Skupina koniklece alpinského (Pulsatila alpina s. l.) se vyznačuje obvykle bílými květy. V rámci této skupiny se výrazně vymyká koniklec sírožlutý(Pulsatilla alpina subsp. apiifolia), který je také často uváděn pod synonymy Pulsatilla apiifolia nebo Pulsatilla sulphurea.
Jde o mohutnou, v době květu i 50 cm vysokou rostlinu, která vytváří volné bohaté trsy. Květy jsou výrazně žluté. Obvykle jej najdete na kyselých či neutrálních horninách horských luk a pastvin. Rozkvétá po roztání sněhu a často bývá dominantní rostlinou jarního lučního aspektu. Vyskytuje se v Alpách, Pyrenejích a v Massivu Central ve Francii. (foto: Wikimedia Commons, Rainer J. Wagner, CC BY-SA 3.0)
Doba květu: květen až červen
Květ: sírově žlutý
Velikost květu: až 7 cm
Výška: až 50 cm
Status: zákonem chráněn v Itálii, Švýcarsku, Německu a Rakousku
Koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica)
Náš nejhojnější domácí koniklec má menší, tmavě fialové, zvonkovité květy. Vzácně se vyskytují i rostliny s květy nažloutlými. Okvětní lístky jsou na koncích zahnuté ven. Listy vyrůstají po odkvětu a jsou 3–4× zpeřené ve velké množství tenkých úkrojků. Zpočátku jsou hustě bělavě chlupaté, starší listy olysávají. Roste na skalních stepích a travnatých stráních. Centrum výskytu tohoto poddruhu je v České republice, areál zasahuje také do Polska, Maďarska, Německa a do západního Slovenska. (foto: Wikimedia Commons, Atriplexmedia, CC BY-SA 3.0)
Doba květu: duben
Květ: tmavě fialový
Velikost květu: 3–4 cm
Výška: až 25 cm za plodu až 40 cm
Status: silně ohrožený druh ČR, chráněný na Slovensku
Koniklík celolistý (Miyakea integrifolia)
Od roku 1905 do druhé světové války byla jižní polovina Sachalinu (Karafuto) součástí Japonska. Japonci se na nově získaných území také intenzivně věnovali výzkumu, a tak v roce 1935 botanici Misao Tatewaki a Kingo Miyabe uveřejnili popis zajímavé rostliny, které vyčlenili samostatný, monotypický rod Miyakea. Někteří autoři rod neuznávají a rostliny řadí do rodu koniklec jako Pulsatilla integrifolia (Miyabe & Tatew.) Vorosch.
Koniklík se ale od konikleců nápadně liší. Především má stálezelené, celokrajné, podlouhle oválné listy, které jsou na spodní straně šedě chlupaté a na horní straně lysé. Květy se objevují po roztání sněhu, jsou vzpřímené, světle modré, vzácně růžové, podobné našemu konikleci otevřenému. Roste vzácně na skalnatých svazích Východosachalinského hřbetu, v současnosti přibližně na pěti lokalitách. Druh je kriticky ohrožený. (foto: Royal Botanic Gardens, Kew, CC BY 3.0)
Doba květu: duben–květen
Květ: světle modrý
Velikost květu: cca 6 cm
Výška: až 20 cm
Status: zákonem chráněný druh Ruska
Koniklece jsou vytrvalé byliny, které mají v zemi krátký, svislý a obvykle vícehlavý oddenek. Listy mívají v přízemní růžici, na zimu většinou zatahují, ale jsou i druhy se stálezelenými listy. Poupata se objevují před listy.
Velké květy, jež se ukazují brzy na jaře, jsou z vnější strany hustě chlupaté stejně jako lodyhy, listeny i listy. Květy se obvykle skládají ze šesti okvětních lístků a mají velké množství žlutých tyčinek. Mezi tyčinkami a okvětím jsou medníky. Lodyhy pokračují v růstu i po odkvětu, za plodu můžou být až 2× delší než v době květu. Od sasanek se liší především plody. Nažka má několik centimetrů dlouhý, pérnatý přívěsek, který slouží k rozšiřování semen větrem.
Rostlina je stejně jako ostatní druhy z čeledi pryskyřníkovité jedovatá, vyvolává kožní záněty, zvracení, průjem a působí tlumivě na centrální nervovou soustavu. Proto se koniklec využíval i v lidovém léčitelství.
Koniklece rostou na otevřených stepních, lesostepních či skalních stanovištích, některé druhy také na vysokohorských loukách. Obvykle se vyskytují jednotlivě, většina z nich se řadí k ohroženým či kriticky ohroženým druhům. (foto: Wikimedia Commons, Franck Hidvégi, CC BY-SA 4.0)