Křížová výprava do Jeruzaléma: Království nebeské vykoupené krví

Teprve v červnu 1099 spatřili konečně křižáci vytoužené Svaté město, v němž se ukrýval chrám Božího hrobu. Posádka Jeruzaléma obléhání očekávala a včas nechala otrávit veškeré studny v okolí. Početné vojsko tak trpělo nedostatkem vody a muselo ji vozit zdaleka. 

Předchozí část: Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada

Tou dobou už v jeho řadách chyběli dva novopečení vládci nově ustavených křižáckých států – Bohemund, kníže antiochijský, a Balduin, hrabě z Edessy. Ke slovu se tak poprvé skutečně dostal Godefroy z Bouillonu, jenž byl od Antiochie uznáván za vrchního velitele výpravy. 

U nedalekého pobřeží naštěstí přistály janovské a anglické lodě, které přivezly mnoho potřebného materiálu pro výrobu těžkých obléhacích strojů. Za několik týdnů postavili vojáci dalekonosné katapulty (trebuchety) a hlavně dvě obrovské třípatrové obléhací věže, jež pak sehrály při dobytí města klíčovou roli.

Kouřová clona

Útok vypukl 9. července 1099, kdy se obě věže – jedna z jihu, druhá ze severu – začaly posouvat směrem k hradbám. Zdi přitom pravidelně ostřelovaly trebuchety, aby v nich vytvořily průlom a zároveň aby neumožnily obráncům „vystrčit nos“. Mohutné konstrukce byly pokryty kůžemi napuštěnými octem, které je chránily před plameny, a doslova centimetr po centimetru se blížily k městu. Přesouvat obrovské monstrum na kolech však není snadné a v cestě navíc ležely příkopy. Křižáci je sice postupně zasypávali, ale stálo je to spoustu úsilí i životů.

Rozhodující okamžik nastal o týden později na severu. Godefroy docílil úspěchu, když nechal vedle obléhací věže zapálit balíky slámy. Konstrukci tak před zraky obránců města skryl závoj dýmu, a třebaže se přitom křižáci málem udusili, podařilo se jim spustit padací můstek na hradby a proniknout po něm dovnitř. Hrabě, který velel „konkurenční“ jižní věži, se na své normanské muže rozkřikl: „Proč se opožďujete? Všichni Francouzi jsou už ve městě!“

Krvavý masakr

Nastala krutá řež: Předčila všechna zvěrstva křižáků, jež dosud na výpravě napáchali, a zanechala v myslích muslimů nesmazatelnou stopu. V ulicích Jeruzaléma leželo tolik mrtvých, že se prý rytíři brodili po kolena v krvi. 

Dobyté Svaté město, hlavní cíl křížové výpravy, mělo být centrem nově založených latinských států. Kvůli sporům mezi čelnými šlechtici se stal jeho kompromisním vládcem Godefroy z Bouillonu, statečný, leč pokorný rytíř. Odmítl však královskou korunu a raději přijal pouze titul „ochránce Božího hrobu“. Království jeruzalémské tak vzniklo až o rok později, když Godefroy zemřel: Nahradil jej totiž jeho bratr Balduin, dosud hrabě z Edessy, který se již nerozpakoval po královském titulu sáhnout.

Zmařené království nebeské

Brány Svatého města se křesťanům otevřely dokořán. Neustálý příliv přistěhovalců, dobrodruhů lačnících po majetku i náboženských fanatiků však budování tolerantního „království nebeského“ značně narušoval. Přesto na krátký čas nastalo smírné spojení národů, jež popsal například arabský cestovatel Ibn Džubajr. Při své pouti Palestinou roku 1184 žasl nad obrazem muslimů a křesťanů pasoucích společně stáda, obdělávajících půdu a uzavírajících sňatky. 

Své zkušenosti s propletencem zášti a chápavého respektu vylíčil také emír Usáma ibn Munkíz. Celkově sice vnímal západní rytíře jako nevěřící barbary, přesto uznával, že mezi nimi existují výjimky. Mimo jiné napsal: „Nemají žádnou z lidských předností, kromě statečnosti, jinak je ovládají divoké pudy a nečestná ničemnost! Mezi Franky jsou však někteří, kteří přijali mravy naší země a sžili se s muslimy. Takoví jsou lepší než ti, kteří přišli nedávno ze své domoviny.“

Nenávist původních obyvatel vůči křižákům nebyla záležitostí rasovou, ale kulturní a náboženskou. Pokud Evropan přestoupil k islámu a osvojil si místní zvyklosti, muslimové jej bez potíží přijali – byli tehdy v mnoha ohledech tolerantnější a velkorysejší než společnost latinských křesťanů.