Lidožrouti před Milánem: Proč se o českých bojovnících říkalo, že pojídají pacholata?

Kníže a pozdější král Vladislav II. se osvědčil jako vynikající služebník císaře, a proto za prokázané i budoucí služby získal 11. ledna 1158 královskou korunu: „Země Česká aby více nebyla krajem, ale královstvím,“ praví se v kronikách. Vládce hned na vlastní náklady uspořádal výpravu, která měla štědrému Fridrichu Barbarossovi na oplátku pomoci ztrestat odbojný Milán. 

Největší bijci 

Na tomto tažení na sebe české vojsko neustále upozorňovalo nebývalým hrdinstvím ať už při přechodu rozvodněné Addy, nebo před branou svatého Diviše (Dionysia), kde dokázalo jasnou porážku proměnit ve vítězství. Zanedlouho se říkalo, že každý z Vladislavových bojovníků vládne mečem Achillovým a silou pěti mužů a vyděšení milánští si v hrůze šeptali, že jsou to navíc lidojedi. Tuto pověst Češi prý chutě přiživovali tím, že si před branou plácali z těsta baculatá pacholata a demonstrativně je opékali, aby demotivovali beztak zdeptaného nepřítele. Nakonec byla prestiž českého krále taková, že dělal prostředníka v jednání mezi milánskými a císařem.

Je naprosto logické, že po takových událostech musel následovat „rozmach národního vědomí“. Soudobé kroniky to také jasně dokazují. Neméně barvitý je ale svět ikonografie a ikonologie, který bývá v tomto kontextu nespravedlivě odstrčen do pozadí, a to včetně unikátu mimořádné výpovědní hodnoty. 

Podívejme se na titulní list rukopisu slavného filozoficko-teologického díla svatého Augustina O Boží obci (De civitate Dei), který vznikl v době Vladislavovy vlády. Na vyobrazení sedí Ježíš v mandorle a drží symboly Syna a Ducha svatého. Po jeho pravici stojí Moudrost a po levici patriarcha Jákob. Centrální skupinu obklopují symboly evangelistů a nad i pod centrálním výjevem jsou řady andělů. Dále vidíme v jediné linii apoštoly, skupinu tří velkých proroků (Izajáše, Jeremijáše a Ezechiela) a mučedníků a pod nimi pruh s vyznavači, pannami a skupinou, kterou definuje opisová páska s textem „Spes, amor, atque fides iustos locat his Boemenses“. Čili „Naděje, láska a také víra umisťují tyto spravedlivé Čechy“. 

Co tam dělají? 

Najít ve společnosti starozákonních proroků, apoštolů a mučedníků konkrétní národ je jistě překvapivé. Náš údiv ještě vzroste, pokud si uvědomíme, že zvýrazněné postavy nemají svatozáře, a nejde tedy o skupinu svatých, ale o obecné typy. Jednodušeji řečeno se nejedná o představení našich raných světců, ale dávných předků. Svatý Augustin ale do své boží obce neklade jednotlivé národy. Podle něho dojde k dělení pouze na dobré a zlé, takže pokud středověký autor umístil Čechy takovýmto způsobem, protiví se vlastně textu, ke kterému vytváří titulní stránku. Z nějakého důvodu to však pro něj bylo zcela zásadní. 

TIP: Přemyslovské knížectví na počátku milénia: Jak fungoval český stát?

Toto neprávem opomíjené vyobrazení je tedy obrovským unikátem už proto, že sám jeho autor raději vyzdvihuje „svoje lidi“, než aby respektoval literární předlohu. To ale není všechno. Také se jedná dost možná o první středověké vyobrazení „národa“ vůbec. Dvanácté století totiž bylo dobou, kdy se Češi významně spolupodíleli na vysoké politice a byli entitou, se kterou bylo potřeba počítat. Evidentně si toho byli sami dobře vědomi.