Kdy ovládnou svět stroje: Podaří se nám vyvinout plnohodnotnou umělou inteligenci?

Ve filmech či knihách umělá inteligence neboli AI, z anglického „aritificiaI intelligence“, často představuje hrozbu, která lidstvo přivede na pokraj zkázy. Ve skutečnosti však není vůbec jisté, zda někdy stvoříme podobně výkonnou entitu. Současná AI sice pomáhá s diagnózou nemocí, hledá nové obrazce na planině Nazca nebo například poslouchá hlasové pokyny a prostřednictvím internetu řídí chytré domácnosti. V žádném případě se ovšem intelektovými schopnostmi nerovná člověku – natož nadčlověku. 

Jedná se spíš o programy, které dokážou analyzovat data a na základě toho učinit rozhodnutí: Alexa nebo Siri, umělé inteligence od firem Amazon a Apple, pustí uživateli na zvukový povel oblíbenou písničku nebo přečtou předpověď počasí. Jiná zařízení odposlechnou pronesenou řeč a obratem ji přeloží do cizího jazyka. Obecně se však popsané jednání ani vzdáleně neblíží schopnostem lidského mozku, podle nichž bychom chtěli umělou inteligenci modelovat. Aby se zrodila v „plnohodnotné“ formě, musela by v první řadě sama vstřebávat informace z okolí a rozumět jim samostatně i v kontextu ostatních věcí. K tomu by navíc musela oplývat vůlí – ale jakým způsobem tento abstraktní pojem definovat tak, aby se dal naprogramovat? Nemluvě o empatii či morálce, nebo dokonce o vědomí…

Jedno léto v laboratoři

Počátky vývoje AI se přitom jevily velmi optimisticky: Daný vědní obor se zrodil v roce 1956 v laboratořích americké Dartmouth College, kde se sešli špičkoví badatelé a diskutovali o možnostech umělé inteligence. Geniální programátor Alan Turing již tehdy spekuloval o chytrých strojích a obecně se v odborných kruzích věřilo, že inteligence představuje prostý matematický proces, který lze naprogramovat. Ještě v tomtéž roce vědci zmíněné instituce uvedli: „Myslíme si, že k řešení problémů spojených s umělou inteligencí by stačila skupina pečlivě vybraných specialistů, která by na zadání pracovala jedno léto.“ 

Uvedený zápis zahrnuje jedno z prvních použití spojení „umělá inteligence“. Badatelé ve vyjádření mimo jiné předkládají myšlenku, že aby stroje lépe pochopily abstraktní pravidla lidské řeči, bylo by dobré vytvořit napodobeninu sítě mozkových neuronů. Počáteční nadšení sice přineslo ovoce a podařilo se sestrojit zařízení schopná vnímat mluvené slovo nebo řešit matematické problémy, nicméně v žádném případě nešlo o imitaci lidské mysli. Vědci však neklesali na mysli a odhadovali, že průlomový objev přijde do dvaceti let. Turing navíc předvídal, že stroje, které dokážou člověka přesvědčit o své lidskosti – projdou tzv. Turingovým testem –, vzniknou do roku 2000. Ani jedna z prognóz se nenaplnila. 

Zázraky za dvacet let

Přestože technologie postupuje nezastavitelně kupředu a jednoduchá umělá inteligence nám již pomáhá v každodenním životě, své skutečně rozvinuté podoby dosáhne podle dnešních vědců opět až během následujících patnácti či dvaceti let. Tentýž odhad se však napříč historií opakuje tak pravidelně, že místo ujištění vzbuzuje otázky a nejistotu. Podle fyzika Thomase Hornigolda působí spíš jako odpověď: „Počítal jsem s tím, že mi podobný dotaz položíte, a bohužel nemám nejmenší ponětí, jak příchod plnohodnotné umělé inteligence předpovědět.“ 

Vývoj vědy umíme v rámci možností predikovat, protože například víme, jakými prostředky dosáhneme vyššího výpočetního výkonu. V případě rozvinuté AI si však nejsme jisti, kam kráčet, a hlavně – jak tam dojít. Zatím pořádně nerozumíme ani vlastnímu mozku, takže netušíme, jak naprogramovat vlastnosti, které by umělou inteligenci přiblížily našemu způsobu uvažování. 

Dvacet let jako odhad přitom podle průzkumu Stuarta Armstronga uvádějí vědci hned ze dvou důvodů: V první řadě se ukázalo, že pokud lidem tvrdíte, že výsledek vaší práce bude hotový do dvou dekád, vnímají takový výzkum jako potenciální nástroj k brzké proměně světa. Zájem veřejnosti a s ním i případná finanční pomoc se zkrátka snáz vážou k projektům, jejichž dopad podporovatelé sami pocítí. 

Nedostižný mozek

Druhá příčina je poněkud překvapivá: Dvacetiletý horizont někteří badatelé volí proto, že se bojí smrti a výzkumem lžou sami sobě do kapsy. Armstrong daný fenomén pojmenoval „rapture of the nerds“, volně přeloženo „spása nerdů“. V praxi jde o to, že právě prostřednictvím AI by mohli odborníci nahrát do strojů své vědomí, a zajistit si tak nesmrtelnost. Schválně proto uvádějí bod v čase, který by měl podle všeho nastat ještě za jejich životů…

Jednu z cest, jak „měřit“ pokrok ve vývoji skutečné umělé inteligence, představuje podle Armstronga zdokonalování simulace mozku. Jenže náš klíčový orgán tvoří až sto miliard neuronů, které pracují paralelně. Nejrozsáhlejší mozková simulace současnosti přitom operuje zhruba se čtyřmi miliony nervových buněk, jež navíc nefungují stejně jako ty lidské – jsou „jednodušší“.

Stačí počkat?

Problém spočívá i v rychlosti práce modelů: Náš mozek má k učení a rozvoji desítky let. Současné simulace však obvykle pracují pomaleji, takže by jim tentýž vývoj trval ještě déle – a momentálně neexistuje technologie, jež by jim podobný dlouhodobý proces umožnila absolvovat. I v opačném případě bychom ovšem dřív či později narazili na komplikaci nastíněnou v úvodu: Lidské myšlení se opírá o mnoho abstraktních vlastností či schopností, které instinktivně chápeme, ale nedovedeme je empiricky změřit. 

Mozek zkrátka nedefinují pouze statistiky jeho dovedností. Mimo jiné představuje sídlo vědomí, které sice dokážeme popsat, avšak nikoliv vysvětlit. Evoluční biologové se domnívají, že se jedná o důsledek dostatečně komplexní neuronové sítě, jež má navíc adekvátní výkon. Mozek našich předků zkrátka rostl a vyvíjel se miliardy let, až dospěl do fáze, kdy v něm vědomí vzniklo. Dosud jsme ovšem ještě nebyli svědky jeho zrodu v jiné živé formě – natož u strojů.

Zbaveny lidskosti

Popsané problémy s umělou inteligencí by samozřejmě mohlo vyřešit, pokud bychom upustili od požadavku na lidskost. Kdybychom odmítli myšlenku simulace mozku a navrhli AI tak, aby splňovala kritéria rozvinuté inteligence „po svém“, dala by se z procesu odstranit řada komplikací. V takovém případě by ovšem hrozilo, že se vyplní katastrofické scénáře z knih či filmů. Jestliže by AI neměla naprogramován lidský žebříček hodnot, představovala by pro nás potenciální hrozbu – neuvědomovala by si totiž cenu života.

Nejlépe to ilustruje umělá inteligence řídící autonomní vozidla: Pokud se totiž automobil octne v situaci, která nevyhnutelně končí smrtí buď pasažérů, nebo chodců, musí rozhodnout, čí skon je přijatelnější. Jestliže by si vůz nebyl vědom hodnoty života, snadno by například mohl zvolit zabití čtyř chodců místo jedné osoby v kabině. 

Kdo si zaslouží zemřít?

Vše se samozřejmě komplikuje otázkou, kdo udělal na silnici chybu a zda je „lepší“ zabít dítě, nebo důchodce. Čí život má vyšší cenu? A lze to vůbec určit? Rozhodování podobných dilemat je velmi obtížné, jak se ostatně můžete přesvědčit sami: Projekt Moral Machine na stránce moralmachine.mit.edu sbírá názory uživatelů na zmíněné téma a snaží se nalézt „optimální“ řešení.

TIP: Umělá inteligence dokáže přečíst slova přímo z mozkových vln

Phil Torres z Project for Future Human Flourishing (volně přeloženo „projekt lidské prosperity v budoucnosti“) dodává, že schopnost rozhodovat se mezi dobrou a špatnou alternativou by měla tvořit základní kámen plnohodnotné umělé inteligence. Problém tkví v tom, že ani lidé nedokážou definovat abstraktní pojmy jako „dobro“ a „zlo“. A zmíněných dvacet let do vývoje pokročilé AI by nám tak nemuselo stačit ani k vyřešení filozofické otázky o podstatě lidskosti…