Kdo byli tajní ochránci nacistů: Stille Hilfe aneb Hnědí kamarádi drží při sobě
Hnědí kamarádi drží při sobě – i desítky let po válce. Ačkoliv se mnozí nacisté dopustili během druhé světové války hrůzných zločinů, řadě z nich se podařilo utéct do bezpečí a dál pohodlně žít pod falešnou identitou. To vše díky organizaci Stille Hilfe
Klaas Carel Faber, dobrovolník SS, vrah řady nizozemských civilistů. László Csatáry, organizátor deportací tisíců Židů ze Slovenska do Osvětimi, proslulý svou brutalitou, obzvlášť vůči ženám. Anton Malloth, jeden z nejkrutějších dozorců v Malé pevnosti Terezín. Co mají tito nacističtí zločinci společného? Jako mnozí další unikali téměř do posledních dnů svého života spravedlnosti. A také jim při skrývání a následném boji – tentokrát se soudci a státními zástupci – pomáhali tajní ochránci nacistů: organizace Stille Hilfe für Kriegsgefangene und Internierte neboli Tichá pomoc pro válečné zajatce a internované osoby.
Himmlerova panenka
Dali jí jméno Gudrun, otec jí však často říkával Püppi, „panenka“. S rodiči měla dobrý vztah, ačkoliv nepředstavovali běžnou rodinu. Matka se jmenovala Margarete a otec Heinrich. Celým jménem Heinrich Himmler – šéf nacistické organizace SS, jeden z nejvyšších pohlavárů třetí říše.
Gudrun se narodila 8. srpna 1929 v Mnichově. S velmi vytíženým otcem se příliš nevídala, plnil totiž důležité úkoly rozrůstající se nacistické organizace. Často si ovšem s dcerou psal i telefonoval. Za války s ním Gudrun navštívila koncentrační tábor. „Prohlédli jsme si vše, co jen bylo možné. Viděli jsme, jak lidé pracují v zahradnictví, spatřila jsem obrázky, které tamní vězni namalovali. Bylo to nádherné,“ poznamenala si do svého deníku.
Nezlomné přesvědčení
Hlavní architekt holocaustu zemřel vlastní rukou: V květnu 1945 spolkl ve spojeneckém internačním táboře kapsli s jedem. Mladá Gudrun se po válce nejprve skrývala v Jižním Tyrolsku a poté se s matkou dostala do amerického zajetí – prošla několika tábory v Německu, Itálii a Francii.
V roce 1951 získala doklad o denacifikaci, ovšem její názory se nezměnily. Zatímco většina potomků prominentních říšských pohlavárů činy svých příbuzných více či méně odsoudila, Gudrun zůstala zatvrzelou nacistkou. Vdala se za Dietera Burwitze, vyznavače německého národního socialismu. Ten v roce 1952 založil Wiking-Jugend neboli „vikingskou mládež“ – organizaci tak nápadně podobnou Hitlerjugend, že ji úřady posléze zakázaly.
Gudrun Burwitzová se brzy stala jednou z hlavních představitelek Stille Hilfe, jež se po roce 1945 začala utvářet kolem princezny Heleny von Isenburg. Zmíněná aristokratka zasvětila život snaze podporovat stíhané a hledané nacisty a stála u zrodu kampaně, která měla rehabilitovat Hitlerovy zločince odsouzené Spojenci.
Příznivci hnědých kamarádů
Organizaci tvořilo jen několik desítek členů, reprezentovali však mnoho „anonymních“ podporovatelů, kteří se všemožně snažili pomoct nacistům v nouzi. Peníze pro Stille Hilfe proudily z nejrůznějších podnikatelských kruhů, někdejším Hitlerovým „hnědým kamarádům“ pomáhali i četní právníci, úředníci a vlivní lidé v zákulisí všelijakých uskupení.
TIP: Tajná organizace ODESSA měla pomáhat po válce nacistům. Existovala vůbec?
Často se hovoří o tom, že mezi významné finanční podporovatele patřily hlavně chemické a další průmyslové giganty, úzce spjaté s ekonomikou, a tudíž i s vedoucími činiteli Říše. Mimo dění však nezůstávali ani někteří politici. Jak uvedl publicista Oliver Schröm, autor knihy Tichá pomoc pro hnědé kamarády (Stille Hilfe für braune Kameraden), nejlepší kontakty měla organizace s křesťansko-demokratickou stranou CDU/CSU.
Stille Hilfe přitom stále existuje. Spolupracuje s řadou advokátů, kteří nacistické zločince pravidelně hájí, a při soudních procesech se nikdo příliš netají tím, odkud potřebné peníze na právníky přicházejí.
Dokonalé soukolí
Označit Stille Hilfe přívlastkem „tajná“ je tedy zavádějící. Publicista Stanislav Motl, známý český lovec nacistů, ji charakterizoval jako dokonale fungující organizaci s pobočkami po celém Německu. Jde o přísně uzavřenou skupinu zejména právníků a vlivných podnikatelů, kteří všemožně podporují někdejší nacisty a jejich rodiny. Dlouho fungovala jako obecně prospěšná společnost, takže nemusela uvádět jména přispěvatelů a sponzorů. Její členové se přitom angažují jednotlivě, aby v případě „přešlapu“ nemohla být zakázána jako celek.
Podle Olivera Schröma jsou příslušníci Stille Hilfe napojeni i na současnou německou neonacistickou scénu. Dle jeho informací dokonce zajišťují jakási ideová školení, například diskusemi s bývalými členy SS, a napomáhají tak výchově nových generací Hitlerových přívrženců.
Tichá pomoc žije
O stále probíhajících koordinačních schůzkách členů Stille Hilfe informoval také britský list Daily Mail: Na konci roku 2010 citoval zdroj, podle nějž se přívrženci organizace sešli na tajném místě v Mnichově – měli si ujasnit strategii pro pomoc dalším podezřelým z válečných zločinů, kteří dosud žijí v Německu.
O tom, že je uskupení nadále aktivní, svědčí například snaha zabránit v roce 2011 vydání již zmiňovaného Klaase Fabera mezinárodnímu tribunálu v Haagu: Hrozil mu doživotní trest za vraždu desítek Židů a lidí zapojených do odboje v Nizozemsku. Faber po mnoho let figuroval na seznamu institutu Simona Wiesenthala coby jeden z nejprominentnějších nacistických zločinců, kteří unikli spravedlnosti. Státní prokuratura chystala počátkem roku 2012 proces, jenž by ho umožnil uvěznit na německém území – smrt obžalovaného však možnému rozhodnutí předešla.
TIP: Bestie z Malméd: Kdo byl Joachim Peiper
Skupina financovala také právníky pro dalšího souzeného nacistu, Samuela Kunze. Čelil obvinění, že se podílel na vraždách tisíců Židů v Polsku. Zemřel však v listopadu 2010.
Dělám, co můžu
Německé bezpečnostní složky sledují činnost organizace i dnes. Gudrun Burwitzová žila dlouhá léta s manželem na předměstí Mnichova. „O své práci nikdy nemluvím. Dělám, co můžu, dokud ještě můžu,“ citoval ji na jaře roku 2011 Daily Mail. Před okolím a hlavně před novináři se snažila skrývat. K bývalým nacistickým dozorcům a dalším zločincům si zachovávala skutečně blízký vztah. Pravidelně například navštěvovala Antona Mallotha, který se díky penězům od Stille Hilfe dlouhá léta ukrýval před světem v penzionu pro seniory pod jménem Müller. Burwitzová byla aktivní až do svých posledních dnů. Zemřela asi před dvěma lety, přesné datum úmrtí však není známé a ve veřejných zdrojích ho nelze dohledat.
Výchova nacistů v Čechách
V Česku bylo o Stille Hilfe slyšet hlavně na přelomu století, kdy se podařilo dostat před německý soud Antona Mallotha, dozorce z Malé pevnosti Terezín. Organizace se totiž výrazně zapojila do jeho ukrývání a zajišťování pomoci špičkových právníků. „V současné době nevím o případech z Česka, v nichž by se mohla Stille Hilfe angažovat,“ říká přední český expert na extremismus Miroslav Mareš.
Podle jeho slov nejsou u nás s podobnou organizací spjati ani právníci, kteří se aktivně zapojují do procesů se současnými představiteli tvrdého jádra neonacistické scény. „V naší zemi nejsou advokáti, kteří by byli vázáni na nějaké staré struktury nebo se angažovali z neonacistického přesvědčení. Jde spíš o právníky zastávající princip absolutní svobody vyjadřování nebo o ty, kteří se tímto způsobem chtějí dostat do médií,“ vysvětluje Mareš.
Podobně jako v Německu hodlali z přítomnosti bývalých nacistů ideologicky těžit i čeští pravicoví radikálové. Před několika lety pozvali domácí extremisté jednoho z někdejších příslušníků SS na akci v Jihlavě. „Pokud si dobře pamatuju, někteří členové českého Národního odporu se s ním tehdy dokonce osobně setkali a tuto návštěvu domlouvali,“ dodává Mareš.
