Lachtaní novorozenci: Zvědavá batolata z Galapág

Na ostrov San Christobal jsme se s Janou dostali během naší tříměsíční cesty latinskou Amerikou. Putovali jsme přes argentinský poloostrov Valdés, přes patagonské hory i skrz amazonskou džungli. Setkání a šnorchlováni s galapážskými lachtany ale bylo jedním z nejintenzivnějších zážitků, které jsme kdy absolvovali.

Suverénní chodci, nejistí plavci

Brzy po narození začínají mláďata kopírovat chování svých rodičů. Pokaždé, když vylezou z vody, se celá vyválí v jemném bílém písku z drcených mušlí, a zřejmě se tak brání přehřátí na prudkém galapážském slunci. Vypadají sice jako chodící strouhanka, ale když se v typické elegantní póze vystaví čelem k slunci, nelze ani takovým prckům upřít důstojnost.

Mláďata jsou okamžitě po narození schopna samostatně chodit, takže i někteří lachtani na našich fotkách jsou jen několik dní nebo dokonce hodin staří. Plavání jim naopak zpočátku moc nejde, a proto je zvlášť při stoupajícím přílivu musí matka v zubech poponést.

Malí lachtánci jsou nesmírně zvědaví a často by člověku nejraději vlezli do klína. Nebo to tak přinejmenším působí. Jejich roztomilosti je ale potřeba odolat, protože by se mohli snadno nakazit lidskými nemocemi. Navíc lachtani obecně na rozdíl od většiny savců doteky nijak nemilují, a to ani od ostatních lachtanů.

Tvrdost k cizím a výchovné facky

Mláďata se často pohybují sama i několik desítek nebo stovek metrů daleko od matky. Vracejí se pak přes celou pláž, aniž by se po nich jejich máma nějak usilovně sháněla. Pokud však omylem přijdou k cizí matce s mládětem, samice i její vlastní potomek nevítaného hosta nekompromisně zaženou kousáním a řevem. Drobounké lachtáně je tak často doslova vyhozeno v zubech. Přitom si ta samá mláďata klidně o chvíli dříve spolu hrála ve vodě. Když jde ale o mateřské mléko, neznají malí lachtani bratra.

Těžko říct, zda právě taková tvrdost k cizím potomkům a lhostejnost vlastní matky mohly i za úmrtí čerstvě zemřelého mláděte, které jsme jednou objevili na pláži. Na tak předčasně ukončený život je v každém případě hodně smutný pohled. Jako by nám to galapážská příroda chtěla vynahradit, jen o pár minut později nám jen těsně unikl porod. Novorozeně za sebou ještě několik hodin po narození tahalo placentu, a my ho fascinovaně sledovali. Po dlouhé době s matkou konečně zjistili, co mají dělat, a mládě se poprvé úspěšně napilo. Poté ale pilo téměř bez přestání a kdykoliv přestalo, nemilosrdně dostalo od mámy „facku“ ploutví a bylo u bradavky přidrženo.

Pusa s proudem bublin

S lachtany na Galapágách jsme na různých ostrovech strávili téměř pět dní, a to jak na břehu, tak i pod vodou. Na rozdíl od patagonských lvounů, kteří se nás na břehu báli, byli naopak lachtani na galapážských plážích zcela nebojácní až agresivní, pokud se k nim člověk přiblížil na méně než několik metrů. Lvouni se k nám ve vodě rádi přidružili a vyloženě s námi dováděli.

Lachtani na Galapágách se o člověka pod vodou téměř nezajímali – s výjimkou starších mláďat a mladších lachtanů obecně. Ti si k nám často připlavali hrát a někdy přinesli i vlastní hračku, například ježovku na pinkání nebo řasy na přetahovanou. Někdy si prý jako hračku odchytí i kolem plovoucího leguána. Často ale jen kolem nás dováděli jak šílení, okusovali nám ploutve, vyskakovali z vody nebo na nás vyráželi s vychrlením silného proudu bublin, při kterém nám často doslova dávali pusu na čelo.

Hry i nemilosrdné El Niňo

Trochu jinak na nás působilo setkání s mohutnými vůdčími samci. Pod vodou na nás ze vzdálenosti několika desítek centimetrů jen pouštěli proud bublin, aby si zjednali respekt. Dokud byl však člověk ve vodě, nikdy jej nenapadli. Naproti tomu velmi agresivní dokázali být na břehu, kde nemilosrdně vyháněli každého, kdo jim přišel do cesty, ať to byl člověk nebo konkurenční samec.

I velcí lachtani si ale dovedou užívat života. Galapágy jsou rájem surfařů, a tak jsme si jednou taky půjčili prkna a vyrazili na pláž. Po chvílích pokusů s občasnými úspěchy jsme viděli, že se k nám ve vlně řítí něco velkého. Nejdřív jsme byli přesvědčení, že jde o žraloka, ale potom se ukázalo, že je to lachtan. Surfoval na břiše a užíval si vln úplně stejně jako my.

TIP: Lachtan galapážský: Nebojácný tanečník se psím pohledem

Mohlo by se zdát, že lachtani tráví většinu času hrami a poleháváním na pláži. Ve skutečnosti ale musí přes den hodně odpočívat, protože lovit chodí v noci. Na Galapágách sice bývá ryb víc než dost, ale vždy jednou za několik let, vlivem klimatického jevu El Niňo, ryby nepřiplavou. To může znamenat smrt pro více než 40 % místní lachtaní populace.