední blízkosti. Z vrcholku, kam vás vyveze i lanovka, se zvlášť při západu slunce nabízí jedinečný panoramatický pohled na celou metropoli.

Pozdravy z Čech

Oblíbenou zastávku návštěvníků Vilniusu tvoří také dva gotické svatostánky hned vedle sebe, z nichž každý vznikl z jiného druhu cihel. Zajímavé je, že pod starší kostel sv. Anny se podepsal Benedikt Rejt, mimo jiné autor Vladislavského sálu. Zkušený český architekt německého původu tak svým talentem obohatil nejen Prahu, ale i pobaltský skvost. O něco mladší kostel sv. Bernarda pak představuje největší gotickou sakrální stavbu ve městě, a je dokonce vybaven střílnami pro případ nutné obrany.

O pár kroků dál narazíte na jedinečný soubor budov univerzitní čtvrti, s bohatým zastoupením gotiky, renesance, baroka i klasické architektury. V labyrintu uliček a vnitřních dvorů se dost možná i na chvíli ztratíte, za každým rohem však čeká nějaké překvapení. Architektonický skvost tvoří Veliký dvůr, jenž na vás nejspíš zapůsobí jako ohromný sál pod širým nebem. K celému komplexu potom patří rovněž barokní kostel sv. Jana, s největšími varhanami v zemi a skvělou akustikou využívanou při koncertech.

Stíny židovské čtvrti

Pro milovníky historie patří mezi velká lákadla Vilniusu tamní židovská čtvrť. První větší vlna židů přišla až po roce 1633, kdy jim poskytl ochranu Vladislav IV. a nechal zdejší čtvrť přejmenovat na Židovské město. Od svého kroku si sliboval pozvednutí obchodu, což nově příchozí obyvatelé skutečně zajistili – už proto, že oproti dřívějším zvyklostem směli svobodně podnikat téměř po celé obci. Ducha zaniklé komunity tak v křivolakých uličkách, jejichž zdi zdobí pozoruhodné malby, pocítíte dodnes. 

Jedinečnou šanci pro skok od starého k novému nabízí Muzeum moderního umění. Stavba proslulého architekta Daniela Libeskinda, mimo jiné autora berlínského Židovského muzea, se otevřela teprve před pěti lety a na ploše 3 500 metrů čtverečních hostí to nejlepší z litevského umění od roku 1950. Zvenčí střídmá a v podstatě nenápadná budova vás ohromí hned po vstupu, neboť její zadní prosklená stěna propouští dovnitř záplavu světla. Sám Libeskind se přitom nechal slyšet, že si svůj nejmenší projekt zároveň nejvíc oblíbil. Pokud tedy máte rádi moderní architekturu, neměli bystě zmíněnou perlu Vilniusu minout.