Krev sající příšera Chupacabra: Pravda o tajemné krvežíznivé zrůdě

U zrodu legendy o neznámém krvežíznivém tvoru stála záhadná smrt osmi koz na Portoriku v roce 1995. Každé mrtvé zvíře na hřbetě údajně neslo stopy po třech bodných zraněních a bylo do poslední kapky zbavené krve. Co kozy zabilo?

Zdálo se, že vysvětlení by mohl poskytnout zážitek Madelyne Tolentinové, která jen o pár měsíců později spatřila poblíž portorického města Canóvanas poměrně mohutného tvora velikosti menšího medvěda. Od krku přes hřbet až k základu ocasu se mu táhnula řada bodlin. Zvíře dostalo jméno „chupacabra“ nebo také „chupacabras“, což lze ze španělštiny volně přeložit jako „ten, který saje kozí krev“.

Skutečnost, nebo výplod fantazie?

Zpětně byla záhadné příšeře připsána na vrub smrt domácích zvířat zabitých v roce 1975 poblíž portorického městečka Moca. Také na jejich tělech se našly bodné rány a také tato zvířata byla zbavena krve. První teorie spojovaly zabití zvířat u Mocy s vyznavači jakéhosi satanského kultu. Později však převládl mezi místními obyvateli názor, že na vině byl i tehdy „vysavač koz“.

Zprávy o podivném savci, který je často líčen jako zcela holý a bez srsti, přicházejí z celého amerického kontinentu – od státu Maine v USA na severu po Chile na jihu. Od Peru na západě, po Brazílii na východě. Z řady těchto pozorování vybočují jen sporadické zprávy o výskytu chupacabry v Rusku nebo na Filipínách.

Podle některých odborníků je chupacabra jen výplod lidské fantazie. Madelyne Tolentinovou zjevně inspirovalo k jejímu popisu chupacabry shlédnutí tehdy nového sci-fi hororu Mutant. O významné roli lidské obrazotvornosti by svědčily velmi různorodé popisy zvířete. Někteří svědci tvrdí, že chupacabra má osm nohou. Jiní jsou přesvědčeni, že jeho holá kůže má zelenou barvu a další přísahají, že se zvíře pohybuje podobně jako klokan a je s to zdolat jediným skokem vzdálenost šesti metrů. Nechybí svědectví o rudě žhnoucích očích nebo o rozeklaném jazyku podobném jazyku velkých hadů.

Výtvor osminohého roztoče

Poměrně početná skupina biologů přisuzuje pověstem o „vysavači koz“ reálné jádro. Těm hrají do not nálezy mršin, jejichž vzhled se v mnoha ohledech shoduje s popisy chupacabry.

U texaského Cuera byly v roce 2010 objeveny mršiny tří záhadných holých zvířat. Hlava jedné z mršin byla uložena do mrazáku pro pozdější analýzy.

V červenci roku 2004 zabil jeden texaský rančer holé zvíře bez srsti, které útočilo na jeho dobytek. V říjnu téhož roku se ve stejné oblasti našly dvě mršiny připomínající chupacabru. V roce 2007 byly poblíž texaského Cuera objeveny mršiny hned tří záhadných holých zvířat. Podařilo se je vyfotografovat a hlava jedné z mršin byla uložena do mrazáku pro pozdější analýzu. V roce 2010 byla v Texasu zastřelena živá chupacabra a také vzorky z její tkáně se dostaly do univerzitních laboratoří k analýzám.

Rozbory DNA všech vzorků odebraných z těl údajných texaských chupacaber ovšem skončily v podstatě jednotným verdiktem – šlo o kojoty nebo jejich křížence s vlky či domácími psy.

Podivný vzhled dodala těmto jinak běžným a v Americe dobře známým šelmám masivní nákaza kožními parazitickými roztoči. Zvířata byla napadena psí varietou zákožky svrabové (Sarcoptes scabiei canis) popřípadě i trudníkem psím (Demodex canis). „Chupacabru udělá ze zdravého zvířete maličký osminohý živočich,“ říká americký biolog Barry O´Connor z University of Michigan.

Bouřlivé seznámení s roztoči

Jak je možné, že kojoti napadení roztoči získají tak děsivý vzhled, že v nich lidé najednou vidí cizího záhadného tvora?

Člověk žije s parazitickou zákožkou svrabovou evolučně velmi dlouho. Svrab lidi trápil zřejmě už dávno v pravěku. Náš imunitní systém se tomu stačil přizpůsobit a drží roztoče na uzdě. Když první zemědělci domestikovali zvířata, nabídla se zákožkám „přestupní stanice“ – dostali se z člověka na psy, kočky, koně, skot, kozy, ovce a prasata. I tito živočichové už měli dost času, aby se jejich imunitní systém naučil se zákožkami bojovat.

Na divoké populace psovitých šelem – například lišky nebo kojoty – se zákožky přenesly z domácích zvířat poměrně nedávno. Sveřepý boj cizopasníka s jeho obětí zuří dodnes plnou silou. „Kdykoli dojde k přenosu parazita na nový druh hostitele, bývá průběh onemocnění hodně ošklivý. Poškození organismu je rozsáhlé, úmrtnost vysoká,“ konstatuje Barry O´Connor.

TIP: Netvoři z hlubin fantazie: Nepodařený pokus, nebo neškodné zvíře?

Roztoči se v kůži nového druhu obětí masově množí a vyvolávají rozsáhlé kožní záněty. Kůže se mění. Vázne v ní přívod krve do chlupových váčků. Chlupy odumírají a vypadávají. Pokud se k napadení roztočem přidá i bakteriální infekce, je dílo zkázy dokonáno. Liška nebo kojot masivně napadený cizopasnými roztoči slábne. Lov obvyklé kořisti je už nad jeho síly a začne si vybírat snazší cíl. Proto lišky, kojoti a další zvířata postižená „chupacabřím syndromem“ napadají domácí drůbež, ovce nebo kozy.