Kráter Ngorongoro je místem s nejvyšší koncentrací volně žijících afrických zvířat

Když se řekne přírodní div světa, v Americe se nám vybaví například Grand Canyon, Evropa má Plitvická jezera, Asie horu Fudži a Oceánie zas Velký bariérový útes. Na černém kontinentu pak vedle Kilimandžára patří k těm nejznámějším právě kráter Ngorongoro. Na prestižní listinu se dostal díky své izolovanosti: V sevření jeho kruhového valu vznikl svět sám pro sebe, kde se daří zeleni i zvířatům. U jeho zrodu přitom stála vulkanická erupce katastrofických rozměrů…

Smrtící výbuch

Před 2–3 miliony let se na území dnešní Tanzanie, konkrétně v regionu Arusha, nacházela obrovská sopka, která s předpokládanou výškou v rozmezí 4 500–5 800 metrů směle konkurovala blízkému Kilimandžáru. Zatímco však druhá zmíněná hora se svými 5 895 metry dominuje Africe dodnes, masivní vulkán v minulosti explodoval a následně se zhroutil sám do sebe. 

Vznikla tak kotlovitá prohlubeň zvaná kaldera: Pokrývá plochu 260 km² a obklopují ji stěny s výškou kolísající mezi 400 a 610 metry. Jedná se o největší zachovalou a nevyplněnou kalderu světa. U jiných se totiž postupem času například zhroutily okraje nebo je zalila voda a proměnily se v jezero. Zároveň jde o prostor perfektně vyčleněný z okolní krajiny a díky své izolaci se mohl stát unikátním útočištěm pro život.

Ostrov zeleně

Nejen okolí kráteru, ale i jeho nitro je díky dávné vulkanické činnosti bohaté na minerální látky, a tamní půda tudíž poskytuje ideální podmínky pro růst zeleně. Zatímco centrální rovinu pokrývají nízké stepní traviny a široká plejáda stromů, okraje se staly místem vřesovišť, stálezelených lesů, malých palouků a také akácií: Jejich kořeny pomáhají zásadním způsobem stabilizovat terén, který by jinak mnohem víc podléhal erozi. 

Důležitou roli v rozmanitosti flóry hraje i mírné klima. Dno kaldery se nachází v nadmořské výšce zhruba 1 800 metrů a v období sucha od června do září se rtuť pohybuje kolem 19 °C, zatímco v noci může na vrcholcích okrajů pánve dokonce mrznout. Oblast každoročně zažívá rovněž dvě období dešťů, kdy teploty oscilují kolem 23 °C. Celoročně zkrátka ve Ngorongoro panují chladné noci a mírně teplé dny. Vysoké okraje navíc pomáhají vytvářet určité mikroklima. 

Cesta za potravou 

Zeleň do kotliny přilákala býložravce, kteří tam kromě potravy našli i vodní plochy – například slané mělké jezero Magadi. A za nimi samozřejmě následovali hladoví masožravci. Na centrální pláni lze proto natrefit na pasoucí se zebry, pakoně či gazely, jimž dělá společnost tzv. velká africká pětka neboli nosorožci, buvoli, lvi, levharti a sloni. Zatímco poslední zmínění se v kráteru zdržují hlavně v období dešťů mezi listopadem a květnem, levharti si oblíbili lesnaté okraje. Jezero Magadi přitahuje obrovská hejna plameňáků, les Lerai si zas vyhlédli paviáni či papoušíci Fišerovi a výčet tím ani zdaleka nekončí.

Podle odhadů žije v kráteru zhruba třicet tisíc velkých savců, tedy takových, kteří v dospělosti váží alespoň deset kilogramů. Lvi proto o lovnou zvěř rozhodně nemají nouzi a tamním smečkám se výborně daří, ostatně jako všem dalším masožravcům. Kaldera se pyšní největší hustotou predátorů na černém kontinentu a vedle králů džungle tam lze narazit také na hyeny skvrnité, gepardy, leopardy, šakaly a další.

Ve stínu supervulkánu

Zdaleka největší pozornost však budí stáda kriticky ohrožených nosorožců dvourohých, kterých v Africe přežívá už jen zhruba 6 400 kusů. Žirafy se ovšem v kráteru paradoxně nevyskytují a důvod zůstává nejasný. Podle některých zdrojů je na vině skutečnost, že se v kaldeře nedaří dřevinám, jejichž listí dlouhokrcí tvorové preferují. Dle alternativní teorie žirafy jednoduše nedokážou zdolat strmé srázy kráteru. V jeho okolí nicméně žijí v hojných počtech…

Krajina porostlá zelení, bohatá na vodní zdroje, a hlavně s pestrou plejádou zvířat samozřejmě přilákala také člověka. Stáří kosterních pozůstatků nalezených v oblasti dosahuje podle některých zdrojů až tří milionů let, a je tedy možné, že lidé lokalitu obývali ještě v době, kdy tam k nebi čněla obří sopka. Předpokládá se, že zhruba na přelomu letopočtu se v místě usídlil lid Mbulu neboli Iraqw, k němuž se o několik století později přidali ještě Datoogaové. Obě skupiny nicméně následně vypudili Masajové a dali oblasti její dnešní jméno. Název Ngorongoro vzešel zřejmě z masajského zvukomalebného slova, jež označuje cinkání kravských zvonců.

První osadníci

První Evropan vkročil do kráteru teprve koncem 19. století: Šlo o rakouského kartografa a etnografa Oscara Baumanna, jenž proslul svými cestami po koloniích Německé východní Afriky. Němci se pak také stali prvními osadníky kaldery, přičemž jsou tam dodnes k vidění ruiny farem Adolfa a Friedricha Wilhelma Siedentopfových, vzdálené od sebe asi třináct kilometrů. Bratři v místě žili po boku Masajů a podle některých zdrojů s nimi bojovali, zatímco dle jiných si v mnoha ohledech vycházeli vstříc. Půdu jim pronajala německá vláda a sourozenci zanedlouho čile obchodovali se slonovinou i dobytkem. Pořádali také lovecké výpravy pro přátele či návštěvníky a údajně se rovněž pokoušeli z oblasti vyhnat stáda pakoňů.

Již roku 1921 se však podařilo prosadit první zákony na ochranu přírody, zapovídající lov na území Tanzanie bez povolení. O sedm let později začal platit úplný zákaz lovu v kráteru, s výjimkou oblastí, kde se stále ještě nacházely farmy bratrů Siedentopfových. V roce 1948 vznikl tanzanský národní park Serengeti, nicméně tamní pravidla nepočítala s faktem, že lokalitu obývají domorodí Masajové a další kmeny, jež se lovem živí. Kráter Ngorongoro a přilehlá oblast se tedy následně vyčlenily jako samostatná přírodní rezervace, kde mohli původní obyvatelé setrvat – a zároveň tam byli přesídlováni ze zbytku země. Dnes tak v oblasti žije zhruba 93 tisíc pastevců.

Na bodě mrazu

Na seznam UNESCO se kráter a jeho okolí dostaly v roce 1979, a to nejen pro svou diverzitu, ale také díky dlouhodobému lidskému osídlení. V následujících letech došlo k řadě úprav způsobu ochrany tamního prostředí, jež zahrnovaly rovněž vysídlování kotliny. Situace však zůstává napjatá: Cílem unikátní rezervace je totiž chránit přírodu, ale zároveň umožňuje lov i chov dobytka. Zájmy ochránců a domorodců se tak často značně rozcházejí.

Kráter zároveň představuje oblíbenou destinaci turistů, kteří přijíždějí na safari. A vláda Tanzanie jim do značné míry vychází vstříc, protože příjmy z turismu tvoří zhruba 17 % hrubého domácího produktu země. Vstup do kaldery se ovšem přísně reguluje: Dovnitř se například smí jen s propustkou, vydávanou na pouhých šest hodin. Na pláni proto neexistuje žádné ubytování ani infrastruktura, což nicméně neplatí pro okraje kaldery. Ty jsou poseté nejrůznějšími sruby a hotely, z nichž se otevírá nádherný výhled do srdce přírodního divu. Jen musíte počítat s tím, že se krajina často koupe v mlze a teploty nezřídka klesají pod nulu.