Když vás zvuky přivádějí k zbláznění: Jak vzniká misofonie?
Přivádí vás zvuky mlaskání, zívání nebo třeba chrápání k šílenství? Možná trpíte misofonií.
Jako misofonii označujeme poruchu vyznačující se sníženou tolerancí ke specifickým zvukům. Uvedený termín vychází z řečtiny a lze jej přeložit jako „nenávist ke zvuku“. Člověka trpícího misofonií totiž dokážou určité zvukové vjemy doslova rozzuřit a kromě silného vzteku a znechucení může pociťovat také frustraci, úzkost či paniku.
Předmět popisované nesnášenlivosti přitom tvoří běžné každodenní zvuky, jimž musí postižený opakovaně čelit. Ačkoliv pro ostatní jsou tiché či nepostřehnutelné, pacient je může vnímat jako velmi hlasité. Podle jedné studie jde nejčastěji o zvuky spojené se zpracováním potravy v ústech, s čištěním zubů, stříháním nehtů a dále o dýchání, kýchání, zívání či třeba chrápání.
Misofonie tedy zjevně nesmírně ztěžuje soužití s jinými lidmi, a dokonce může vést i k částečné desocializaci postiženého. Mechanismus poruchy se však dosud nepodařilo plně objasnit. Pravděpodobně se jedná o dysfunkci nervového systému v mozku a zdá se, že původ a kontext daného zvuku hrají při spouštění reakce důležitou roli. První příznaky se obvykle objevují v dětství či v rané adolescenci. Misofonie zřejmě patří do spektra obsedantně kompulzivních poruch a k možnostem léčby patří zejména kognitivně-behaviorální terapie.
