Lachtan galapážský: Nebojácný tanečník se psím pohledem

Příjezd na Galapágy je útěkem od falešných pokladů dnešní civilizace k unikátnímu ekosystému a původním obyvatelům. Milovníci divoké přírody si přijdou na své ve vodě i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy. Jeden z nich si umí podmanit lidská srdce zvlášť zdatně.

Sympatický „zloděj“

Minulý rok v únoru jsem měl to štěstí, že se mi na Galapágách podařilo strávit čtyři týdny. Užíval jsem si každou chvilku v tomto prehistorickém světě, který se mi hned od počátku ukázal v tom nejlichotivějším světle. Už pár hodin po příletu mě nalákaly vlny Pacifiku a u ostrova San Cristóbal jsem se i se surfovým prknem ponořil do vody. Jen jsem vypádloval na místo, kde se lámou vlny a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou obrovská mořská želva, aby se nadechla. Ani ne dvě minuty na to mi metr nad hlavou prolétl obrovský pelikán, jemuž moje přítomnost zřejmě ani v nejmenším nevadila. A když už přišla krásná vlna a já začal zabírat rukama, abych ji sjel, „ukradl“ mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

Bleskurychlý lovec

„Tohle je tedy něco!“ řekl jsem si už po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách si člověk velmi rychle zvykne na mnohem neobvyklejší podívanou. Jednou v podvečer jsem například surfoval na místě zvaném La Lobería. Bylo asi dvacet minut před západem slunce, když ze zdvihající vlny před námi začal v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to tuňák pruhovaný (Katsuwonus pelamis) a rozhodně mu šlo o život. Vzhledem k tomu, že dva týdny předtím na stejném místě ukousl žralok nohu a kus ruky zdejšímu surfaři, znejistěl jsem nejen já, ale i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků jsme jej už viděli lachtana s kořistí v zubech. Mlátil s tuňákem o hladinu jako rozzuřený pes.

S lachtanem ruku v ruce

Kouzlu a hravosti lachtanů galapážských jsem propadal den za dnem stále víc. Pod vodou mě uchvátila jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu.

Nikdy nezapomenu na mládě lachtana, které se se mnou potápělo do podvodní jeskyně. V asi osm metrů hluboké prostoře jsem si klekl na dno a malý lachtan připlaval za mnou. Vznášel se přede mnou v té podvodní nádheře a svýma andělskýma očima se díval do mých. Položil jsem ruku na jeho přední ploutev a on neprojevil žádné známky strachu nebo nepohody. Klidně se na mě díval a jeho ploutev byla stejně teplá jako lidské tělo. Byl to jeden z těch neobyčejných a prchavých momentů, které se velmi špatně popisují, ale člověk je má v sobě po zbytek života.

Zakuckaný plavec

Jednou jsem potají, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými mláďaty. Někteří odvážlivci okusovali i můj objektiv a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala dospělá samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven.

Večer jsme pak mohl do nekonečna sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání své teritorium, nebo jak členové skupiny vylézají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Při tom jsem si všiml i toho, jak často si lachtan může loknout vody. Vidět takového plaveckého přeborníka, jakým lachtan bezesporu je, zakuckaného, je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým.