Labyrint na stolové hoře: Náhorní plošina a bludné skály na polsko-české hranici

Za fascinující kamennou krásou se vydáme na polsko-českou hranici. Polské Stolové hory jsou dnes národním parkem a skutečně unikátním místem. Ze dvou pískovcových plošin Stolových hor navštívíme tu bližší a rozsáhlejší. 

Státní hranice vede přímo sráznými svahy Boru. Jak Bor, tak necelé dva kilometry daleko položená Velká Hejšovina, dosahují zhruba stejné nadmořské výšky – něco přes 900 metrů nad mořem. Bezprostředně navazují na Broumovské stěny, které z vyhlídek na Boru máte jako na dlani. A naopak – typickou siluetu Boru zřetelně rozpoznáte při pohledu z mnoha částí Náchodska. Toto kdysi české území se dostalo i do naší literatury. Pochmurné proroctví, které zachytil Alois Jirásek, říká, že až kamenná panna na Boru přidá na rozešité košili poslední steh, nastane prý soudný den.

Zmijí divočina Boru

Protáhlou plošinu skoro ze všech stran ukončují rozlámané skalní bloky, které zdálky připomínají několik desítek metrů vysoké hradby. Že všude kolem kraluje skutečná divočina, poznáte, když projdete turistickou cestou, která stolovou horou prochází od západu k východu. Mimo ni je totiž náhorní plošina je takřka neschůdná.

Panorama skalního města na Boru. (foto: Jiří Sladký - se souhlasem k publikování)

V pohybu nebrání jen režim Národního parku. V členitém terénu se střídají sníženiny, dolíky a díry hluboké od několika decimetrů po několik metrů se stejně výraznými vyvýšeninami. Narazíte taky na spoustu viditelných i zarostlých balvanů, hustou změť mladých břízek, borůvčí a trsy horských travin a především na padlé kmeny. Poté, co většina smrků padla za oběť kůrovci, se na Boru rodí nový les. K reliktním pokrouceným borovicím na skalách přibývají malé smrčky a vše dohromady vytváří chaotickou krajinu mezi tajgou a tundrou. Kralují tady zmije, pro které je to ideální biotop. 

Barokní sochy Skalniaku

Při severním okraji se Bor vypíná nejvýše – Skalniak (919 m) je jen o tři metry nižší než Velká Hejšovina (Szczeliniec Wielki), nejvyšší bod Stolových hor. Při vyvýšené hraně vzniklo drobné skalní město s malým „náměstím“ mezi rozpukanými skupinami pískovcových bloků. Čím blíž hraně, tím je terén členitější. Jeden blok za druhým se odděluje jako vysoké věže či jehly a mezi nimi zejí „bezedné“ propasti. 

Skalní stěny padají dvacet třicet metrů dolů do mimořádně strmého svahu. Právě tady se dá setkat s další místní zvláštností. Velké skalní sloupy, vrstevnaté kvádry nesou v nejhořejším patře zdánlivě samostatné, velmi členité kameny. Vypadá to, jako by někdo na vysoké podstavce jeřábem vyzdvihl barokní sochy.

Přehlídka viklanů a daleký výhled 

Dojmy z návštěvy Stolových hor podtrhuje přehlídka kamenné krásy v mnoha variacích. Atraktivním fenoménem jsou právě kameny položené na sloupech a blocích – dokonalý „land art“. Najdete je na Boru, ale i jinde v národním parku v různých vývojových stádiích. Z některých se vyvinuly pravé viklany, nespojité s podložím, v pískovci velmi vzácné. A jak vznikly? Při tektonickém pohybu se horní vrstva skály podél puklin uvolnila a začala se vyvíjet izolovaně, nejvíc podlehla erozi. Zvlášť povedený viklan se usadil na dohled od skalního městečka při Skalniaku, na mohutné kamenné plotně. Tvarem snad vzdáleně připomíná divokou kachnu, ovšem v mnohonásobné nadživotní velikosti. Podobných balvanů tu je víc – třeba ještě větší kousek na vedlejší tabuli má při troše představivosti podobu hlemýždě – ale jen jediný z nich se posadil tak dokonale na kraj skalní terasy. 

„Kachním“ viklanem vrcholí hrana skalní hradby, která ohraničuje Bor od severu. Nesmírně fotogenické, doslova magické místo s ideálně posazeným balvanem je zároveň prvotřídním vyhlídkovým bodem. I bez dalekohledu lze rozeznat Kozákovský hřbet a ve stokilometrové dálce Ještědský hřeben s výraznou siluetou kuželovité hory, v popředí pak neodmyslitelné Krkonoše s oddělenou Sněžkou, ústřední bod západního obzoru. Mnohem blíž se ukážou hraniční sudetská pohoří – na severu až severozápadě (Javoří hory) a za nimi už polské Soví hory. 

Kamenné město trpaslíků 

Zhruba dva kilometry od severní hrany, při západním okraji Boru, můžete zavítat na zřejmě nejpozoruhodnější místo celého národního parku. Polské pojmenování Blędne skaly (Bludné skály) přesně vystihuje jeho podobu. Do svých bludných zákoutí vás vtáhne trpasličí skalní město, unikát, za nímž je třeba cestovat do Polska. V Česku byste jeho obdobu neobjevili. 

Bludné skály jsou jakousi chaotickou skalní mřížkou – maticí puklin, štěrbin a chodbiček. Bludiště vzniklo procesem zvětrávání kvádrového pískovce. Rozsáhlá tabule se rozlomila do stovek menších či větších bloků podél tří hlavních trhlin. Vznikl tak labyrint těsných, k zemi se rozevírajících štěrbin a zužujících se puklin, které bychom snad mohli nazvat uličkami – většina z nich je ovšem neuvěřitelně úzkých nebo slepých. Pohled z lidské perspektivy přitom ukazuje hrozivé skalní převisy. 

Zatímco jinde na Boru a také na Hejšovině narazíte na mohutné skalní bloky a skulptury, tady se fenomén skalního města rozvinul do šířky. Co mu chybí na výšce a monumentalitě, překonalo sevřeností a bizarností. 

Labyrint ve stavu zrodu 

Bludné skály představují dokonalý geomorfologický model, názornou, až učebnicovou ukázku vzniku skalního města. Zdejší labyrint spatříte ve stavu zrodu – rozpukaná, ale stále kompaktní pískovcová tabule ukrývá zárodečné skalní město, zatímco po jejích okrajích najdete izolované skály. Vyvinuly se tam, kde eroze působí už delší dobu.

Selektivní eroze zdejší skály vypreparovala do mnoha rozmanitých útvarů většinou hřibovitého tvaru. Často spočívají na jakýchsi podstavcích jako obří šachové figury. V soustavě puklin se vylupují jednotlivé kamenné hřiby, celé hřibovité řady a defilé. Nepřesahují výšku deseti metrů a většina z nich je ještě o pár metrů nižší. Přesto v chodci dokážou vzbudit nepříjemný až tísnivý pocit. 

Postup „živými skalami“

Zvnějšku je oblast Bludných skal prakticky neviditelná. Nemáte o ní tušení, dokud se nezanoříte mezi první nízké stěny. Pohybovat se tudy je něco jako dětská hra, ale je to hra dvou nerovných protivníků. Stezka sice vede po položených prknech, ale chvílemi se zužuje i snižuje ve všech směrech. Oboustranné převisy se někdy spojí do mostů, které často přecházejí v tunely. Dvakrát či třikrát pro vás labyrint nachystá pernou zkoušku a na dlouhé metry vás do neznáma vyšle úzkou škvírou. 

Dostat se bludištěm dál věru není jednoduché. S větším batohem se projít nedá a vrátit se je už teprve nemožné. Skály se vůbec chovají nekorektně – průchod umožňují jen štíhlým a těm s kily navíc někdy nezbývá než vycouvat. Aby toho nebylo málo, pukliny se ve svislém směru různě křiví a naklánějí a přizpůsobit se jim není jen tak. Kdo chce projít, musí nutně hledat nejširší místo. Při tak zvláštním pochybu vpřed se chvílemi zdá, jakoby se pod vámi zem hýbala.

Prkna Ariadniny nitě

Když začnou zákruty bludiště člověku „přerůstat přes hlavu“, může povylézt na velký kámen či skalku uvnitř bludiště. Jeskynní svět zčistajasna zmizí, veškeré kouzlo se ztratí. Člověk má pod sebou jen mozaiku balvanů prorostlých miniaturními borovicemi a břízami. Skály nemají víc než pár metrů a stezičky mezi nimi jsou při pohledu shora dokonale schované. 

V podrobné mapě Bludné skály připomínají labyrint z řeckých bájí a jako ve skutečném labyrintu si v něm člověk může připadat úplně ztracen. Nebýt turistického značení, zbloudili bychom už při prvním křížení chodbiček a propadli panice. Ze žabí perspektivy a kvůli klikatícímu se pohybu mezi skalami návštěvník ztratí přehled o prostoru, i když ve skutečnosti projde jen linií čtyř či pěti set metrů z jedné strany skalní plošiny na druhou. Stezka z položených prken se naštěstí vine jako Ariadnina nit. 

Katakomby nejmladší části

Zhruba za polovinou trasy se přidává ještě jedna „zrada“. Mezi kamennými stěnami náhle protéká voda. Stezky Bludnými skalami se proměňují v kanály, jakési jeskynní stoky a stěny se nad chodcem dočista uzavírají. Dostanete se do hotových katakomb, kde jsou vašimi průvodci jen vlhko, mechy a lišejníky a bažina vroubená skalami. Ocitnuli jste se v nejmladší, zárodečné části celého bludiště. Pohltí vás ztracený svět, kde se dá čekat všechno. V úžasu vstoupíte do sloupové síně sloních noh, ve které se proměnily skalní hřiby. Asi by vás ani nepřekvapilo, kdybyste v tom skalním bludišti plném vody potkali Gluma. 

TIP: Poledník, Polední kameny nebo Polední hora: Sluneční hodiny našich hor

Nejčastějším tvarem Bludných skal jsou právě hřiby nejrůznějších podob. Jejich „nohám“ z méně odolných pískovcových vrstev eroze ubrala víc a odlišila je tak od „klobouků“. Díky všudypřítomné vodě, která se na rovné plošině stále udržuje, ale také působením sněhu a mrazu. Průchod bludištěm obvykle netrvá déle než hodinu. Zdá se však mnohem delší a pro někoho může být až nekonečný. I já jsem si popravdě oddechl, když jsme se konečně dostali ven.