Krása pralesniček: Jedovatě pestré barvy nejdrobnějších obojživelníků
Většina žab z čeledi pralesničkovitých ani v dospělosti nepřeroste délku dvou centimetrů. Přesto v přírodě přitahují pohledy výraznými barvami a vzory, které upozorňují na jed ohrožující každého, kdo přijde do kontaktu s jejich kůží
Pralesničkovití (Dendrobatidae), jimž se také říká „šípové žáby“, je čeleď malých pestrých žab, které většinou dorůstají délky 1,5 až 2 centimetrů. Z celkem více než stovky druhů jen pár z nich v dospělosti naroste až do velikosti kolem 6 centimetrů.
Jde o jedny z nejpestřeji zbarvených tvorů na Zemi. Kůže některých druhů je žlutá až zlatavá, leskne se jako měď, září výraznou červení či modří nebo je pokryta sytě černými vzory. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že černě žilkované zbarvení může sloužit jako kamufláž mezi stíny ve větvích stromů.
Výrazné barvy ale mají přesně opačný účel. Upozorňují na fakt, že žabky jsou prudce jedovaté. Přírodnímu designu, jenž má za úkol odradit predátory, se odborně říká „aposematismus“. Tuto velmi úspěšnou adaptaci napodobují i některé nejedovaté druhy žab, které ošálí a odradí nejednoho hladového strávníka.
Rodičovská starostlivost
Pralesničky (zejména z rodů Oophaga a Ranitomeya) jsou známé vzornou péčí o potomky. Po složitém namlouvacím rituálu samečků vypustí samička desítky vajíček uzavřených v želatinovitém pouzdru na pečlivě vybraný list. Následující dva týdny se k nim sameček pravidelně vrací a kontroluje stav, aby nepropásl okamžik, kdy se z vajíček vyklubou pulci.
Potom malí pulci „přeplavou“ na samečkova záda, kde je před spadnutím ochraňuje slizovitý výměšek. Otec je pak přenese na jiné místo, vhodné pro další vývoj – typicky vlhké otvory ve stromech nebo drobné „nádržky“ na listech. Některé druhy využívají malé bazénky v kalíšcích láčkovek. Na tomto finálním místě pak pulci stráví další tři měsíce než se přemění v dospělé žabky.
„Létající“ jed
Alternativní pojmenování pralesniček – šípové žáby – reflektuje skutečnost, že jed těchto obojživelníků byl tradičně využíván americkými Indiány pro otrávení foukačkových šipek. Ne všechny pralesničky jsou ale jedovaté a vlastně pouze tři druhy jsou nebezpečné i lidem. Nejúčinnějším toxinem disponuje pralesnička strašná (Phyllobates terribilis), která má v sobě tolik jedu nazývaného batrachotoxin, že by mohla zabít deset dospělých mužů.
TIP: Krása obojživelných zvířat: Podivuhodní tvorové země a vody
Jed všech šípových žabek je přítomen na kůži a zoologové si nejsou zcela jisti, jak jej žabky vlastně získávají. Nejpravděpodobněji jej schraňují od členovců (mravenců, termitů, pavouků a brouků), kteří tvoří jejich potravu. Ti jej zase přebírají z rostlin, jimiž se živí oni. Tomuto vysvětlení by napovídal fakt, že u žabek chovaných v zajetí, které nemohou konzumovat svoji přirozenou potravu, se jed nikdy nevyvine. Probíhá i několik výzkumů, které se snaží o využití jedu pralesniček v lékařství. Nejslibněji se zatím ukazuje jeho nasazení jako součásti léků proti bolesti.
