Kilimandžáro, nejvyšší africká hora: Cesta na střechu Afriky

U brány Machame, která je jedním z pěti možných oficiálních vstupů do Národního parku Kilimandžáro v Tanzánii, se tísní početný dav. Všichni, kdo chtějí od tohoto bodu pokračovat dál směrem k nejvyšší Africké „vyhlídce“, musí předložit průkaz totožnosti a do velké „návštěvní knihy“ napsat své jméno, domácí adresu, povolání, věk a pohlaví. Navíc je nutné doložit, že vás při cestě bude mít na starost místní průvodce. Bílí návštěvníci a potenciální dobyvatelé vrcholu se ztrácejí mezi místními „gájdy“ a nosiči a soudě podle pohledů ostatních „bílých tváří“, nejsem zřejmě sám, kdo je mačkanicí trochu zaskočen. Spíš než začátek téměř týdenního treku mumraj připomíná prostor před bránou fotbalového stadionu těsně před prvním výkopem výročního derby. Už prvních deset minut naznačuje, že tato cesta se bude výrazně lišit od všeho, co kdy většina z nás na horách zažila.

První pokusy a dnešní realita

Když u brány čekáme na vyřízení formalit, pozoruji činorodé hemžení a snažím se představit si, jak to tady vypadalo ve druhé polovině 19. století. Tehdy totiž podnikl první pokusy o zdolání hory německý průzkumník a cestovatel Karl Klaus von der Decken. Premiérový útok na 5 895 metrů vysoký vrchol se odehrál v roce 1861, kdy se na cestu společně s von der Deckenem vydal anglický geolog Richard Thornton. Zhruba ve výšce 2 500 metrů je ovšem zastavilo špatné počasí. Von der Decken se ale už následujícího roku vrátil, tentokrát v doprovodu německého kolegy průzkumníka Otto Kerstena. Společně vystoupili do výšky 4 280 metrů a znovu byli nuceni vzdát. Opět byli nuceni čelit nepřízni počasí a také, jak ve svých pamětech zmiňuje Kersten, neochotným nosičům.

TIP: Honba za nejvyššími vrcholy světadílů aneb Na střeše nejchladnějšího kontinentu

Zatím nevíme, jak velká bude ochota našich nosičů, ale v každém případě je nám už teď jasné, že naše výprava nebude mít problémy kvůli jejich nedostatku. Na naši šestičlennou skupinku se „nabalilo“ devatenáct lidí. Jeden hlavní a dva pomocní průvodci, k tomu dva kuchaři. Zbytek počtu připadá na nosiče. Když mi až na svazích hory hlavní průvodce David se širokým úsměvem konečně prozradil, jak velký kontingent na náš půltucet připadá, musel jsem si číslo nechat párkrát zopakovat. Nejde jen o to, že si během výstupu občas připadáme jako hýčkané primadony. Na konci treku se od nás bude očekávat, že snahu všech členů našeho realizačního týmu patřičně finančně oceníme a nejsem si jist, zda při poměru tři ku jedné dokážeme patřičně uspokojit všechny snaživé pracanty. Každopádně už nezbývá než důstojně přijmout naši roli bohatých „zápaďanů“ a pokusit se spravedlivě ocenit nosiče, jejichž rodiny jsou na výdělcích z Kilimandžára často existenčně závislé.

Pět stupňů k vrcholu

Prvním Evropanem, který stanul na špici kráteru Kibo, byl nakonec další Němec, profesor Hans Meyer, společně s rakouským horolezcem Ludwigem Purtschellerem a tanzanským vojenským zvědem Kinyala Lauwou. Výstup dokončili 5. října 1889. Stejně jako oni před více než sto deseti lety, i my budeme k nejvyššímu bodu Kilimandžára postupovat skrz pět poměrně výrazně oddělených vegetačních pásem. Na úpatí hory jsou zemědělské plantáže s kávou a banány, mezi nimiž většina vrcholových aspirantů projíždí k bráně parku v kabině terénního automobilu. Nad pásmem obdělávané půdy začíná ve výšce kolem 1 800 metrů tropický deštný les a zhruba na spodní hranici tohoto pásma startuje většina cest k vrcholu. Spadne zde každý den velké množství srážek a díky tomu je všude kolem nesmírně bohatá vegetace. Nejvíce je deštěm obdařena jižní a východní strana hory, kde je porost nejbohatší.

Některé stromy sahají do skutečně úctyhodných výšek. Jsou tady k vidění stromy Ocotea usambarensis z čeledi vavřínovitých, jehličnany z čeledi Podocarpaceae nebo fíkovníky. Velká část stromů je porostlá epifytními lišejníky, kterým se pro jejich podobu říká „plnovous starého muže“ a v bohatém podrostu jsou výrazně zastoupeny gigantické kapradiny.

Poušť a zbytky ledovců

Třetí pásmo, jež sahá zhruba od 2 800 do 4 000 metrů nad mořem, je tvořeno vřesovištěmi a mokřinami. Mimo milosrdný stín lesa a již ve značné nadmořské výšce je potřeba hlídat si před spálením zejména krk a uši. Denní teploty tady hravě šplhají nad 30 °C i výš a v noci běžně klesají pod nulu. Především během dopoledne se díky mrakům a větru může teplota bleskurychle změnit a v minutě skočit o deset až patnáct stupňů nahoru nebo dolů. Jestliže se vám během výstupu poštěstí uvidět nějaká zvířata, pak to pravděpodobně bude v této části. Údajně nejlepší místo pro spatření zástupců fauny je nad řídkým lesem na okraji planiny Shira. Na svazích hory se čas od času objevují žirafy, buvoli, nosorožci dvourozí, sloni, komby ušaté, guerézy, kočkodani a dokonce levharti. Návštěvy zvířat jsou tady však velmi sporadické a většina turistů je poctěna pouze přítomností nádherných krkavců bělokrkých (Corvus albicollis), kteří beze strachu prozkoumávají stanové tábory.

Ve výšce 4 000–5 000 metrů nad mořem naprší už jen kolem 20 centimetrů ročně a vegetace tady prakticky neexistuje. Rostliny se totiž musí vypořádat se spalujícím žárem dne a nočními mrazy. Toto pásmo je označované jako vysokohorská poušť a při pohledu kolem nezbývá než konstatovat, že jde o případné označení. Všude kolem jsou viditelné stopy vulkanické činnosti od malých sopečných kamenů po obrovské balvany. Odtud je už dobře vidět vrchol kráteru Kibo. Nad úrovní 5 000 metrů nad mořem se rozprostírá vrcholové pásmo s obrovskými suťovými svahy a zbytky ledovcového příkrovu.

Cesta ke Svobodě

Počasí na Kilimandžáru je vždy trochu nevyzpytatelné, ale mimo období dešťů je přece jen stabilnější a obecně sušší. Většina pokusů o dobytí vulkánu se proto odehrává v poměrně krátké periodě od poloviny prosince do konce února. Další dobrá možnost se otevírá mezi půlkou června a koncem září.

Na vrchol vede několik hlavních cest, které se liší strmostí a scénickou zajímavostí, ale v zásadě jsou si všechny velmi podobné. Doporučená doba pro výstup je šest dní. Během prvních čtyř se z nadmořské výšky kolem 1 500 metrů šplháme až do vrcholového tábora ve výšce zhruba 4 500 metrů. Každý den překonáváme zhruba kilometrové převýšení a ujdeme vzdálenost od deseti do dvaceti kilometrů. Počítá se i s aklimatizačními výstupy, směřovanými většinou na třetí den. V našem případě pochodujeme z kempu Shira (3 840 metrů) do kempu Barranco (3 950 metrů) přes výrazný vrchol zvaný Lava Tower (4 630 metrů). Tady před sestupem k Barrancu půl hodiny čekáme a zvykáme organismus na řidší vzduch a nižší tlak. Čtvrtý den přichází pozvolné nabírání výšky do kempu Barafu, který je výškově necelých 1 400 metrů pod vrcholem Uhuru (Svoboda).

Výjev z mlhy

Už prvního dne zjišťujeme, že velký stan, v němž nám náš podpůrný tým každý den servíruje teplou večeři, není v místních podmínkách žádným mimořádným výstřelkem rozmařilosti. Výstup na „Kili“ svou relativní snadností přitahuje i lidi s minimem zkušeností, kteří ocení maximální možné pohodlí. Africké cestovní kanceláře cílené právě na takovou klientelu jsou pak schopny zacházet až do absurdností rovných výjevům z Alenčiny říše za zrcadlem. Postupně nám zevšedňuje pohled na chemické záchody, vlečené nosiči některých skupin, kolem nichž jsou pak na místě nocování vztyčeny speciální stanové plenty. Běžná je horká voda na umytí i poměrně pestrý výběr z nealkoholických nápojů. Scéna, která se přede mnou otevírá čtvrtého dne ve výšce kolem čtyř tisíc metrů, mi ale společně s řídnoucím vzduchem bere na pár vteřin dech.

V malém sedle se najednou z mlžného oparu vynořuje kempinkový stůl prostřený sendviči a konvicí čaje. Ve větru, který by v našich zeměpisných šířkách setřásl sníh i z těch nejpevnějších smrků, proti sobě na skládacích židličkách sedí muž a žena středního věku. Oba drží v ruce hrnek s kouřícím obsahem a ukusují ze sýrového sendviče. Vedle nich stojí „číšník“ v kulichu a péřovce a přidržuje ubrus, který v poryvech větru hrozí uletět i s odpolední svačinkou. Marně se rozhlížím, kde stojí kamera. Povel „Stop!“ nepřichází a já po pár krocích ztrácím trojici z očí. Chvíli ještě bojuji s nutkáním vrátit se a vše si vyfotit. Nakonec mne odrazuje pocit, že bych byl jako vetřelec a nečlen klubu pravděpodobně ihned vykázán členem ochranky, který se určitě někde poblíž ukrývá za kamením.

Chůze „tunelem“

Čtvrtého dne odpoledne přicházíme do tábora Barafu ve výšce 4 550 metrů. Po lehké večeři a krátké organizační schůzce se jdeme pokusit o spánek a po půlnoci vyrážíme dobýt nejvyšší kopec Afriky. V této výšce je už řidší vzduch opravdu patrný, a tak nahoru, stejně jako všichni ostatní, postupujeme tempem lenivé nedělní procházky. Čelovky tvoří ve tmě dlouhý světelný náhrdelník s pozadím hvězdnaté oblohy, jejímž protipólem jsou světýlka města Moshi, které se rozprostírá ve čtyřkilometrové hloubce pod námi. Je to nádherný vjem, který by za úplné fyzické pohody působil jako vznášení se mezi hvězdami. Takto se ale soustředím hlavně na úzký kužel vlastní svítilny, jenž mi ve tmě vyřezává jakýsi pohyblivý tunel, počítám kroky a snažím se sladit je s nádechy a výdechy.

Přibližně sedmihodinový výstup odehrávající se z větší části ve tmě je cvičením duševní trpělivosti, kdy se člověk především snaží nemyslet na to, kolik je asi hodin a jak ještě daleko je ke špici. Teplota se pohybuje kolem minus sedmi stupňů Celsia a panuje úplné bezvětří, takže v zásadě máme ideální podmínky. I tak ale zamrzá voda v lahvích, které nejsou obaleny dvěma páry ponožek, a zřetelně vnímám, jak pomalu ztrácím cit v prstech u nohou.

Neobyčejná cesta

S probouzejícím se sluncem se dostáváme na nejvyšší bod kráteru Kibo ve výšce 5 895 metrů a stejně jako podstatná část našeho výstupu, je i jeho finále hromadnou záležitostí. Když si ale odmyslím desítky lidí kolem a Japonce, který se u vrcholové cedule svléká do spodního prádla, aby tak mohl být vyfocen s nezbytným doutníkem v puse, nemohu se ubránit okouzlení. Kolem se rozprostírají pláně ztuhlého sopečného magmatu s ustupujícími vrstvami ledovce. Stoupající sluneční kotouč, jenž se dere oparem a vykresluje nižší vrchol Mawenzi, dává zapomenout na noční zimu a únavu. Odpočíváme a obdivujeme stíny prokreslené vrásky hory.

Po půlhodině je čas vydat se zpátky dolů. Ještě dnes nás čeká sestup do tábora Mweka ve výšce 3 100 metrů a já si připomínám starou horolezeckou pravdu, že každý úspěšný výstup končí až v základním táboře. Tříkilometrový sešup z vrcholu zaznamenávají nejen výškoměry na zápěstích kolegů, ale i moje kolena. Šestého dne už jen docházíme na bránu ve výšce 1 980 metrů a večer přebíráme certifikát o absolvování akce, která byla ještě před více než sto lety nedostižnou výzvou.

Při výstupu na Kilimandžáro dnes zdaleka nepotkáte jen ty, pro něž se cesty na horské vrcholky staly životním stylem a způsobem, jak se přiblížit velkým životním pravdám. Všechna „proti“ jsou ale vyvážena nespornou jedinečností a kouzlem tohoto místa. Vedle životního nadhledu, který člověk alespoň na krátký čas získává zdoláním kteréhokoli kopce, z nějž je možné pohlédnout do krajiny, získáváme výstupem na Kili ještě něco víc. Možnost dotknout se duše východní Afriky.

Sopečná minulost a budoucnost Kilimandžára

Kilimandžáro má vulkanický původ a je tvořeno třemi výraznými krátery – Shira, Mawenzia a Kibo. Poslední jmenovaný kráter má na svém obvodu i nejvyšší bod celého útvaru, který sahá do výšky 5 895 metrů a většinou se mu říká Uhuru, což ve svahilštině znamená „Svoboda". Jde zároveň o nejvyšší bod Afriky a celý masiv aspiruje i na titul nejvyšší samostatně stojící hory světa.

Kilimandžáro se začalo vytvářet na hraně Velké příkopové propadliny před miliony let. Dva ze tří dnešních vrcholů, Mawenzi a Shira, už nejsou aktivní, ale Kibo je spící vulkán, který by se mohl znovu probudit. K poslední velké erupci tady došlo před 360 000 let, ale mírněji se sopka projevila ještě před 200 roky. Ve vrcholových částech hlavního kráteru jsou fumaroly, jimž tryská plyn a hora tak upozorňuje, že opravdu neusnula navěky. Podle geologů je rozžhavená láva dokonce jen 400 metrů pod vrcholem kráteru.

Výstup s doprovodem

V roce 1991 tanzanská správa parku stanovila, že nikdo z těch, kdo se budou snažit dostat na vrchol Kilimandžára, nesmí pokus podnikat na vlastní pěst. Ať už jste tedy Holanďan, pro nějž je vše nad 500 metrů nad mořem závratně vysoko, nebo za sebou máte výstupy na himálajské osmitisícovky, bez místního certifikovaného průvodce a patřičného počtu nosičů nahoru prostě nesmíte. Když toto nařízení před čtvrt stoletím vstoupilo v platnost, mělo dost lidí tendenci obcházet zákon i bránu a mohli pak vyprávět barvité historky, v nichž figurovala setkání s divokou zvěří a ještě divočejšími rangery. Dnes už jsou však tyto pokusy zcela výjimečné a trek bez patřičného doprovodu je považován za okrádání jedné z nejchudších zemí světa.