Levhart sněžný: Po stopách nepolapitelného přízraku vysokých hor

Pro mnohé lidi je levhart sněžný (Panthera uncia) téměř bájným stvořením, jež popírá naivní iluzi o tom, že víme všechno a o všem. Přes poměrně letitý a rozsáhlý výzkum jsou poznatky o této horské šelmě stále dost stručné. Navíc i to málo si spíš myslíme, než doopravdy víme. 

Cíl, který stojí za pokus

Jako fotograf zvířat a divoké přírody mám obrovskou slabost pro kočkovité šelmy všeho druhu i velikosti. Za svou prozatím krátkou fotografickou kariéru jsem měl to štěstí ve volné přírodě vidět a zdokumentovat lva, jaguára, levharta, ocelota, „našeho“ rysa ostrovida a nejednou i tygra, mého absolutního zvířecího favorita. Tvor, kterému věnuji tyto řádky, vždy byl a vlastně stále je obrovskou fotografickou výzvou. 

Když jsem plánoval cestu za irbisem, mnohokrát jsem si opakoval, jak trapně nízké jsou mé šance na případný úspěch. Zpočátku jsem musel sám sebe přesvědčovat, že vydaná námaha za ten pokus stojí. Potom u mě došlo k zvláštnímu posunu, protože čím víc jsem si své malé šance uvědomoval, tím víc jsem se k tomuto brutálně zamlženému cíli upnul. Nesmírně mě lákala už jen samotná představa fotografického „lovu“ v podmínkách, které nemají pranic společného s tím, co jsem dosud na svých cestách zažil.

Neviditelný skokan

Mezi typické znaky sněžného levharta patří srst, která ho v přirozeném prostředí činí téměř neviditelným. Skvrny, jimž se říká rozety, jsou uspořádány do řad a mají světlejší hnědočernou barvu na světlešedém, kolikrát i nažloutlém podkladu, jenž v zimním období ještě zesvětlá. Nádherné hlavě dominují vysoko posazené oči, jimiž má šelma ve zvyku nepozorovaně pátrat po kořisti z hlubokého úkrytu. Pokud se jí nějaký nešťastník přiblíží na dosah, přicházejí „ke slovu“ velmi silné zadní nohy, které levharta vymrští k nesmírně dlouhému skoku. 

Podle mnoha údajů je irbis vůbec nejlepším skokanem zvířecí říše a někteří zoologové mu přisuzují schopnost překonat jediným odrazem vzdálenost 15 metrů a vymrštit se až 6 metrů vysoko. Tyto údaje budou s velkou pravděpodobností dost nadsazené, ale irbisovy mimořádné atletické schopnosti přesto zůstávají nesporným faktem. K tomu, aby dokázal svoji sílu správně zaměřit a kontrolovat, potřebuje irbis dlouhý a silný ocas, který mu umožňuje udržovat rovnováhu i při vysoké rychlosti v těžkém terénu skalnatých výběžků. 

Lov a konflikt s člověkem

Irbis obývá obrovská území těch nejvyšších hor světa. Je to lovec samotář, jehož kořist je rozptýlena na velkém prostoru v nehostinných podmínkách. Rozsáhlé lovecké teritorium je proto pro irbise nutností. Specializuje se na lov kopytníků, jako je nahur modrý (Pseudois nayaur), kozorožec sibiřský (Capra sibirica), koza šrouborohá (Capra falconeri) nebo tahr himálajský (Hemitragus jemlahicus). Často se ale musí spokojit třeba i s pouhým zajícem.

V letních obdobích může díky dostatku kořisti většinou lovit ve vyšších polohách. V zimě pak následuje stáda kopytníků, kteří se za pastvou stahují níž, častokrát až do lidmi obydlených údolí. To bohužel vedlo a v některých oblastech stále ještě vede ke konfliktu mezi šelmou a člověkem, který v údolí loví stejnou kořist a chová zde dobytek. 

Jestliže člověk jako lovec sněžnému levhartovi výrazně „konkuruje“, pak se levhart často uchýlí k zabíjení domácích zvířat. Nemá jinou možnost, člověk sám mu ji upřel. Naštěstí už snad ve většině zemí, které sněžný levhart obývá, místní pastevci díky dlouhodobé a neústupné práci ochranářů pochopili, že je irbise nutno chránit a studovat, ne jej zabíjet.

Základem úspěchu je dát domorodcům důvod. Tím hlavním jsou peníze – kompenzace za škody na domácích zvířatech, která pro pastevce kolikrát znamenají jediný zdroj obživy. Dále je tu možnost zapojit se ještě aktivněji a peníze si vydělat přímou spoluprací s ochranáři. Tito lidé samozřejmě velice dobře znají „své“ hory a jsou tak ideálními terénními pracovníky při monitoringu a dalším výzkumu irbisů.

Členem mezinárodního týmu

První fáze mých cestovních příprav se nesla v duchu hledání vhodné finální destinace. Sněžní levharti jsou sice v oblasti svého výskytu velmi roztroušeni, ale žijí na obrovské ploše ve Střední Asii. Vybíral jsem proto z Indie a Nepálu, Mongolska, Kyrgyzstánu a Číny. Po týdnech a měsících úvah a jednáních nakonec moje volba padla na Mongolsko, kde jsem dostal neopakovatelnou možnost zúčastnit se monitoringu sněžného levharta v jedné z klíčových oblastí výskytu. Na více než dva týdny jsem se stal členem týmu, jež pomocí instalace fotopastí a sběru biologických vzorků a dat tyto šelmy monitoruje v přísně střežené rezervaci v pohoří Tsagaan Shuvuut (což znamená Bílý Pták) na severozápadě Mongolska, poblíž hranice s Ruskem. 

Moji volbu nakonec usnadnila slíbená možnost instalace vlastních fotopastí, aniž by mi byly do cesty stavěny jakékoli složité byrokratické procedury a překážky. Abych situaci lépe osvětlil – nechtěl jsem v mongolských horách instalovat „klasické“ fotopasti, ale podomácku zhotovené přístroje smontované ze starších zrcadlovek a vnějších světel. K sestavení improvizované techniky mě přivedla touha vyfotografovat rysa ostrovida, který je téměř neviditelným predátorem našich lesů. Po úspěchu s rysem jsem si brousil zuby na větší kořist… 

Šťastné finále

Od prvního dne v mongolských horách se obnovily moje pochybnosti. Není to ode mně přece jen příliš velká troufalost nakráčet si do těchhle mrazivých a opuštěných kopců se třemi podomácku slepenými přístroji, umístěnými do plastových boxíků z Ikey? Není to přímo drzost, tvrdit, že jsem si s touhle poslepovanou výbavou přijel pro fotku tvora, který se vyhýbá nejlepším světovým fotografům, za nimiž stojí prestižní periodika a nesrovnatelně větší časové a finanční možnosti? 

Jak už jsem zdůraznil, sněžného levharta většina místních nikdy neviděla a nejspíš ani neuvidí. Moje výbava musela nutně působit přinejmenším nezvykle a určitě naivně. Kdybych uměl mongolsky, docela rád bych si ověřil své podezření, že někteří členové výpravy se mi i trochu posmívali. V každém případě jsem byl pro ně vítaným zpestřením každodenní rutiny, když si mohli vyfotit na telefon, jak se u jedné ze svých instalací válím a cvičně zkouším zaostřit na batoh. Jenže stačily přesně tři dny v terénu a už se nesmáli ani oni, ani já...

TIP: Rys pardálový: Kriticky ohrožený přízrak ze španělského lesa

Jásal jsem, protože navzdory všem pochybám se téměř nemožné povedlo! Sněžný přízrak mě odměnil za vytrvalost a slepou důvěru a po jeho návštěvě zůstala v jednom z mých aparátů téměř dokonalá portrétní fotografie – jeden z mála existujících snímků divoce žijícího irbisa. Tak na shledanou příště?