Když Sojuzy psaly historii: Dramata, prvenství i nezlomná vůle kosmonautů
Dlouhá éra Sojuzů je bohatá na prvenství jak světová, tak domácí, sovětsko-ruská. Vždyť na legendárních strojích „vyrostly“ celé generace kosmonautů. Pojďme se nyní na několik zajímavých údajů a faktů spojených s posádkami Sojuzů podívat.
Lodě Sojuz patří mezi největší ikony mezi kosmickými plavidly. Mimo jiné totiž zůstávají vizuálně víceméně stejné, byť „pod kapotou“ se změnilo mnohé, a přitom vozí lidi do vesmíru již pět dekád. Během své služby posloužily stroje řady 7K několika stovkám členů posádek a do kosmu se zatím vydaly víc než stopadesátkrát.
Jednou lodí tam, druhou zpátky
Kosmonauti se z ISS zpravidla vracejí jinou lodí, než jakou přiletěli. Je tomu tak zejména u krátkodobých pobytů posádek ESA, eventuálně u výprav ze zemí jako Spojené arabské emiráty a podobně. Zmíněná praxe se začala využívat v roce 1978, když ve vesmíru poprvé kroužila stanice se dvěma plnohodnotnými stykovacími uzly Saljut 6. Bylo totiž výhodné nechat návštěvnickou posádku odletět ve staré lodi, v níž se na stanici dostali členové dlouhodobé expedice,
a „starousedlíkům“ dát k dispozici nové plavidlo.
Dvakrát volným prostorem
První takový případ se ovšem odehrál už v době před úsvitem orbitálních komplexů, v lednu 1969 při misi Sojuzu 4 a 5. Sověti tehdy ještě neopustili utkvělou představu, že musejí dříve než Spojené státy vysadit vlastního kosmonauta na Měsíci. Jenže architektura jejich lunárního dobrodružství předpokládala oproti Američanům jistou operaci navíc…
Jelikož zatím nebyl rozpracován stykovací uzel s možností přechodu skrz vnitřní prostory, musel by se sovětský kosmonaut dostat do jednomístného lunárního modulu LK vnějškem. A stejně tak by se musel po opětovném zadokování u mateřské orbitální lodi 7K-LOK přesunout i s odebranými vzorky volným prostorem zpátky ke kolegovi čekajícímu na palubě. Popsaná operace nepatřila k nejjednodušším, a proto se musela prověřit v reálných podmínkách. Původně se s tím počítalo při pilotované premiéře Sojuzu, nicméně po tragické smrti Vladimira Komarova v Sojuzu 1 se vše odsunulo na dobu, kdy bude loď uznána za bezpečnou pro posádku.
Nebezpečné přistání
Uvedený čas nastal koncem roku 1968: V lednu měl tedy v Sojuzu 4 vzlétnout Vladimir Šatalov a o den později v Sojuzu 5 trojice Boris Volynov, Alexej Jelisejev a Jevgenij Chrunov. Lodě se měly na orbitě spojit a dva poslední jmenovaní by přešli z „pětky“ do „čtyřky“. Šatalov by tudíž přistával s Jelisejevem a Chrunovem, zatímco Volynov se měl na Zemi vrátit sám. Start Sojuzu 4 se původně plánoval na 13. ledna 1969, ale závada na raketě jej o den zdržela. Sojuz 5 s tříčlennou posádkou se na oběžnou dráhu vydal 15. ledna, den nato se lodě spojily a Jelisejev s Chrunovem bez větších problémů absolvovali přechod. Sojuz 4 se třemi kosmonauty pak 17. ledna přistál v kazašské stepi.
Osamocený Volynov zamířil domů o den později, jeho návrat však rozhodně neproběhl hladce. Šlo mu totiž doslova o život poté, co se kvůli technické závadě neoddělil přístrojový úsek od návratové kabiny. Loď tudíž směřovala do atmosféry vstupním průlezem, a pokud by nakonec zmíněný úsek neoddělily aerodynamické síly a intenzivní žár, stal by se Volynov po Komarovovi druhým sovětským kosmonautem, který položil život při misi. Takto naštěstí celé drama skončilo jen velmi tvrdým dosednutím a několika vyraženými zuby.
Trojnásobný veterán
Již zmíněný Vladimir Šatalov se stal zároveň prvním kosmonautem, který v Sojuzu letěl podruhé a posléze i potřetí. Jeho cesta ke třem misím v uvedené lodi v průběhu pouhých dvou roků byla přitom skutečně zajímavá: Šatalov se zúčastnil druhého náboru sovětských kosmonautů a do oddílu se zařadil 10. ledna 1963. Jeho nepopiratelné kvality mu v roce 1965 zajistily místo ve skupině, jež se připravovala k letům na lodích Voschod. Velel dokonce záložní posádce Voschodu 3, i když se daná mise nakonec nikdy neuskutečnila. Na podzim roku 1968 jej pak jmenovali velitelem Sojuzu 4, který absolvoval výše popsané spojení se Sojuzem 5, a zároveň velel i celému soulodí.
Velká rošáda
Na konci února byly jmenovány posádky pro další skupinový let Sojuzů, a tentokrát se počítalo dokonce se startem tří strojů: Sojuzy 7 a 8 se měly na orbitě spojit, s tím že Sojuz 6 by celou operaci zpovzdálí natáčel a fotografoval. Posádku „osmičky“, kterou při spojení čekala aktivní role, tvořili Andrijan Nikolajev a Vitalij Sevasťjanov, zatímco zálohu pro všechny tři lodě představovali Anatolij Kuklin, Georgij Grečko a Pjotr Kolodin. V červenci musel ovšem Kuklin z výcviku ze zdravotních důvodů odstoupit a jeho místo zaujal Jevgenij Chrunov. Nicméně pouhé tři týdny po svém jmenování zavinil dopravní nehodu a nadřízení byli nesmlouvaví, takže musel opět z kola ven.
Jenže kde narychlo sehnat nástupce, který musel navíc zvládnout de facto práci velitele všech tří lodí? (Fakt, že měly totožnou záložní posádku, zůstává dodnes poměrně nepochopitelný.) Velitel oddílu kosmonautů Nikolaj Kamanin proto sáhl po Šatalovovi jako po člověku, který měl jednoznačně největší šanci danou roli úspěšně zvládnout: Nicméně Vladimir Alexandrovič své angažmá podmínil tím, že se jeho palubním inženýrem stane Alexej Jelisejev. Už spolu do vesmíru letěli, byli dobře sehraní a příliš mnoho času nezbývalo. Záložní posádka ve složení Šatalov, Jelisejev, Kolodin tak začala od srpna trénovat.
Zklamaně domů
A bylo skutečně za pět minut dvanáct. Ukázalo se, že Nikolajev a Sevasťjanov coby hlavní posádka Sojuzu 8 svou roli příliš dobře nezvládají. Při zápočtových zkouškách obdrželi známku „uspokojivě“, což znamenalo poměrně velký průšvih. Kamanin tedy určil, že se zmíněná dvojice i Šatalov s Jelisejevem budou od 20. srpna připravovat jako rovnocenné týmy a rozhodne se podle jejich výkonů při závěrečných zkouškách. Ty se uskutečnily 17. září a jako nesrovnatelně lépe připravení z nich vyšli druzí dva muži. Od 18. září tudíž tvořili základní posádku.
Šatalov tak 13. října 1969 startoval do vesmíru podruhé, tentokrát v Sojuzu 8. Navzdory nesporným kvalitám dané posádky však ke spojení se „sedmičkou“ nedošlo. Selhal naváděcí systém Igla a při absenci jakýchkoliv pomůcek pro odhad vzdálenosti a vzájemné rychlosti nedokázali kosmonauti své plavidlo bezpečně dovést ke druhé lodi. Jak se ukázalo o pár let později u dalších letů, při nichž Igla rovněž selhala, přiblížení a spojení pomocí pouhého odhadu a „od oka“ jednoduše není možné. Zklamaná dvojice tedy 18. října zamířila domů.
Potřetí na start
Ani Šatalovova cesta k třetímu letu nebyla od začátku jednoznačná. Nejprve ho v létě roku 1970 jmenovali velitelem podpůrné posádky pro stanici Saljut 1, spolu s Vladislavem Volkovem a Viktorem Pacajevem. Jenže začátkem února 1971 dal velitel hlavní posádky Georgij Šonin před nácvikem jednoho z experimentů přednost alkoholu a koupání v moskevském bazénu, načež musel přípravu s okamžitou platností ukončit. Na jeho místo Kamanin přeřadil Šatalova, který se tak v týmu opět setkal s Jelisejevem, a trojici doplnil nováček Nikolaj Rukavišnikov.
První orbitální stanice v historii zamířila na oběžnou dráhu 19. dubna 1971 a dostala název Saljut. Poté měl 22. dubna následovat Sojuz 10 s Šatalovovou posádkou, ale těsně před startem selhala technika: Od rakety se neoddělil kabelový svazek propojující pozemní infrastrukturu s třetím stupněm. Teprve následujícího dne konečně všechno klaplo a Šatalov se potřetí ocitl za branami atmosféry. Jenže ani tentokrát mu nebylo souzeno vyplnit celý program letu…
Přestup se nezdařil
Den po startu se Sojuz přiblížil ke stanici a ve vzdálenosti 200 metrů převzal Šatalov ruční řízení. Dovedl loď naprosto dokonale ke stykovacímu uzlu Saljutu a následoval záchyt dokovací tyče v „hnízdě“ přijímacího kónusu stanice. Vše se zdálo být perfektní: Zbývalo tyč pouze zatáhnout a prostřednictvím silných háků v obrubách stykovacího uzlu stanici a loď pevně spojit. Jenže po několika minutách se stahování zastavilo. Nikdo nemohl tušit, že se vinou nedomyšlené logiky programu řídicího systému po záchytu nevypnuly orientační motorky Sojuzu. Loď se tak snažila aktivně tlumit oscilace vznikající v důsledku kontaktu obou strojů, místo aby vyčkala na jejich přirozené uklidnění. Při oscilacích lodi se pak stykovací zařízení poničilo, zatímco k úplnému stažení plavidel zbývalo pouhých 90 milimetrů…
Nedalo se tedy nic dělat: Na stanici nebylo možné přestoupit a kosmonauti museli zamířit domů. Když ovšem dali stykovacímu mechanismu povel k odpojení, nestalo se vůbec nic. Stanice nechtěla loď pustit! Nikolaj Rukavišnikov, inženýr CKBEM, následně podle instrukcí kolegů z řídícího střediska improvizovaně upravil elektrický systém stykovacího uzlu Sojuzu a po 5 hodinách a 30 minutách byli opět volní. Ihned proto zahájili přípravy k návratu a brzy ráno 25. dubna jejich kabina bezpečně dosedla zpátky na Zemi. Jednalo se přitom o první noční přistání sovětské lodi v historii.
Pro Šatalova šlo o třetí a poslední let v Sojuzu a také o poslední misi celkově. Pár týdnů po návratu jej z oddílu vyřadili, v souvislosti s přechodem na funkci pomocníka velitele vzdušných sil pro přípravu a zabezpečení kosmických letů. Převzal ji od legendárního Nikolaje Kamanina, a stal se tak klíčovou osobou v oblasti vedení pilotovaných misí. V letech 1987–1991 pak velel Středisku výcviku kosmonautů.
