Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Morová epidemie, která zasáhla Eurasii ve 14. století, nabyla takových rozměrů, že o ní mnozí uvažovali jako o božím trestu. Středověká společnost jí nerozuměla, nedokázala se před ní chránit a životem za ni nakonec zaplatila takřka polovina světové populace. Dodnes přitom přesně nevíme, kde a hlavně kdy mor původně vypukl. 

Za černou smrt mohly bakterie Yersinia pestis, jež obývají žaludky blech parazitujících na hlodavcích. Na člověka poprvé „přeskočily“ pravděpodobně začátkem 14. století v Asii, kterou zdevastovala válečná tažení Mongolů a klimatické změny. Hladomor a celkově bezútěšné podmínky oslabily obranyschopnost tamních lidí. Oteplování a mizející travnaté plochy na druhé straně vyháněly hlodavce z jejich přirozených teritorií a přiměly je žít blíž člověku. Mnozí epidemiologové považují za první zmínky o moru kyrgyzské náhrobky nedaleko jezera Issyk-kul: Již v roce 1338 se na nich psalo o jakési nákaze. 

Obchod s nemocí

S chorobou se potýkala také Čína, jíž vedle válek a klimatických změn podlomily nohy rovněž přírodní katastrofy. Morová epidemie tam dorazila v 30. letech 14. století a odhaduje se, že než udeřila na Evropu, zahynulo 25 milionů Číňanů. Na starý kontinent se mor dostal s krysami na palubách obchodních lodí. První záznamy o jeho výskytu pocházejí z roku 1347, kdy se objevil na Sicílii. Zatímco na ostrově zůstala epidemie izolována, s dalšími plavidly pronikla do Benátek a mnoha obchodních uzlů ve Středomoří, odkud se pak nezadržitelně šířila Evropou. 

Francie, Španělsko, Portugalsko a Anglie hlásily nákazu v roce 1348. Do roku 1350 se na seznam přidalo Německo a severské státy. Nemoc se projevovala růstem krvácejících a hnisajících nádorů v podpaží či okolo rozkroku. Později začal pacient zvracet krev a umíral obvykle dva až sedm dnů po nákaze. Lék ani protiopatření neexistovaly, štěstí měly jen izolované nebo „zaostalé“ oblasti, jež nežily mezinárodním obchodem: Například českému území se první morová vlna v podstatě vyhnula. Přesto se předpokládá, že v první polovině 14. století zahubila epidemie až 200 milionů lidí, tedy zhruba 50 % tehdejší evropské populace. V nárazech se přitom mor vracel až do 19. století, nicméně nikdy již nepostihl celý kontinent. 

Važte si naší práce

Trvalo 200 let, než se obnovil populační stav před epidemií – ale ztráty na životech nepředstavovaly jedinou změnu, která s nemocí přišla. Neschopnost lékařů s morem bojovat podlomila všeobecnou víru v medicínu. Jako lék se často používal líh, což vedlo k vyšší konzumaci alkoholu. Církev si také nevěděla rady s vysvětlením útrap, jež epidemie přinesla. Společnost svírala depresivní nálada, šířil se fanatismus a nakonec byly z katastrofy obviněny menšiny a „zjevně“ nemocní: Stačilo mít například lupénku, a dotyčný byl označen za malomocného a vyobcován nebo rovnou zabit. Největší podíl viny za morové rány se však přisuzoval Židům – propukaly vůči nim násilnosti, které se nikdo nepokoušel zastavit. 

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

Z ekonomického hlediska měl ovšem mor i pozitivní následky: Prudký pokles populace za sebou zanechal neobdělaná pole. Hospodáři neměli dost pomocníků a ceny potravin rostly. Čeledíni a další tak po pánech požadovali vyšší odměny a statkáři neměli na výběr: Pokud odmítli, lidé snadno našli práci jinde. „Pomorová“ společnost si tak nakonec začala daleko víc vážit práce a běžní smrtelníci poznali vlastní cenu na trhu – zrodil se předstupeň rozvinutějšího společenství a vyššího sebevědomí jedince.