Krvavá lázeň u Mühldorfu: V poslední rytířské bitvě středověku zvítězila podlost
Než se v Evropě začaly používat palné zbraně, bojovaly tisíce rytířů u bavorského města Mühldorf naposledy v bitvě, která se odehrála podle prastaré tradice: meči, kopími a řemdihy.
Na konci září roku 1322 se v časných ranních hodinách u Mühldorfu na Innu zformovaly k boji dvě obrovské armády. Tisíce rytířů, lučištníků a pěších bojovníků proti sobě stanuly na pláni nedaleko bavorského města. Půda se chvěla pod kopyty pestrobarevně vystrojených válečných koní, vezoucích urozené pány v kroužkové zbroji na některých místech vyztužené železnými pláty. Přilby a štíty, meče a kopí se leskly v ranním světle, převyšovány nesčetnými prapory, na nichž se skvěly vyšité erby šlechtických rodů. V plné nádheře se zde předvedl výkvět středověkého rytířstva: elitní válečníci připravení s mečem bojovat o čest, slávu a vítězství.
Válka bratranců
Nikdo tehdy netušil, že střetnutí u Mühldorfu se zapíše do historie jako poslední rytířská bitva, ve které ještě nebyly použity žádné palné zbraně, tedy ty, které k vymetení projektilu využívají tlaku plynů vzniklých hořením výmetné látky. Právě palné zbraně měly zcela změnit způsob válčení – a tím také přispět k úpadku rytířství.
Co že se to v roce 1322 před bavorským městem na řece Inn řešilo? Nic menšího než to, kdo se stane vládcem Svaté říše římské. Wittelsbašský vévoda Ludvík Bavor, nebo Fridrich Sličný z rodu Habsburků, vévoda rakouský? Problém tkvěl ve skutečnosti, že oba byli částí říšských kurfiřtů zvoleni roku 1314 římskými králi, ale vzájemně se pochopitelně neuznávali. Následujících osm let zuřila rozhořčená válka o trůn, která přinesla lidem od Rýna po Čechy mnoho utrpení a bídy. Až nakonec došlo k rozhodujícímu střetnutí u Mühldorfu. Mimochodem, oba rivalové byli bratranci – Ludvíkova matka byla sestrou Fridrichova otce.
Soupeři se předem dohodli na místě a času; tím dali průběhu boje podobu právního aktu. Chtěli svůj spor rozhodnou severně od Mühldorfu, přesněji na louce u řeky Isen, která protéká plání, jež je na severu ohraničena pohořím. Pro rozhodující bitvu se obě strany mocně vyzbrojily. Ludvíkovi se v roce 1319 podařilo vytvořit alianci s dolnobavorskými vévody a s jejich pomocí v roce 1321 také získal podporu českého krále Jana Lucemburského. Na druhé straně Fridrich spoléhal především na podporu svého strýce Karla I. Roberta, ale také lavantského biskupa Dietricha či salzburského arcibiskupa Fridricha III. z Leibnitzu. Na jaře 1322 shromáždil Fridrich svou armádu v rakouských vévodstvích a poté postupoval podél Dunaje do Pasova, kde ho posílily oddíly tamního knížete-biskupa. V polovině září se po levém břehu Innu, do níž se řeka Isen vlévala, přiblížili k Mühldorfu.
Ludvík tam už na něj čekal se svým vojskem. Skládalo se z oddílů jeho hornobavorských vazalů a Ludvíkových dolnobavorských bratranců. Své kontingenty poskytli další spojenci: král Jan Lucemburský, Balduin arcibiskup trevírský, norimberský purkrabí Fridrich IV. Hohenzollern a Bernard Svídnický. Zatímco Ludvíkovi se podařilo k Mühldorfu dorazit se všemi spojenci pohromadě, Fridrich musel čekat na voje svého bratra Leopolda, vévody rakouského. Čekal však marně.
Leopold měl přitáhnout ze Švábska s osmi sty rytíři a množstvím pěšáků, což se mu ale nepodařilo včas. Protože byl Fridrich početně slabší, než proti němu stojící vojsko, radil mu salzburský arcibiskup, aby se zdržel bitvy a počkal na Leopoldův příchod. Ale Fridrich, který prahl rychle rozhodnout celý spor, na radu nedbal a byl odhodlán pustit se do bitvy hned příštího dne. Večer 27. září se bavorsko- česká armáda utábořila na severním břehu řeky Isen, zatímco vojsko Habsburkovo se rozložilo na jižním břehu.
Bavorovi muži
Příštího rána se v obou táborech sloužily mše a bojovníci poklekli k modlitbě. Poté se obě vojska začala šikovat k boji. Ludvík Bavor opřel svou armádu o hřeben, který ohraničoval bitevní pole na severní straně. Své bojovníky rozdělil do tří oddílů, které ale tvořily jednu taktickou jednotku. Jeho vlastní rytíři, vazalové z Horních Bavor a z nordgauského markrabství, vytvořili pravé křídlo. Kontingent vévody Jindřicha II. Dolnobavorského zaujal pozici ve středu a král Jan s Čechy, Slezany a oddíly z Porýní držel levé křídlo.
Kromě toho ponechal Ludvík pod velením norimberského purkrabího vzadu, mimo dohled Fridrichových mužů, dalších 500 rytířů jako zálohu, která měla v pravou chvíli překvapivě zaútočit. Tuto taktiku naposledy použil Rudolf I. Habsburský (děd Fridricha Sličného), v bitvě na Moravském poli v roce 1278 proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. Od té doby ho nikdo nenapodobil, neboť tento způsob využití skrytých záloh byl považován za nerytířský. To však pragmatickému Ludvíkovi příliš nevadilo.
Dvě černé orlice
Říšský prapor s černou orlicí ve žlutém poli nesl říšský praporečník rytíř Konrád ze Schlüsselbergu. Ludvík se objevil na bojišti v prostém modrém kabátci zdobeném bílými kříži doprovázen jedenácti rytíři oděnými stejným způsobem. Tito „dvojníci“ měli zajistit Bavorovi alespoň nějaké bezpečí, nechtěl totiž dopadnout stejně jako německý král Adolf Nassavský, jenž padl vedle svého praporečníka v bitvě u Göllheimu roku 1298. Na druhé straně Fridrich Sličný prokázal větší odvahu, neboť se ukázal v přilbici s královským klenotem a byl pevně odhodlán bojovat v první linii. Také on nechal nést v čele šiku říšský prapor s orlicí, který třímal švábský rytíř Walter von Geroldseck.
Fridrich rozčlenil své muže do čtyř formací. Levé křídlo tvořila první skupina s říšskými rytíři, jimž velel sám. Následoval střed složený z rakouské a štýrské formace. Konečně čtvrtá skupina se rozvinula na pravém křídle, které vytvořila tři duchovní knížata pod velením salcburského arcibiskupa. Za kopcem vně pravého křídla se rozmístili Kumáni uherského krále vyzbrojení luky. Zatímco bavorsko-české vojsko čítalo kolem 1 800 rytířů a 4 000 pěšáků, mohli Habsburkové a jejich spojenci poslat do pole 1 400 rytířů, kolem 5 000 jízdních lučištníků a neznámý počet pěších bojovníků.
Střetnutí armád
Bitvu zahájil postup Ludvíkovy armády přes Isen, přičemž na čele útočících vojsk jeli rytíři krále Jana a dolnobavorského vévody Jindřicha. Po prvním nárazu čelních řad rytířů začal zuřivý a nelítostný boj muže proti muži. Sám Fridrich Sličný se vrhl mezi nepřátele a vedl svůj meč v těsné tlačenici s největší udatností. Ve zpočátku vyrovnaném boji začali Fridrichovi rytíři postupně získávat navrch a zatlačovali bavorsko-české vojsko zpět do výchozích pozic.
Mezitím král Jan napadl se svými českými houfy salcburské rytíře (podporované rytíři rakouského a štýrského vévody Jindřicha) na pravém křídle protivníka, ale kvůli jejich převaze se dostal do velkých potíží. Více než 500 jeho mužů Rakušané zajali; po čestném slibu, že se nebudou dále účastnit bitvy, byli propuštěni. O samotném králi Janovi, který ležel bezmocně pod svým zhrouceným koněm, se říká, že unikl zajetí jen díky zradě jednoho z rakouských rytířů.
O nic lépe se nevedlo vévodovi dolnobavorskému, jehož pěšáci museli ustupovat pod stále rostoucím tlakem rakouského levého křídla. K poledni se zdálo být Fridrichovo vítězství prakticky jisté, ale bavorská pěchota vyzbrojená halapartnami a dalšími dřevcovými zbraněmi Habsburkovým silám oponovala tak tvrdošíjně, že se vývoj bitvy nečekaně obrátil. Urputný boj proti bavorským pěšákům opírajícím se o výšinu totiž stál Rakušany tolik sil, že se jejich bitevní formace začala postupně rozpadat.
Bavorští rytíři této skutečnosti ihned využili: sesedli z koní, zbavili se těžkého brnění a postupovali spolu s pěšáky proti rozvolněným řadám Rakušanů. Meči a dýkami bodali jejich koně zespoda a dokázali rozvolněnou rakouskou linii zcela rozvrátit. V té chvíli zasáhl do běhu událostí rozhodujícím způsobem norimberský purkrabí: jeho 500 rytířů se vyřítilo z úkrytu, tryskem přejeli přes Isen a hnali se od severozápadu na levé křídlo Rakušanů. Ti se zpočátku domnívali, že jim přichází na pomoc vévoda Leopold se švábskými rytíři, a vítali jezdce jásotem. O to větší bylo jejich zklamání, když poznali čerstvé bojovníky norimberského purkrabího. Bylo však pozdě – už na ně dopadaly údery mečů a bojových seker.
Vítězství Bavora
Mnozí čeští rytíři a šlechtici, kteří se dříve vzdali, porušili v tuto chvíli čestné slovo a znovu napadli své rakouské protivníky. Ti nyní museli čelit útoku ze dvou stran, zatímco uherští Kumáni a s nimi habsburští pěšáci se dali na divoký útěk. Přestože rakouští rytíři se snažili pokračovat v boji, brzy podlehli bavorsko-české přesile. Samotný Fridrich Sličný se bil dlouho a statečně. Teprve když pod ním padl kůň, nezbylo mu, než se vzdát norimberskému purkrabímu Fridrichu IV. Hohenzollernskému.
Tak skončila neobyčejně krvavá bitva v pozdním odpoledni úplnou porážkou rakouské armády a vítězstvím Ludvíka Bavora. Obě strany ztratily dohromady asi 1 100 mužů. Pozoruhodný je také vysoký počet zabitých koní – kronikář Petr Žitavský jich uvádí tři tisíce. Kromě Fridricha Sličného, kterého Ludvík uvěznil na hornofalckém hradě Trausnitz u Landshutu, padl do rukou nepřítele také jeho bratr Jindřich, vévoda rakouský. Toho nechal král Jan převézt v poutech na hrad Křivoklát, kde ho držel více než rok, než za něj dostal tučné výkupné.
Do českého a bavorského zajetí se dostalo celkem 1 160 rytířů habsburské armády. Král Jan byl za svou pomoc a odvahu v bitvě bohatě odměněn. Ludvík Bavor mu dal v zástavu Chebsko ve výši 20 tisíc marek stříbra, přičem polovinu tvořila odměna za bitvu a druhou vyrovnání staršího dluhu. A k tomu přidal ještě několik říšských měst, která však nezůstala v Lucemburkových rukou dlouhou dobu, neboť některá postoupil svému strýci Balduinovi Trevírskému a jiná od něj v následujících letech vykoupil míšeňský markrabě. Kromě zásluh norimberského purkrabího byla pro Ludvíkovo vítězství rozhodující nerytířská taktika „smíšeného boje“, spočívající ve flexibilním přizpůsobování situaci na bojišti a vhodném nasazování rytířů. K vítězství zkrátka pomohla skutečnost, že se v rozhodující chvíli přestalo hledět na rytířskou čest…
