Když zemřít, tak originálně: Lze se usmát k smrti? A který domácí přístroj je životu nejnebezpečnější?
Přemýšleli jste někdy, co byste odpověděli na otázku „Jak byste chtěli zemřít?“ Způsobů, jak odejít z tohoto světa, existuje nespočet. A i když si naprostá většina lidí vybírat nemůže, někdy to vypadá, jako by zesnulí chtěli své pozůstalé pobavit.
Dokonce i procházka po hřbitově může být zdrojem pobavení – to když narazíte na náhrobek někoho, kdo během života vynikal smyslem pro humor. Namísto strohých údajů o jméně a datech narození a úmrtí pak kolemjdoucí čte vzkazy jako „Já vám říkal, že jsem nemocný“, „Zde leží ateista, který teď nemá kam jít“, nebo „Teď vím něco, co vy ne“.
Zadáte-li si do internetového vyhledávače heslo „funny tombstones“, naleznete spoustu dalších příkladů – a i když některé z nich možná nejsou reálné, smích přece prodlužuje život, jak se již mnohokrát prokázalo. Ovšem pozor, abyste to s ním nepřehnali.
Usmát se k smrti
Ano, doopravdy se dá umřít smíchy. Těch několik nešťastníků – chcete-li šťastlivců –, kteří se doslova usmáli k smrti, by však zřejmě volilo jiný způsob úmrtí. Oběti totiž většinou podlehnou srdeční zástavě nebo se v důsledku nezměrného veselí udusí, což už tak směšné není. Z modernější doby je známý případ dánského audiologa Ole Bentsena, který se v roce 1989 při sledování komedie Ryba jménem Wanda nedokázal přestat smát scéně, v níž si jeden z hlavních protagonistů zacpe ústa i nos jídlem. Nakonec jeho tepová frekvence údajně dosáhla kritické hodnoty a šestapadesátiletý muž podlehl infarktu.
Na internetové encyklopedii Wikipedia lze dokonce najít stránku s názvem Úmrtí ze smíchu (zatím nemá českou verzi), kde figuruje chronologicky uspořádaný seznam takových případů. Ten nejznámější pochází z 5. století před naším letopočtem a týká se starořeckého malíře Zeuxise, kterého prý smrtelně pobavil vlastní obraz jisté staré dámy.
Želva, hruška a slon
A nakonec ve starověku můžeme ještě zůstat – řecký dramatik Aischylos, autor více než devadesáti dodnes známých tragédií, zemřel způsobem, který ironií osudu nelze označit jinak než jako komický. Podle římského historika Valeria Maxima mu na hlavu spadla želva, již upustil letící orel; dravec si údajně spletl Aischylovu lysou lebku s kamenem, o nějž chtěl roztříštit tvrdý krunýř své kořisti.
To athénský pisatel komedií Antifanés svou smrtí učinil čest svému řemeslu – traduje se, že jej v roce 337 před Kristem připravil o život zásah hruškou. A Eleazar, bratr židovského kněze Judy Makabejského, prý zahynul během makabejského povstání poté, co vrazil kopí do břicha nepřátelského slona. Chobotnatce tím sice usmrtil, tělo zvířete se však sesunulo přímo na něj a zavalilo ho.
Zákeřné kokosy
Mimochodem, pokud jde o padající předměty, podle všeho není radno je podceňovat. Medicínský časopis Journal of Trauma publikoval v roce 1984 studii kanadského lékaře Petera Barsse, tou dobou působícího v papuánské nemocnici, nazvanou Zranění způsobená pádem kokosových ořechů. V ní spočítal, že 2,5 % všech úrazů, jež ošetřoval během čtyř let na tamější pohotovosti, způsobil pád těžkého plodu. Žádný z nich nebyl smrtelný, nicméně tvrdý ořech o hmotnosti až 1,5 kilogramu, který náhle spadne z palmy vysoké i třicet metrů, skutečně může způsobit vážné zranění a jsou popsány rovněž případy úmrtí.
Například v červenci 1973 se jisté dvouleté holčičce stal osudným rodinný piknik na havajské pláži, když se z blízké palmy zřítil trs 57 kokosových ořechů o celkové hmotnosti více než 45 kg. Úřady australského státu Queensland dokonce později nechaly preventivně vykácet všechny kokosové palmy z tamějších pláží.
Na druhou stranu pravděpodobnost, že k podobné nehodě dojde, zůstává mimořádně nízká – tvrzení, které koluje po internetu, že po celém světě ročně dojde ke 150 případům, je ve skutečnosti fáma. Rozšířila se poté, co se Brassovy studie z Papuy Nové Guiney chopily senzacechtiví novináři a spočítali, že v ostatních místech planety se bude vyskytovat podobná míra „nehodovosti“. Jistá britská pojišťovací společnost dokonce nedávno nabízela speciální pojištění pro zájezdy na Papuu Novou Guineu s tím, že pád kokosu je desetinásobně nebezpečnější než útok žraloka.
Smrt mezi sýry
Realita je taková, že pravděpodobnější než úder kokosu je úder televizí. Jen ve Spojených státech od roku 2000 zemřelo nejméně 200 dětí poté, co se na ně nešťastnou náhodou převrátil nedostatečně ukotvený televizor. Nejčastěji tak, že se pokoušely na něj vylézt, aby ho zapnuly, případně si na něj chtěly z legrace sednout. A pokud jde o děti a domácí spotřebiče, riziko zdaleka neskýtá jen obrazovka. Téměř každý rok přinesou média smutný případ batolete, které zemřelo v pračce.
Vůbec nejnebezpečnější přístroj je ovšem podle statistik obyčejný topinkovač, jenž se může snadno vznítit. Způsobený požár ročně po celém světě připraví o život na 700 osob. Zůstaneme-li ještě v oblasti přípravy pokrmů, pak za zmínku stojí například osud čtyřiapadesátiletého Inda, který v srpnu 2022 dostal epileptický záchvat ve chvíli, kdy stál u obrovského hrnce s vroucí ovesnou kaší. Když ztratil rovnováhu, instinktivně se o něj opřel, zády přepadl dovnitř, a než jej záchranáři dostali ven, utrpěl popáleniny na pětašedesáti procentech těla. Zemřel o čtyři dny později.
Jistého Itala ve městě Romano di Lombardia pro změnu doslova zavalily bochníky sýra typu Grana Padano, když se s nimi prolomila police právě v okamžiku, kdy stál pod ní. Vyproštění jeho těla trvalo dvanáct hodin.
Posmrtné vítězství
Řada lidí by na otázku z úvodu článku odpověděla: při tom, co dělám nejraději. A někomu se to dokonce i „poštěstilo“ – známý je případ irského žokeje Franka Hayese, který v roce 1923 v pouhých dvaadvaceti letech utrpěl infarkt a zemřel těsně před cílem překážkového dostihu v New Yorku. Jeho tělo se však nějakým způsobem dokázalo udržet v sedle a cílovou pásku protnul jako první.
Paradoxně šlo o jeho vůbec první vítězství v kariéře, byť posmrtné. Leckterý herec by pro změnu nepohrdl dramatickým odchodem z tohoto světa přímo na jevišti, potažmo před televizními kamerami. To, co se nechtěně „podařilo“ osmatřicetiletému britskému herci Garethu Jonesovi během živého vysílání v roce 1958, se však stane doslova „jednou za život“ – a dost možná i za celou historii. Přímo při natáčení totiž utrpěl masivní infarkt, jemuž na místě podlehl; shodou okolností však jeho postava měla během dané hry zemřít stejným způsobem.
Hloupost nezná mezí
V roce 1993 začala americká molekulární bioložka Wendy Northcuttová shromažďovat příběhy osob, které nedopatřením zavinily svou vlastní smrt, a to mimořádně hloupým způsobem. Její sbírka nakonec posloužila pro založení ironického virtuálního ocenění zvaného Darwinova cena, jež se lidem – pochopitelně in memoriam – uděluje za to, že se tito lidé zasloužili o vylepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili. Na základě evoluční teorie Charlese Darwina tak lidstvu prospěli, protože se jejich nepříliš inteligentní geny nebudou šířit dál.
V minulosti si anticenu vysloužil například Charles Stephens, který zemřel při pokusu zdolat Niagarské vodopády zavřený v sudu, Američan, který vjel do myčky a vystoupil z auta během jejího provozu, nebo zákazník jistého supermarketu, který si z palety balených vod vybral ten nápoj, na němž ostatní stály. Celá hromada se tak na muže zřítila a doslova jej pohřbila.