Kdo tahá za nitky světa? Opravdu nám vládnou svobodní zednáři?

Fantazii vyznavačů konspiračních teorií už řadu staletí jitří tajemné spolky, jejichž členové zpovzdálí tahají za nitky dějin. Svět se do tajných společností zbláznil naposledy po obrovském úspěchu knihy Šifra mistra Leonarda od amerického autora Dana Browna, která už tak dost tajuplné řády obalila ještě další pavučinou záhad. Po jejím vydání se svobodní zednáři a ilumináti náhle přesunuli z pološerých uliček přímo do ostrého světla reflektorů zájmu médií a popkultury. Především v iluminátech se pak zhlédly mnohé americké hudební celebrity, které se nyní nechávají fotit s okultními symboly, na koncertech dělají tajemná gesta a při dotazu na své „tajné“ vědění se tváří jako důstojně zesnulí nebožtíci (viz Kdo jsou ilumináti?).

O zákulisní situaci pak více vypovídají pokusy respektovaných politiků omezit příslušnost státních zaměstnanců ke zmíněným společenstvím. Bývalý britský ministr vnitra Jack Straw v roce 1999 prosadil, aby každý soudce veřejně deklaroval, zda patří k zednářům. Soud pro lidská práva po deseti letech uvedené nařízení zrušil, dodnes však platí pro policisty – ti se ovšem povinně „přiznávají“ pouze svým nadřízeným. 

Přesto zůstává zednářství v Británii nesmírně populární. Společnost BBC uvádí, že jen v Anglii a Walesu je zednářů asi 250 tisíc a po celém světě jich pak najdeme celých šest milionů. Vysocí představitelé společenství tvrdí, že k „bratrům v řádu“ patří i několik členů britské královské rodiny – Velké lóži v současnosti předsedá princ Edward, vévoda z Kentu. Představují tedy zednářské spolky skutečně ony tajemné hráče v pozadí? 

Pro spřízněné duše

Zednářství odvozuje svůj mytický původ od Šalamounova chrámu, ale první společenstva tohoto druhu se ve skutečnosti v Evropě objevila až ve 14. století. Pojmenování „zednáři“ bylo přitom v prvotním významu skutečně přímočaré – původně šlo o členy stavitelského cechu, jež bychom mohli označit jako „počítačové inženýry středověkého světa“. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří jen výjimečně opustili rodný kraj, byli stavitelé neustále v pohybu. Putovali po celé Evropě na místa, kde se právě budovaly katedrály nebo velké hrady, a nabízeli své služby každému, kdo si je mohl dovolit. Na dobové poměry byli vzdělaní, zcestovalí a měli rozhled. 

Uzavřené bratrstvo si postupně vytvořilo řadu rituálů a později – s úpadkem cechovních monopolů na řemesla – začalo do svých řad přijímat „spřízněné duše“, které se stavitelstvím neměly nic společného. Postupně se tak čistě profesní spolek, jenž si chránil vlastní znalosti, změnil v bratrstvo s vysokými ideály. V 18. století vznikl systém tzv. lóží, tedy lokálních skupin, do nichž mohli být noví členové přijati pouze na základě doporučení dlouholetých zednářů. Tehdy – stejně jako dnes – se vyžadovala naprostá mravní bezúhonnost, otevřenost mysli a víra ve vyšší princip nebo, chcete-li, v Boha. Všechny místní lóže pak na národní úrovni zastupuje tzv. Velká lóže, která je pro ostatní právní autoritou. 

Hlavní úkol nového zednáře představuje osobní rozvoj. Jeho bratři mu postupně předávají tajné znalosti a zasvěcují ho prostřednictvím rituálů. Zdokonalení ducha by pak měl zednář zprostředkovat světu, například v podobě charity a nezištné pomoci bližním. Kritici zednářství však tvrdí, že si členové spolku udělali z lóží spíš jakýsi sociální klub pro rozšiřování známostí, a tedy i moci. 

Nepřátelé státu

Se zednáři v minulosti bojovala církev i totalitní režimy. Církev přitom jasně deklarovala důvod – teologický spor. Podle katolického učení je možné dosáhnout spasení skrze milost od Boha: nelze si ji však „vzít“, nedá se k ní dopracovat, musí být seslána. Zednáři ovšem učí, že k ní můžete dospět vlastní usilovnou pílí a studiem, což jeden z církevních kritiků popsal jako „perfektní náboženství pro buržoazii“. 

Zednářství navíc existuje ve dvou základních formách, které by se daly popsat jako anglický a francouzský styl. Zatímco „Angličané“ vyžadují víru v Boha, „Francouzi“ – věrni své sekulární tradici – podobný aspekt zcela vypustili a jsou otevřeni každému, kdo projeví ochotu „pracovat pro lidstvo“. V obou případech však zednáři aktivně bojovali proti církevnímu vlivu na veřejný život a skutečně se jim ho podařilo zlomit.

Ve Francii došlo po pádu královské dynastie k naprostému oddělení církve a státu. Ve Spojených státech (kde patřili mezi členy řádu otcové zakladatelé Washington, Jefferson i Franklin) se svoboda vyznání a projevu dostala přímo do prvního dodatku ústavy. V Británii pak podobné opatření nebylo nutné: tamní protestantská církev vždy zdůrazňovala svoji snášenlivost a navíc v jejím čele formálně stojí britský monarcha. A jak známo, Velké anglické lóži v minulosti často předsedali samotní panovníci. 

Cejch katolických arcinepřátel si zednáři zachovali až do dnešních dní. První papežská bula byla vydána už v roce 1738, ovšem i kardinál Joseph Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) ještě coby hlava Kongregace pro nauku víry ve svém prohlášení potvrdil, že přijetí k zednářům člověka automaticky uvrhne do smrtelného hříchu, přičemž nesmí přijímat svátosti oltářní. To však nic nemění na skutečnosti, že v řadách zednářů tajně zasedá množství kněží. 

Přátelská tvář řádu

Především anglosaští zednáři se snaží své bratrstvo zbavit roušky tajemství. Velká britská lóže sama sebe na svých internetových stránkách propaguje jako spolek otevřený každému, bez rozdílu příjmů a náboženství, kde si „můžete užít legraci“. Členství pak popisuje jako „hobby“, přičemž prý jde hlavně o vytváření přátelských vztahů. 

Snaha o „zednářství s lidskou tváří“ jde pak ruku v ruce s jistou – donedávna nepředstavitelnou – věcí: velmistři (představení lóží) poskytují rozhovory pro noviny, při nichž žurnalistům přátelsky vysvětlují, jak to „u nich doma“ chodí. Některá tajemství si sice stále nechávají pro sebe, ale například popisy kdysi tajných rituálů najdete jak v běžně dostupných knihách, tak na internetu. Hlavní starostí velmistrů je přitom vyvrátit představu, že vznikají jakási paralelní mocenská centra. Situaci jim bohužel nijak neulehčují uzavřené profesní lóže, kam mají přístup například jen policejní důstojníci nebo soudci. 

Sekretář Velké anglické lóže Nigel Brown tvrdí, že vytváření „pracovních kontaktů“ zakazují přímo stanovy. Nestandardní soudní rozhodnutí nebo politické pletichy však britský bulvární tisk pravidelně propírá právě jako dílo zednářů. Neprůhlednost vztahů ostatně představovala hlavní důvod, proč komunisté i nacisté investovali do rozmetání zednářských spolků spoustu energie – nechtěli prostě konkurenci. Hnutí Hamas dokonce zednáře ve svých písemných stanovách označilo za oficiálního nepřítele, protože podle nich drží ochrannou ruku nad Izraelem. 

Vládnou tedy zednáři světu? Jistě mají svůj vliv, ale podobně jako v případě Židů pochází představa všemocné světové chobotnice skutečně jen z říše fantazie.