Kde ani vojsko nic nezmůže: Cizinecké legie v boji proti nelegální těžbě zlata

Do jaké míry je francouzská Guyana skutečně kusem Francie?

Bagety a Eiffelovka se tu nekonají, je to navzdory všudypřítomným vlajkám EU skutečná džungle. Nedá se srovnat ani s Korsikou, je to o poznání drsnější kraj, což je vidět i na chování místních obyvatel. V sousední Brazílii stojí lidský život padesát reálů, tady je to o trochu lepší, i když loupežná přepadení s mačetou nejsou nic neobvyklého.

Jak moc souvisí s místní kriminalitou těžba zlata?

V roce 2006 bylo jen v hlavním městě Cayenne spácháno 67 vražd, z toho tucet jen kvůli zlatu. Ve městě žije 200 000 obyvatel a kolem 35 000 nelegálních imigrantů. Prakticky každých patnáct lidí ze sta nemá v pořádku papíry. Brazílie, která s francouzskou Guyanou sousedí, oficiálně zlato nedováží, a Guyana ho oficiálně nevyváží. Přesto místní zlatníci v Oiapoque vykoupí pět až deset kilo zlata za den. To je denní obrat tržeb a jde o zlato vytěžené v pralesích. Míra kriminality je nejvyšší v celé Francii a je to dáno právě nelegálním mnohasetmilionovým byznysem se zlatem.

Byl jste ve francouzské Guyaně jako příslušník cizineckých legií, které mají proti nelegální těžbě zasahovat. To ale není první impulz francouzské vlády směřující k jejímu zastavení…

Od roku 2002 běží operace Anakonda, později přejmenovaná na operaci Harpyje. V roce 2006, po prvním útoku na člena guyanské gendarmerie, byla na pokyn ministra zámořské oblasti zapojena do akce i cizinecká legie (prezident Sarkozy byl tehdy teprve ministrem vnitra). Gesto však mělo nejspíš uklidnit veřejnost, než skutečně přinést reálné výsledky. Postupovalo se skutečně zvolna – v roce 2002 provedla policie jen devět zásahů, zatímco třeba v roce 2006 jich už bylo 112. Za toto období bylo zabaveno dvaačtyřicet kilogramů zlata, 1 400 motorů od čerpadel, 900 000 litrů paliva a 650 tun jídla. Čísla sice vypadají impozantně, jenže to celé stálo třiašedesát milionů euro a výsledek byl jediný: namísto velkých těžařských míst, která vypadala jako malá města se stovkami obyvatel, se těžařské tábory atomizovaly a rozprskly po pralesích.

Tehdy přišel čas pro legionáře?

Ne úplně, k nasazení legionářů se úřady chovaly zdrženlivě a vedení a schvalování plánovaných akcí bylo podřízeno důstojníkům gendarmerie, tedy policie podřízené ministerstvu obrany. To působilo řadu komplikací. Čím víc lidí je do plánování zapojeno, tím větší hrozí riziko úniku informací a členové gendarmerie v Guyaně skutečně nepatří mezi nejdůvěryhodnější lidi. Oni jezdí sloužit do Guyany na turnusy, je to pro ně spíš nepříjemná součást exotické dovolené. Peníze, které přináší nelegální těžba a obchod se zlatem, se pravděpodobně dostávají i k některým z nich. Postup francouzské vlády byl možná motivován spravedlivou obavou o stav životního prostředí, ale byl to polovičatý krok. Jinými slovy, nezdálo se, že by se někdo skutečně snažil situaci řešit. Náš úkol zněl „potírat nelegální těžbu“, ale toho se nám dosáhnout prakticky nikdy nepodařilo. A velkou překážkou byla právě vzájemná „koordinace s jinými složkami“.

Chápu správně, že jednotky gendarmerie vám házely klacky pod nohy? Jak se to projevovalo?

Ne úplně. Reakční doba každé jednotky je limitovaná časem pohotovosti. Přesto byli nelegální kopáči zvaní garimpeiros vždy informovaní v takovém rozsahu, že za čtvrt hodiny po nich nebylo na místech ani památky. Některé opravdu velké zásahy se připravovaly centrálně i týden dva dopředu. Pak se není čemu divit, že po příletu na takové místo už na zemi nezůstávalo po těžařském místě vůbec nic. Proto byly postupně zásahové týmy přesouvány z hlavního města dále do džungle, aby se zkrátila reakční doba. Tím ale vlastně skončily časy rychlých akcí, a nastala fáze hlídkování, propátrávání terénu a blokování zásobní infrastruktury garimpeiros. Hlavní náplní operací cizinecké legie byly malé akce patrol, typu „najdi a znič“, kde to už bylo lepší.

To už zní jako slibná možnost něčeho dosáhnout. Bylo tomu tak i ve skutečnosti?

Problémem bylo prakticky nulové informační zajištění. Vojenská jednotka byla běžně vysazena na místě v pralese, odkud prováděla svou činnost bez informačního zázemí, a po třech měsících, obvykle v době kdy začala její činnost přinášet výsledky, byla stažena zpět, aniž by novému turnusu mohla jakkoliv předat zkušenosti. Na to, že operace běžela kontinuálně od roku 2002, je pozoruhodné, že neexistovala podrobná mapa jednotlivých aktivních těžařských míst. Tedy, pravděpodobně existovala, ale nikdy ji nedostaly vlastní jednotky plánující akce. V orientaci jsme byli odkázaní na francouzskou pilotní mapu z roku 2002, která má navíc jiný systém navigačních koordinátů než ostatní mapy. Jak dlouho si myslíte, že taková mapa v tropech vydrží čitelná? Přitom přímo vedle základny v Cayenne po celou dobu fungovala pobočka Geografického ústavu pro satelitní snímkování, ale z něj jsme nikdy žádné informace nedostali. Bez potřebných informací je efektivita zásahů vůči těžařům minimální.

Co jste tedy dělali, nebo spíš mohli dělat?

Začali jsme se soustředit na narušení infrastruktury těžařských táborů. Celá oblast zelené hranice je závislá na řekách a vodní toky jsou jediné dopravní tepny, spojující jednotlivá místa v pralesích. Na řece jsou tu skutečně všichni životně závislí. Pomocí nekontrolovaného pohybu motorových pirog mohou být zásobovány i ty nejodlehlejší doly materiálem. V období dešťů, kdy hladina řek Maroni nebo Tampok stoupá o čtyři metry, se i malý potůček stává řekou. Zásoby se tak mohou dostat i k táborům daleko v pralesích, je to doba největší frekvence průjezdů zásobovačů. Proto jsme se rozhodli kromě propátrávání hypotetických sitů, tedy těžebních míst, přerušit tohle zásobování. Bez zásob nafty a rtuti, s narušováním jednotlivých těžařských míst, se přestane práce kopáčům vyplácet, a musí sami odejít. Nebylo to ale vůbec snadné, a to opět kvůli postojům místních francouzských úřadů.

V čem byl zádrhel tentokrát?

Vedle nelegálních těžařů v oblasti surinamské hranice funguje také několik „legálních“. A kvůli nejednotnosti v postupu administrativy je nemožné odlišit pirogu se zásobami nafty pro nelegální kopáče od té, která veze materiál pro povolenou těžbu. Jednoduše zadržíte náklad pašeráků, ale kvůli lejstru s razítkem je musíte pustit. Přitom víte, že právě nevezou zásoby těm, kdo mají licenci, ale těm, kteří za ně budou ochotni zaplatit. Proces zabavování majetku měl také svá úskalí. Pohyb v džungli je sám o sobě nesnadný. Kopáči a jejich zásobovači si mohou za zlato dovolit to nejlepší vybavení, k převážení nákladu například čtyřkolky. Když se nám podařilo přímo na situ získat devět čtyřkolek, nemohli jsme si je ponechat pro naše potřeby, museli jsme zůstat u „osvědčené metody z druhé světové války“, což znamená, že jsme museli pořád všechno nosit na zádech. Tříkolky putovaly do hlavního města, kde byly v dražbě prodány – a narazíme na ně zase třeba za dva týdny, když slouží dalším zásobovačům.

Je to nekonečný koloběh. Podobné je to i s lodními motory. Není úplně efektivní pronásledovat pirogu, jejíž motor má výkon 120 koní, pokud ta vaše má jen 40. Když se vám podaří pašeráckou loď zajmout, motor si nechat nemůžete. Opět putuje na dražbu, aby zase mohl brzo posloužit pašerákům. Veřejné dražby zabaveného materiálu byly sice právě kvůli zpětné redistribuci v roce 2006 oficiálně zastaveny, ale neoficiálně pokračovaly ve velké míře dál.

Zdá se, že jste měli skoro úplně svázané ruce… Dalo se vůbec něčeho dosáhnout?

Procházeli jsme džungli, zjišťovali, jestli nejsou staré sity znovu obsazené, mluvili jsme s domorodci. V optimálním případě jsme narazili na stopy nedaleké těžby v podobě zakalené říční vody a vyrazili jsme na zásah. I když řeka Tampok byla v důsledku těžby zakalená prakticky pořád. I v tomhle případě jsme vždycky dorazili do už vyprázdněného tábora. Garimpeiros stačili všechno cenné – motory, česla, hadice a rtuť – ukrýt. Většinou naházeli vybavení do tůní nebo řeky, nebo schovali do skrýší v podzemí. Sami utekli do pralesa, jen pár stovek metrů od nás, a tady čekali. Vylovili jsme veškeré vybavení, zneškodnili je, tábor zapálili a odjeli. Během dvou dnů ale dokážou šikovní kopáči nástroje opravit, a těžba jede nanovo. Výsledky přinášely až opakované návštěvy. Po dvou až třech přepadech a při přetrvávajícím blokování zásob už neměli garimpeiros nic a museli těžby zanechat.

Zní to velmi dobrodružně. Přestřelky v džungli, nahánění zlatokopů a dobrodružství z akčních filmů…

Vůbec ne. Garimpeiros jsou sice všichni ozbrojení, ale žádný střet s námi neriskují. Ví, že nemají co ztratit, kromě času. Pokud bychom zlatokopy zatkli, přišla by na řadu jejich repatriace. A ta, administrativně řešená, přijde v přepočtu na 1 500 euro na jednoho. Přitom jej úřady vysadí hned za brazilskou hranicí, a za dva dny už je zase zpět v pilné práci. Na pistole došlo jen, když se na situ podařilo zadržet zlato před odevzdáním překupníkům. Ale ta situace, že se podařilo při jednom zátahu zadržet pět kilogramů zlata po stogramových odvážkách, skutečně nastala jen jednou. Velkou měrou k ní došlo právě díky tomu, že nebyla včas informována gendarmerie, respektive, jednalo se o malou utajenou akci v naší kompetenci. No a pronásledovat kopáče je vůbec dost nesnadné – stačí jim například, aby se dostali za řeku, do Surinamu, a tam už je nikdo honit nemůže. Jim stačí počkat si na břehu. Dobře vědí, že na jejich situ nemůžeme být věčně.

Potřebují tedy hlavně čas a trpělivost. Jak vlastně těžba zlata probíhá z jejich pohledu?

Prvním krokem garimpeiros je najít vodní zdroj. Stačí i malý potůček. Pak postaví hráz a vytvoří zásobu vody pro odsávání a promývání zlatonosných jílů. Ty se většinou načerpávají z řeky, nebo z trychtýřovitých nádrží. Následně jíl prohánějí sítem separátorů, kde se zlaté plíšky těžkého kovu usazují. Zhruba po týdnu se sediment „zahustí“ rtutí. Tenhle kov vytvoří amalgám, který stáhne zlato dohromady. Pak se síta propláchnou, a jede se nanovo. V zásadě každý jeden sit potřebuje jen vodu, motor k čerpadlu a rtuť. Na obsluhu těch nejmenších sitů postačí čtyři lidé. Princip je tedy pořád stejný, jako kdysi v Americe na Klondiku. Když skončí, přesunou se hned vedle, a tak postupují pralesem, a nechávají za sebou něco, co připomíná krajinu z filmu Cesta do pravěku. Vyvrácené stromy, rozrytá půda a toxické bažiny. Tucet kopáčů už dokáže za pár měsíců zničit plochu pralesa o rozloze tří fotbalových hřišť.

Měli jste možnost udělat si obrázek o tom, jaký je vztah místních obyvatel, zejména indiánů, k těžařům?

Oni jsou jejich první obětí a těžba zlata je ovlivní přinejmenším nepřímo. Všechno to stojí na řece a každodenním koloběhu. V šest ráno vyrazí místní rodinka na piroze doprostřed řeky, umyjí se, naberou vodu, nachytají ryby. Nic z toho ale není v otrávené řece možné. Nezůstane jim žádná obživa a samozřejmostí jsou zdravotní komplikace. Horší variantou je, když se hladoví garimpeiros vydají do vesnice domorodců pro zásoby. To pak teče krev. Ale navzdory romantizujícím představám nestojí proti těžařům indiáni s foukačkami a oštěpy. Vesničani jsou od překupníků dobře zásobení zbraněmi, na brokovnici tu nemusíte mít ani povolení, a v domorodých osadách není problém narazit třeba na staré kulomety.

Romantika dostává od reality na frak…

V Evropě tradovaná představa pralesních indiánů, žijících v National parc du Guayane, je do značné míry velká iluze. Ti, kteří žijí ve větší vzdálenosti od civilizace, skutečně tu a tam obdělávají manioková políčka a loví ryby, většinou jsou ale živi jen z podpory a jinou práci nehledají. Francie dokonce přispívá nemalou částkou na „udržení folklóru“, aby indiánské děti chodily třikrát týdně do školy v tradičních oděvech, červených sukýnkách. Řemeslo se pořád cení, jenže stále méně domorodců dokáže třeba vyrábět pirogy z tvrdého dřeva, jako dříve. Místo domorodé loděnice teď u vesnice častěji narazíte na nezbytný civilizační doplněk – talíř televizního satelitu.

Dochází i k tomu, že sami domorodci se na těžbě podílejí?

Až na několik výjimek platí, že domorodci nejsou do těžby zlata zapojení. Smutnou výjimkou byla například postava jistého domorodého náčelníka, člena místní samosprávy, který se spolupodílel na vedení národního parku. Ukázalo se, že na území svého etnika sám provozoval jeden nelegální těžařský sit. Jinak indiáni spíš spolupracují s vládou na zásazích proti kopáčům, většinou pomáhají jako průvodci a řidiči pirog. Jejich motivace vychází stejnou měrou z nevraživosti vůči kopáčům a z odměny – většinou barelů benzínu – kterou si berou za své služby ze zničených těžařských míst.

Asi není překvapení, že místní z tamního přírodního bohatství nic nemají. Jak je činnost výnosná pro těžaře?

Garimpeiros vydělávají v průměru 500 euro měsíčně, a přibližně 510 musí zaplatit na poplatcích. Pracují 12–16 hodin denně, ale většina zisku jde do pronájmu strojů a nářadí, za maziva, naftu a jídlo. Prakticky tak v lepším případě skončí zase na nule. Před příchodem období dešťů jde navíc cena veškerého vybavení a paliv v důsledku omezeného zásobování až čtyřnásobně nahoru. Nejlepším znakem výnosnosti situ je přítomnost nevěstince, známka toho, že se tu točí velké peníze. Na mega-sity, jako byly ty v Saint-Elie, už ale dnes nenarážíme. Byla to skutečná jihoamerická města Divokého západu, často s dvěma tisícovkami obyvatel. Kopáči tu pracovali v průmyslových měřítkách, za pomocí bagrů. Tyto osady byly vybaveny bary, nevěstinci a měly i vlastní kostel.

Maloplošná i průmyslová těžba ovšem přináší ty stejné dopady na ekosystém, ne?

Prakticky ano, rozdílné je jen měřítko. Garimpeiros musí jíst, a nehledí na zdroj potravy. Našli jsme papoušky ara, uvařené a oškubané v polévce. Na černém trhu by jeden takový opeřenec vydělal tisíce, ale hlad je hlad. Platí to i pro pekari, tapíry nebo jelínky. Zlatokopové sní naprosto všechno, co uloví. U každého situ je současně jedno velké smetiště – plasty, barely od nafty, zbytky maziv – to vše odhazované přímo do pralesa. A nikdo to tu po nich uklízet nebude. Fragmentace území, daná přítomností situ, je samozřejmostí. Zůstává tady skutečná poušť a nejhorší je neviditelný nepřítel – rtuť.

TIP: Cizinecká legie - Legendami opředení bojovníci za slávu Francie

Máte k dispozici nějaká čísla o přítomnosti tohoto těžkého kovu v oblasti?

V roce 1993 nebyla rtuť v řekách patrná, od roku 1994 byla zaznamenána její přítomnost, ale byla v normě. Od roku 1997 má 60 % všech indiánů zvýšenou úroveň, okolo deseti mikrogramů na gram tělesné hmotnosti. Zvyšuje se procento narozených postižených dětí, potratů a tělesných deformací. Bez řeky nemohou domorodci žít, a právě znečištěné řeky jsou příčinou těchto problémů. Těžba zlata rozvrací celý pralesní ekosystém, ať už viditelně, nebo postupnou otravou. A musím smutně přiznat, že vojenská akce na tom nedokázala vůbec nic změnit.