Létající rakev: Jak se rodil projekt sovětské kosmické lodi Voschod

Na úsvitu kosmického věku však musely uvedené fantazie pochopitelně načas ustoupit stranou. Technologické možnosti obou tehdejších velmocí a vědomí značného rizika diktovaly podobu prvních vesmírných lodí s tím, že půjde o stroje dimenzované pro let jediného člověka.

Jak v rámci sovětského programu Vostok, tak amerického programu Mercury se do kosmu vydávali vždy jednotlivci. Jistou výjimku představují s přimhouřením obou očí skupinové lety v rámci druhého zmíněného: Roku 1962 létaly po několik dní současně lodě Vostok 3 a 4 a o rok později i plavidla s číslem 5 a 6. O skutečné vícečlenné posádce však nemohla být řeč. Právě popsaný směr byl ovšem nevyhnutelný, přičemž si to obě strany velmi dobře uvědomovaly – a obě plánovaly další kroky.

Nebude to snadné

Sovětský svaz prostřednictvím Sergeje Koroljova začal v roce 1959 plánovat konstrukci vícemístné lodi Sever. Dva roky nato byl poměrně ambiciózní a komplikovaný projekt vystřídán mnohem jednodušším, nazvaným 7K, který původně patřil mezi komponenty Severu. Jedna z jeho variant později proslula jako Sojuz.

Američané šli zprvu podobnou cestou a po programu Mercury mělo následovat rovnou lunární Apollo. Nicméně ještě v průběhu roku 1961 dospěla NASA k závěru, že přechod z jednoduchých kabin Mercury k trojmístnému sofistikovanému plavidlu nebude zdaleka tak jednoduchý. Světlo světa proto spatřil program Gemini, v jehož rámci měly ve stejnojmenných lodích létat dvoučlenné posádky. Při zmíněných misích by astronauti prověřovali technologie a postupy nutné k cestám na lunární povrch.

Po úspěchu stagnace

V počáteční fázi kosmických závodů získali Sověti znatelný náskok, který se jednoznačně projevil letem první družice i prvního živého tvora na oběžnou dráhu či fotografií odvrácené strany Měsíce. Nikita Chruščov záhy pochopil propagandistický význam různých vesmírných premiér, přičemž jej s hlavním osnovatelem zmíněných úspěchů Sergejem Koroljovem pojily velmi dobré vztahy. Tlačil tak na něj, aby přinášel další a další prvenství i přelomové lety, a například hned start druhé umělé družice Sputnik 2 se psem Lajkou se v roce 1957 odehrál na přímý tajemníkův popud.

Krátce po legendárním letu Jurije Gagarina však začala sovětská kosmonautika stagnovat. Nové mise Vostoků již nemohly nabídnout žádný větší vědecký ani propagandistický přínos a uvedení Sojuzu do služby se stále oddalovalo. Zjevně na sebe narážely také zájmy vědců a inženýrů v čele s šéfkonstruktérem Koroljovem a zájmy vojáků v osobách velitele letectva Konstantina Veršinina a jiných generálů. Další kosmický primát zůstával v nedohlednu, což se Chruščovovi pochopitelně příliš nezamlouvalo.

Východ slunce na povel

Americké plány na starty vícečlenných posádek ovšem nemohly sovětskému vůdci uniknout. Podle některých zdrojů právě on v posledním čtvrtletí roku 1963 vyzval Koroljova, aby Vostok přepracoval na vícemístnou kabinu. A protože Američané měli létat ve dvou, dostal hlavní konstruktér nařízeno posadit do lodi rovnou tři kosmonauty a pokud možno je vyslat na orbitu ještě v roce 1964. Jakmile vyšlo najevo, že Sojuzy nepoletí před rokem 1965, nezbylo Sergeji Koroljovovi než práce na nich odsunout a zaměřit se na přestavbu Vostoků v příslušných šibeničních termínech.

Zprvu nenesl uvedené rozhodnutí lehce a nechal se slyšet, že „není možné za několik měsíců předělat jednomístnou kosmickou loď na trojmístnou“. Ve skutečnosti už s přepracováním Vostoku na vícemístnou kabinu sám dřív laboroval, plány ovšem nikdy nepřekročily fázi úvah a náčrtů. Nakonec však hlavní konstruktér skutečně nechal Sojuz na vedlejší koleji a přesunul významnou část zdrojů své kanceláře OKB-1 do projektu, který dostal název Voschod – neboli „východ slunce“.