Kdo byl Jiří Arvéd Smíchovský? Okultista, špion, kolaborant s nacisty a udavač StB

Jiří Arvéd Smíchovský se narodil na Prvního máje 1898 do smíšené českoněmecké rodiny, pražské katolické honorace s hlubokými kořeny. Po studiích na obecné škole U sv. Jiljí (na dnešním Uhelném trhu) nastoupil na studium práv na pražské německojazyčné Karlo-Ferdinandově univerzitě. Jenže brzy po zahájení studia byl jako plnoletý odveden na italskou frontu. Zde se stal zpravodajským důstojníkem s hodností poručíka.

Mládí génia a zrádce

Krátce po nasazení ale dezertoval a skrýval se v klášteře. Posléze jej zajali a uvěznili v zajateckém táboře. Tam přeběhl k československým legionářům v Itálii. Ve stejnou chvíli ale začal pracovat pro italskou zpravodajskou službu, které měl dodávat informace o legionářích a československých zpravodajcích. 

Smíchovský ovšem nelenil ani akademicky. Hned po válce dokončil studia práv a navázal na ně studiem teologie ve Vatikánu. Později navštěvoval přednášky filozofie a srovnávací religionistiky ve Francii. Získal několik doktorských titulů, dle vlastní autobiografie pak měl dosáhnout docentury ze srovnávacích dějin náboženství a náboženské psychologie. V rámci vzdělávání také navazovat důležité kontakty pro zpravodajskou činnost, kterou začal považovat za své hlavní povolání. Studia dokončil roku 1929, kdy se definitivně vrací do Československa.

Před válkou

Proč vůbec odešel z Itálie a vrátil se do Československa? Dle Smíchovského vyjádření za tím stál konflikt s ministrem Giovanni Gentilem. O koho šlo? Představíme-li ho jen v největší krátkosti, můžeme o něm říct, že byl hlavním filozofem fašismu, osobním poradcem Mussoliniho a skutečným autorem první části jeho eseje Fašistická doktrína. A protože „orel much nelapá“, znamená takto mocný nepřítel jediné: Smíchovský mohl být poměrně významnou postavou italského politického soukolí. Mimochodem, Giovanni Gentile zemřel roku 1944 ve Florencii. Zastřelila ho skupina antifašistických partyzánů ironií osudu ve chvíli, kdy se vracel z prefektury, kde žádal o propuštění zajatých antifašistických intelektuálů.  

Ať už byl důvodem Smíchovského návratu do vlasti konflikt s jedním z nejvlivnějších mužů Itálie, nebo něco jiného, vrátil se. Prací pro italskou tajnou službu se zabýval téměř jistě dále, ale co mimo to? Vystřídal členství v celé řadě politických stran. Zda tak razantně měnil své názory, nebo do nich byl nasazen v rámci nějakého špionážního úkolu, se můžeme jen domnívat. Prošel ovšem řádně pestrým výběrem: začal u sociální demokracie, od té přešel k České straně národně socialistické a krátce pobyl i u Československé strany lidové.

Zakotvil až u Národní obce fašistické, v té době vedené generálem Radolou Gajdou. S ním se Smíchovský údajně spřátelil a dodával mu například antisemitské materiály. Sám Smíchovský byl, co se týče antisemitismu, spíše oportunistou. Vlnu nenávisti vůči Židům chtěl pouze využívat jako nástroj pro dosažení svých cílů. Svůj původ vnímal jako částečně židovský a s řadou Židů se i stýkal. 

Smíchovského společenský život nebyl o nic klidnější než jeho politické angažmá. V pražských vinárnách ho brzo dobře znali a všude mu rádi nalévali na dluh. Útratu  mu totiž hradila maminka. Jeho spolustolovníci se mnohdy rekrutovali z další důležité oblasti jeho zájmů: magie. Hermetikové sdružení ve volném spolku Universalia, jemuž předsedal Jan Kefer poskytovali Smíchovskému jak přístup k další okultní literatuře, tak i k magickým experimentům. V rámci spolku pak Smíchovský přednesl řadu přednášek a připravil několik článků. Ať už byl v té době Smíchovský agentem italské tajné služby nebo ne, jednalo se zcela jistě o nejšťastnější období jeho života. Byť jeho samého také tajné služby sledovaly – byl podezřelý jak svými hermetickými aktivitami, tak coby homosexuál. Později se pokusil tuto skutečnost kamufloval sňatkem.

Sedm let války

Schylovalo se k druhé světové válce. V rámci mobilizace nastoupil Smíchovský k útvaru na Podkarpatské Rusi. Po Mnichovu se zase rychle vrátil domů. V prostředí Česko-Slovenska, takzvané Druhé republiky, se hbitě radikalizoval, jako řada dalších fašistů. Účastnil se řady pouličních výtržností a extremistických pokusů, například útoku na Vinohradskou synagogu (největší v Praze). V policejní zprávě se dočítáme, že si toužil hlavně přivlastnit všechny okultní texty, které zde podle jeho názoru měly být uloženy. Jakmile se Druhá republika změnila v Protektorát, Smíchovský se dobrovolně přihlásil jako agent do německé tajné služby Sicherheitdienst (SD) a začal s ní rozsáhle spolupracovat. 

S prací agenta měl koneckonců rozsáhlé zkušenosti. Pracoval v prostředí, které důvěrně znal. Zabýval se donášením na ostatní hermetiky, vysvětloval SD, jak fungují tajné spolky a kdo je jejich členem. Připravoval přehledy i o v podstatě historických tématech: třeba o Maffii čili organizaci prvního odboje. S okupanty měl ale velmi zvláštní vztah. Na jednu stranu po válce mnozí lidé dosvědčili, že jim pomohl či rovnou zachránil život. Měl však také v úřadovně SD v Beethovenově (dnešní Opletalově) ulici vlastní kancelář. A zároveň sám strávil nemalý čas v nacistickém vězení, poprvé pět měsíců v roce 1941, podruhé seděl dokonce od září 1944 do dubna 1945. Spolupráce mu tedy příliš nacistické přízně nepřinesla. 

Potřetí se nechal zavřít nejspíše úmyslně. Spáchal drobnou krádež na samém sklonku války, nejspíš proto, že doufal, že jako vězni na Pankráci se mu vyhne lidová poválečná spravedlnost. Tento plán také selhal.

Mezi StB a Mírovem

Již 15. května 1945 byl zatčen a obviněn z udavačství a zločinů proti státu. Spolupracoval, jak jen to bylo možné: koneckonců, všichni udavači a agenti byli informačně vytěžováni, nebyl žádnou výjimkou. Soud s ním začal roku 1947 a Smíchovský se hájil sám. A jak už bylo řečeno, na jeho obhajobu vystoupilo několik svědků. Jeho kolaborantskou činnost ale nešlo nijak popřít či omluvit a on dostal doživotí.

V pracovních táborech a ve vězení nebyl příliš populární. Donášel na jiné vězně, což mu vysloužilo i několik fyzických napadení. Z vězení pak byl často odvezen jako svědek (velmi nedůvěryhodný) na řadu procesů proti bývalým i údajným kolaborantům. Svobodu mu to nepřineslo, vlastní celu na Mírově ovšem ano. 

V ní se měl podle spoluvězňů věnovat černé magii, v ní i zemřel. O jeho smrti máme tři různé verze. Podle jedné měl pod tíhou svědomí spáchat sebevraždu. Podle jiné ho měl zavraždit dozorce, aby se zbavil nepohodlného agenta, který příliš věděl. Podle třetí teorie zemřel na otravu krve poté, co si sám provedl v cele obřízku, neboť se rozhodl konvertovat k judaismu. Pohřben byl v hrobě číslo 301 na vězeňském hřbitově na Mírově. Zde také příhodně nevysvětlenou a tajemnou smrtí definitivně skončil příběh moderního Fausta. Zapletl se nejen s magií, ale i se světskými silami, stojícími mimo jeho možnosti. A ty ho také přivedly k neradostnému konci.