Kořeny sexuální revoluce: Sigmund Freud otevřel světu dveře ložnice

Celým jménem Sigismund Šlomo Freud se narodil roku 1856 jako šesté dítě do německojazyčné židovské rodiny ve městě Příbor. Jeho otec zde provozoval obchod s látkami, jenž po příchodu velké hospodářské krize zkrachoval, a tak se rodina odstěhovala do Vídně. Tady Freud strávil téměř celý svůj život. Základní vzdělání absolvoval doma, až potom nastoupil na gymnázium. Než začal studovat psychologii, absolvoval ještě klasické lékařství. Freuda od počátku studia fascinovala hysterie. První důležitou pacientkou se stala Anna O., vlastním jménem Bertha Pappenheimová – Freud vždy psal o svých pacientech pod pseudonymem. Její potíže sice neměly jednu jasnou příčinu, ale mluvením se napětí rozpouštělo, a pacientce se tak výrazně ulevovalo. Freud byl na stopě svého velkého objevu, který měl změnit svět. 

Za vším hledej sex! 

Při práci s hysterickými pacienty si všímal stavů bez nadvlády rozumu. Zjistil, že rozebere-li sen, dozví se mnoho o touhách a obavách jednotlivce, přičemž obavy a touhy považoval za pilíře každé osobnosti. Zbaven rozumové kontroly dokáže člověk mluvit o svých potížích svobodněji. To, co v tu chvíli promlouvá, nazval Freud podvědomím. A zde se pomalu dostáváme k lehce problematickému tvrzení slavného psychologa, které mu později zajistilo mohutnou kritiku. Freud nabyl přesvědčení, že touha a sexualita jsou jedno a totéž. V pozadí každého lidského přání spatřoval, ať už vědomou či nevědomou, sexuální motivaci! 

Freud byl také tím, kdo začal rozebírat starověká dramata a nacházet v nich důkazy sexuální všudypřítomnosti. Na příkladu báje o králi Oidipovi demonstroval moment, kdy syn touží po své matce a podvědomě žárlí na otce, na báji o princezně Elektře dokazoval podvědomou touhu dcery po otci. Tento model je podle Freuda skrytě přítomný v psychice každého člověka. Dítě je vystaveno stresu, kdy na jednu stranu na rodiče stejného pohlaví žárlí, na stranu druhou jej potřebuje. 

Freud byl přesvědčen, že právě tyto a podobné potlačované touhy, za které se člověk stydí, způsobují v psychice přetlaky, které mohou vést k psychické nerovnováze. Freud odrazoval své pacienty od marné snahy o absolutní proměnu osobnosti. Cestou k vyrovnané mysli bylo podle něj pochopení sebe sama a poté pokus o smíření a přijetí. Cestou k tomuto cíli měla být metoda zvaná psychoanalýza. 

Hlavně nic nepotlačovat! 

Jednoduše řečeno, Freud ovlivnil svět svým odvážným tvrzením o tom, že naše jednání motivují nevědomé sexuální touhy. Společností zatřásla témata jako monogamie, život ve svazku s jedním partnerem, versus polygamie, svazek s více partnery zároveň – k čemu z těch dvou možností je vlastně člověk stvořen? Freudovi žáci pochybovali o instituci rodiny jako jediném správném modelu lidské existence ve společnosti a soudobí umělci nadšeně přikyvovali. Na Freudovy teorie z počátku 20. století navázalo několik směrů v čele se surrealismem. 

Tajné sexuální fantazie se surrealistům staly po určitou dobu jednou z hlavních inspirací. Sexualita už nesměla zůstat utlačena pod nánosem předsudků. Energie musela ven, problémy chtěly na světlo. Surrealisté se ve svých automatických textech hromadně přiznávali k tomu, že sní o sexu se svými příbuznými, kreslili obrazy plné zbytnělých mužských přirození, v krajinných útvarech, mracích, skvrnách, prostě všude, kde zůstal prostor pro představivost, málokdy vidělo surrealistovo oko něco jiného než erotický symbol. Otevřená sexualita rychle pronikala i na oficiální scénu. V českém umění tyto tendence reprezentují hlavně Jindřich Štyrský a Marie Čermínová, zvaná Toyen, spolu s teoretikem Karlem Teigem. Štyrský byl editorem trojdílné Erotické revue, která obsahovala erotickou poezii či kresby zahraničních surrealistů a do níž přispěli i básníci Vítězslav Nezval či František Halas. 

Modlou proti své vůli 

Jenže ačkoli surrealisté Freuda považovali za svého guru, on sám modernímu umění příliš nerozuměl, spíš ho dokázalo naštvat. Tím víc, že sám miloval umění staré a považoval se za znalce. V několika dopisech z konce 19. století adresovaných své snoubence se rozplývá nad obrazy Holbeinovými, Raffaelovými či Tizianovými. Později se dokonce věnoval napůl fiktivním psychologickým rozborům uměleckých děl, napsal například pojednání o úsměvu Mony Lisy, nebo se pokoušel o přesné určení biblické situace, v níž se nachází Michelangelova socha Mojžíše.

Naproti tomu umění expresionismu či surrealismu považoval za zvrhlé a stavěl se k němu s odporem skoro stejně silným jako nacisté, kteří moderní umění označovali za zvrhlé – entartete kunst. Nejvíc však Freudovi vadilo, že umělci jeho teze zjednodušují a nevhodně používají psychoanalytickou metodu. A jak na to byl on sám se sexuálním životem? Upřímně vedl poměrně spokojený rodinný život, měl mnoho dětí s jednou ženou a za bohéma bychom ho označili asi jen těžko. Uvolňující revoluce, kterou spustil, se nakonec tedy nepozdávala hlavně jemu samotnému.