Libor Vojkůvka, malíř a entomolog: O parazitech, malířství a cestování

Jste vyučený zahradník, ale vaše znalosti přírody jsou mnohem obsáhlejší než odpovídá tomuto oboru. Jak jste se dostal ke všem poznatkům?

Já mám kolem sebe pořád rozházené vědecké knížky a vždycky mě strašně zajímalo všechno, co mělo nějakou spojitost s přírodou. Od roku 1964 jsem odebíral specializovaný přírodopisný časopis a to byl můj začátek. Po sobotách jsem roznášel noviny a za každou sobotu jsem měl deset korun, za které jsem si časopis kupoval. Vždycky jsem se těšil, až vyjde nové číslo, zajímali mě hlavně brouci, ale v podstatě mě fascinuje všechno – sukulenty, geologie, nerosty, antropologie i chovatelství. Příroda, to je obrovská inspirace.

Ve starším čísle Přírody, které jsem vám ukázal, jste okamžitě poznal několik brouků a určil místo jejich výskytu. Je entomologie zejména o tom, že kromě nadšení musíte mít hodně dobrou systematickou paměť?

Já mám paměť spíš vizuální. Pamatuju si každého brouka, kterého jsem kdy ulovil. Když jste mi ukázal ty fotky, hned jsem si vzpomněl, jak jsem přesně tyhle brouky chytal v severní Africe. Druh mi pak nějak vytane v paměti. A nebo taky ne, protože na latinu jsem levej. Naproti dobré vizuální paměti mám mizerné jazykové schopnosti. Byl jsem ve sto osmi zemích, ale pořád se nedomluvím anglicky. Takhle jsem to měl už ve škole. Neuměl jsem ani ruštinu, ani matematiku, ale šla mi chemie, přírodopis, kreslení, malování.

Čeští entomologové jsou ve světě dost uznávaní a v tropech mají na kontě nejeden objev nového entomologického druhu. A jestli se nepletu, některé z těchto úspěchů jsou připsány i na vaše konto ...

Brouků je víc neobjevených než objevených, takže ty úspěchy jsou relativní. Já brouky odjakživa sbíral proto, že mě okouzlovalo, co všechno si příroda vymyslí. Ty varice barev a tvarů jsou neuvěřitelné a mě hrozně baví to pozorovat. Dnes už si ani nedělám nějaké systematické sbírky. Brouky dál sbírám jenom rekreačně a mnoho z nich rozdávám odborníkům. Jedu například do tropů, tam se dívám na orchideje, rostliny a všechno kolem a když uvidím zajímavého brouka, tak ho chytnu.

Některé druhy je ale potřeba nalákat na trus nebo na mršiny. A o tom, co jsou entomologové schopni podstoupit, aby dopravili na příhodné místo žádoucí návnadu, se vyprávějí hrozné historky …

To je bohužel všechno pravda a je to holt oběť poznání. Já už tohle dnes nedělám, ale taky jsem s sebou vozil lecos. Kdysi jsem třeba jel s rodinou do Maďarska, tak jsem si v nuceném výseku nakoupil asi pět nebo šest kilo masa, zabalil jsem to důkladně do igelitových sáčků a doma mi to ještě tak dva dny hnilo. To měla být past na některé druhy brouků, kteří se živí rozkládajícím se masem. Jeli jsme vlakem a než jsme dojeli, tak se to nafouklo. Když jsem to sundával z horní přihrádky, najednou prsk a ta černá břečka ostříkla všechny kolem, jen mě ne! To byl smrad, že chtěli odpojit vagon. Mnohokrát se to ale obrátilo proti mně. Třeba kdysi jsem šel v Maroku pouští a přede mnou ležel mrtvý velbloud. Chtěl jsem ho převrátit a podívat se, jestli pod ním nebudou nějací brouci, kteří žijí ve zdechlinách. Jak jsem ho vzal za nohy a táhl, najednou mu prasklo břicho a já v tom stál až po kolena. To byl zážitek.

V posledních letech proběhlo několik případů českých entomologů, kteří byli v cizině obviněni z toho, že devastují tamní přírodu a loví chráněné endemické druhy. Co si o těchto případech myslíte?

Že je to nesmysl a přehnaná horlivost místních úředníků. Entomologové žádné škody na přírodě nepáchají. To bychom museli ty brouky odvážet z lesů náklaďákama. Devastace probíhá úplně jinými způsoby. Ve velkém přes průmyslové podniky, automobily, hnojení a co já vím co ještě ...

Kromě brouků jsou jednou z vašich zálib taky plísně. Prý jste na ně dokonce specialista ...

To je trochu přehnané. Já jen mám různé mikroskopy a těmi pozoruji různé druhy plísní. Baví mě a jeden čas to byla moje vášeň. Nejsem na ně samozřejmě odborník, ale jsem jejich obdivovatelem. Baví mě pozorovat, jak se rozrůstají. Měl jsem želatiny, na které jsem přenášel různé plísně z přírody a pěstoval je. Hodně jsem se zabýval plísněmi, které napadají mouchy a zabíjí je. Jejich spóry prorostou celé tělo napadené mouchy a je velmi zajímavé zkoumat ten proces, rozpitvávat muší tělo a hledat tam místa, kde se spóry rozrůstají. Plísně vypadají úžasně.

Vaší další vášní je cestování. Zdá se až neuvěřitelné, kolik jste toho stihl absolvovat za těch 20 let po revoluci. Jak vlastně to vaše ježdění začalo?

Před rokem 1989 jsem byl v Bulharsku, Německu, Polsku, Rumunsku – tam jsme jezdili na orchideje, vstavače. S rodinou pak do Maďarska a do Bulharska, ale dál jsme se dostat nemohli. Můj sen ale byl dostat se dál. K tomu jsem se přátelil se Zikmundem a Hanzelkou. Takže jsem snil a snil a jakmile se otevřely hranice, vyrazil jsem do Španělska do Pyrenejí, kde jsem lovil brouky a taky jsem se setkal se Salvátorem Dalím.

A asi měsíc nato jsem se vydal do Maroka a pak už se to rozjelo. Měl jsem tehdy štěstí, že jsem se znal s bohatými lidmi a ti mi cesty platili. S brněnským podnikatelem Hošnou jsme vyrazili do Thajska, na Borneo, Filipíny, na Jávu, do Ameriky, Argentiny, Paraguaye, Brazílie … S jiným kamarádem ze Šternberka jsme sjezdili dalších čtyřicet zemí. Dnes se ty svoje cestovatelské začátky snažím jakoby oplatit a občas někomu známému cestu uhradím, když na to sám nemá.

Máte den ve svých oblíbených tropech nějak naplánovaný?

Když jedu s nějakou partou, tak ano. Jel jsem například s kamarádem geologem na Jávu a stal se ze mě geolog. Chtěli jsme vidět co nejvíc sopek, tak jsme naplánovali trasu, aby odpovídala našim požadavkům. Ale jinak neplánuju. Říká se: „Chceš rozesmát Boha? Svěř se mu se svými plány.“ Neplánuju ani svůj život. I kdybych věděl, že zítra umřu, tak ještě dnes budu dělat to, na co budu mít zrovna náladu. Budu malovat, půjdu s kamarády na oběd, budu se smát a bavit a třeba jódlovat. Je dobré, že neznáme dne ani hodiny …

To mě přivádí k otázce: Co exotické choroby?

Měl jsem malárii, při které jsem zhubl sedmnáct kilo. Klepal jsem se v posteli a strašně mě svědily nohy, takže jsem si je škrábal do krve. V nemocnici mě musely držet sestry, abych něco snědl. Doma jsem ale hned snědl tři uzený kolena a ty mě spravily. Za čtrnáct dní jsem byl jako rybička. A to jsem měl mít doživotní dietu.

Slyšel jsem, že jste měl často i parazity ...

Škaredý parazity, škrkavky, tasemnice, dokonce v Guatemale jsem měl ve stolici brouka a jednou ze mě vylezla asi dvoumetrová tlustá potvora. Dodnes nevím, co to bylo. Stalo se mi to po návštěvě jižního Mexika, kde jsem v nepozornosti strčil do pusy pinzetu, kterou jsem předtím vybíral z trusu brouka.

Jestli si o tyhle problémy neříkáte. Pokud vím, jste při svých cestách v lecčem domorodější než domorodci …

Mě opravdu nedělá problémy živit se v pralese třeba larvami brouků. Taková potrava je velmi energeticky vydatná a nemusíte s sebou nic tahat – snad jen trochu soli. Na den mi stačí tak třicet čtyřicet larev nosatců. Ony se můžou různě upravovat, ale jí se i syrové.

Chystáte se letos ještě někam?

Já si po návratu často říkám, že už nikdy nebudu cestovat a za čtrnáct dní bych jel zas. Ale určitě zase pojedu. Nedávno jsem ovšem byl na Kubě a tahle země mě znechutila na dva měsíce. Připadala mi jako nejhorší stát vůbec. Co tam komunismus udělal s lidmi, to je neuvěřitelné. Každý člen komunistické strany by tam měl jet na měsíc. Určitě by pak ze strany vystoupil. Turisté musí nosit pásek na ruce. Vlastnit loď je trestný čin – mohli by utéct na Miami, že? Lidé jsou tam líní a podle mých zkušeností se chovají zle. Speciálně kubánští taxikáři. Ale jinak mám s lidmi v cizině převážně skvělé zkušenosti.

Oslovila vás nějaká země speciálně jako malíře?

Já mám rád hlavně tropy, mám rád liány. Když cestuju, tak na malování nemyslím, vnímám okolní přírodu a mám třeba oblíbené země, například Srí Lanku, tam se mi hrozně líbilo a rád bych tam jel znovu. Ale není to tak, že bych si v přírodě okoukl nějaký motiv, který pak při malování využiju. Spíš na cestách načerpám další elán k malování. Hlavně mě fascinuje symbióza lidí a přírody, která ještě v mnohých zemích funguje. Zapůsobily na mě třeba deštné pralesy na Kostarice, kde jsem pobýval asi měsíc. Mechy, ohořelé pahýly rozežrané termity a brouky a na nich překrásné parazitické houby.

Vzhledem k tomu, kolik toho máte proježděného a kolik jste toho viděl, baví vás ještě česká příroda?

Takhle se mě ještě nikdo nezeptal. Je to drsný, ale musím říct, že nebaví. Dřív jsem trampoval s kytarou po našich lesích a rašeliništích a zkoumal rostliny a naši přírodu a měl jsem pocit, že to stačí. U nás mě už asi nic nezaskočí, kdežto tropy, ty mě vždycky něčím překvapí. Tam je pořád co objevovat. Ale miluju spoustu míst v naší zemi, například mám opravdu rád Jesenicko. To je můj kraj. Jenom mě mrzí, že příroda je pořád chudší a chudší. Spousta rostlin a motýlů, které jsem tam pozoroval kdysi, už tam dnes nejsou, i když jsou snahy o obnovu přírody vidět skoro všude.