Kolumbijské pohoří El Cocuy: Cesta bílými štíty kmene U'Wa

Národní park, jehož celé jméno ve španělštině zní Parque Nacional Natural El Cocuy (zkráceně jen El Cocuy), je po silnici vzdálen asi čtyři sta kilometrů od hlavního kolumbijského města Bogota. Leží v těžko dostupné horské oblasti v relativní blízkosti venezuelských hranic. Krizi sousední země zde zřejmě i kvůli horské hradbě vůbec není cítit. Tomu, kdo se sem vydá, bude mnohem větší problémy dělat zima, jež je na oblast ležící jen šest a půl stupně severně od rovníku dost nezvyklá. Cestu komplikuje i nestálé počasí a značné vzdálenosti.

Zem kmene U'Wa

Pohoří tvořené dvojicí rovnoběžných hřebenů, mezi nimiž najdete až sto padesát horských ples, je oblastí s největší ledovcovou masou v Kolumbii. Hory jsou lemovány horským ekosystémem „páramo“, který je charakteristický vysokou biodiverzitou druhů. Nejvyšším bodem parku i celého pohoří Cordillera Oriental, k němuž se řadí, je 5 410 metrů vysoký štít Ritak'uwa Blanco, španělsky Ritacuba Blanco. Jak naznačuje domorodý název „Rita'uwa“, park El Cocuy je úzce spjat s původními obyvateli Ameriky a je posvátným územím kmene U'Wa. Právě oni stojí za skutečností, že značná část parku je dnes pro veřejnost uzavřena. Důvodem tohoto kroku bylo nevhodné chování turistů.

U'Wa, kdysi nazýváni i Tunebo, jsou původními obyvateli lesů severovýchodní Kolumbie a přilehlých částí Venezuely. Svou domovinu, která leží právě zde, – v horách Sierra Nevada del Cocuy – nazývají Kajka-ika nebo Kera čikara. V minulosti dosahovala populace lidu U'Wa dvacet tisíc, dnes v oblasti žije přes osm set domorodých rodin, které mají dohromady kolem sedmi a půl tisíc členů. Domorodí sousedé označují příslušníky tohoto etnika jako „inteligentní lidi, kteří umějí mluvit“. Ještě na počátku minulého století bylo možné najít osm klanů U'Wa, z nichž do dnešních dob přežili jen tři: Kubaruwua, Tagrinuwa a Kaibaká.

Svět posvátných bytostí a míst 

U'Wa mají velmi blízký vztah ke své zemi, kterou uctívají jako rodiště a místo života. Neberou ji jako surový materiál, jenž lze jen využívat. Harmonií s přírodou jsou prodchnuté i jejich rituály oslavující zem, vodu, hory a oblohu. V čele jejich panteonu stojí původní stvořitel Jagšowa. V době, kdy existoval, nebyli podle slov dnešních šamanů, nazývaných werdžai, Španělé ani jiní vetřelci. Stvořitel však jejich příchod předvídal, a tak učinil dědičnou zem U'Wa nedotknutelnou.

Kvůli respektu vůči jiným bytostem a posvátným místům se U'Wa nepřibližují některým místům, například vybraným jezerům. Nepůvodní obyvatele Ameriky, které nazývají Riowa, považují za nečisté a skutečný U'Wa musí po návštěvě jejich území projít očistným rituálem.

Ropě říkají ruiría a považují ji za krev matky Země. Studiu tohoto kmene se věnovalo jen malé množství antropologů. Jediná osoba, která mezi nimi žila a detailně zkoumala jejich náboženství, filozofii a zvyky, byla dnes již zesnulá oxfordská antropoložka Ann Osborn.

Podle slov Kolumbijců se obydlí U'Wa nacházejí na východní straně hor, až několik dní chůze od hlavních horských hřebenů. Hory samotné navštěvují jen zřídka. Mediální ohlas získali díky bojům za ochranu svých území proti těžebním společnostem Shell, Oxy a Ecopetrol, které zde hodlaly těžit ropu. V roce 1999 však kolumbijská vláda vrátila kmeni U'Wa rozsáhlá území, čímž se domorodci spravované oblasti rozšířily z tisíce na dva tisíce dvě stě čtverečních kilometrů. Ropné společnosti se postupně musely svých těžařských plánů na území U'Wa vzdát.

Doliny květů a ptáků

Nástup do dolin Sierra Nevada del Cocuy dlouhými napůl zpevněnými cestami dělá ze značné části zpřístupněných území parku vycházkovou rutinu. To, co se odkrývá za jejich koncem, však lahodí oku i duši. Louky křižované horskými bystřinami, strmé štíty a stráně pestře porostlé horskou květenou ekosystému páramo.

Jižní okraj plesa Laguna de la Plaza. (foto: Peter Hupka - se souhlasem k publikování)

Typickým rostlinným druhem, jejž uvidíte na mnoha místech v Kolumbii, jsou „staří mniši“ (frailejones). Těmto vytrvalým, silně chlupatým a částečně dřevnatým rostlinám s hustými růžicemi dlouhých listů se česky říká klejovky (Espeletia). Rostou v horských oblastech od Kolumbie a Venezuely až po Ekvádor a jejich rod zahrnuje přes sedm desítek druhů. Mnohé z nich jsou endemické a rostou pouze v určité oblasti. Dokážou vytrvale vzdorovat rozmarům počasí včetně mrazu a efektivně zadržují vlhkost. Dalším poměrně hojným druhem oblasti je žlutě kvetoucí Draba litamo.

Zdejší údolí však potěší nejen milovníky horských květů. V nízkém porostu se můžete pokochat množstvím druhů lučních koníků a pokud budete mít štěstí, nad hlavami vám zakrouží stále vzácnější kondor andský (Vulture gryphus). Rovněž ohrožený a endemický střízlík orobincový (Cistothorus apolinari) má ve zdejších horách zatím nikým nerušený domov.

Vědečtí pracovníci Andské univerzity v Bogotě při svém posledním výzkumu v oblasti doliny Lagunillas v národním parku El Cocuy popsali téměř pět desítek druhů ptáků, přičemž největší druhové zastoupení měli kolibříkovití (Trochilidae), vlaštovkovití (Hirundinidae) a tangarovití (Thraupidae).

Ochrana a zánik turistiky?

Na centrálním náměstí městečka El Cocuy je k vidění obrovská trojrozměrná mapa národního parku a kdysi populárních túr, která je zároveň fontánou. I na ní je poznat, že hory se turistům zavírají. Výrazné okleštění možností rapidně snížilo počet turistů v oblasti, z čehož místní rozhodně nemají radost. Region je poměrně chudý a každé přilepšení k příjmu je více než vítané. Nejen je, ale i mnoho milovníků hor určitě mrzí, že oblast mezi sedly Cardenillo a Cusirí – východní a nejkrásnější část parku – zůstává prozatím uzavřena.

TIP: Cesty na severu chilského jihu: Putování v horách Aysénu

„To, že se do parku nesmí na koni a hrozí za to pokuta ve výši pěti měsíčních platů, beru. I to, že se turisté musejí chovat podle určitých pravidel a odnášet si veškerý odpad. Ale zakázat téměř všechno nemá význam. A ten, kdo má hory opravdu rád, v nich nic špatného neprovede,“ vyjadřuje svůj názor jeden z domácích obyvatel a dodává: „Chápu, že U'Wa svou přírodu milují, stejně jako většina návštěvníků. Ten největší problém, jímž je tání ledovců, ale stejně žádný zákaz vstupu nevyřeší…“