Kaštany a jejich škůdci: Podzimní zázrak jarních květů

Kaštanovník jedlý, jemuž se říká také kaštanovník setý (Castanea sativa), patří do čeledi bukovitých (Fagaceae). Jeho semena – kaštany neboli maróny – dozrávají na podzim. Jsou lesklé, tmavě hnědé a obsahují množství škrobu, cukru a bílkovin. Odedávna se používají k pečení a vaření.

Stabilní dřevina budoucnosti? 

Kaštanovník byl pěstován již ve starověku. Lidé jej postupně rozšířili po celém Středomoří a Římané ho přenesli přes Alpy na sever. Dnes roste od Kanárských ostrovů až po Turecko. V Německu se kaštanovníku dobře daří ve vinorodých oblastech, často se s ním setkáváme ve Francii. I u nás má rád teplé svahy vinařských lokalit, ale najdete ho i v mnoha městských parcích. 

První zmínky o jedlých kaštanech u nás jsou staré už 400 let a týkají se stromů vysazených na Chomutovsku. Kaštanovníky seté se v současnosti vyskytují na více než dvou stech lokalit v Česku. Odborníci odhadují, že by tento strom v podmínkách klimatických změn mohl v blízké budoucnosti přispět ke stabilitě bukových a dubových porostů a prospěl by i lesní zvěři jako přirozený zdroj potravy. 

Aleje ve francouzském podhůří

Kaštanovník je dřevinou jednodomou, což znamená, že květy jedné rostliny mají totožné pohlaví. Kvete v květnu a červnu a je převážně cizosprašný. Lépe tedy plodí, když roste v konfiguraci více stromů. Plody jsou skryty ve velmi pichlavém obalu, vždy po dvou až třech v jednom „ježečkovi“. Obal obvykle puká čtyřmi podélnými švy. 

V podhůří francouzských pohoří Causses a Cévennes jsme si nemohli nevšimnout impozantních alejí jedlých kaštanů. „Benediktinští mniši přišli do oblasti Hérault z nížin kolem Marseille a Aniane a založili převorství Saint Pierre, kam s sebou přinesli zkušenosti s pěstováním kaštanů. Podle Jean-Benoita unesli sběrači kaštanů často až osmdesát kilogramů,“ píše Nicholas Crane ve své fascinující knize Pěšky napříč Evropou. Kaštany se skladovaly a sušily v kamenných chýších zvaných „cléde“. 

Pochoutka z „jídla chudých“ 

„Čoudící oheň se rozdělával v přízemí chýše. Kaštanové dřevo, které takřka nepodléhá tlení, má mnoho způsobů využití. Duté kmeny kaštanů, nahoře překryté kamennou deskou, slouží jako včelíny. Ze dřeva se vyrábí nábytek, podpěry na vinicích atd.,“ pokračuje Nicholas Crane.

Kaštanovník má těžké a pevné dřevo, které je tvrdé, pružné a nesmírně houževnaté. Je to dlouhověká dřevina. Ve střední Evropě se sice dožívá pouze 200 let, v teplejších oblastech však běžně 500–600 let a v západní Asii dokonce až 1000 let.

Dříve se ve z jedlých kaštanů mlela mouka a kaštany byly nazývány jídlem chudých. I dnes se kaštanová mouka používá k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší kalorickou hodnotu než brambory. V jižní Evropě se pojídají se zeleninou, masem a sýrem. Světové kuchyně preferují kaštanové kaše ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou či kaštany v čokoládě. Známé jsou také glazované (či kandované) kaštany – z francouzského Marrons glacés.

Kouzlo remontace

Vedle jedlých kaštanů chceme věnovat pozornost i „pravým“ kaštanům: jírovci maďalu, zvanému též kaštan koňský (Aesculus hippocastanum) a jírovci pleťovému (Aescelus x carnea). Oba druhy nám v teplém podzimu mohou připravit nečekané kouzelné divadlo … a také je v posledních letech opravdu připravují. 

Kdo by nebyl okouzlen, když na něj v podzimním slunci z korun jírovců zasvítí jarní květy. Jak je to možné? Některé rostliny jsou disponovány možností remontace – schopností vykvétat i plodit několikrát za rok (běžné je to např. u růží). Suché léto a teplý podzim pak mohou zmást mnohé dřeviny natolik, že vykvetou koncem podzimu. Kromě jírovců můžete tento jev pozorovat i u jabloní a magnolií.

Škůdce, který strom „oholí“

Klíněnka jírovcová (Cameraria ohridella) je malý denní motýl, – dospělec dorůstá velikosti 4 mm na délku s rozpětím křídel 7–10 mm – který je vážným škůdcem jírovců, především jírovce maďalu. Klíněnka byla objevena až v 80. letech 20. stol. v Makedonii a odborně byl druh popsán teprve v roce 1986. V roce 1993 byl poprvé zaznamenán na území České republiky.

Protože tento druh motýla u nás neměl přirozené nepřátele a je schopen rozmnožovat se třikrát až čtyřikrát ročně, dochází každoročně ke kalamitnímu výskytu, který decimuje listy jírovců maďalů. Napadený strom tak může přijít o 70 až 100 % listů.

Klíněnky jírovcové se řadí mezi vážné škůdce poškozující jírovce. (foto: Wikimedia Commons, Adrian Tync, CC BY-SA 4.0)

Dosud však nebylo prokázáno, že by napadení klíněnkou způsobilo přímo úhyn zdravého stromu. Ve snaze zamezit kalamitním stavům je v některých lokalitách přistoupeno k chemickému postřiku stromů, ke shrabávání a pálení listí. Samotné napadení klíněnkou není pro jírovec smrtelné, avšak strom je oslabován a je pak náchylný na uchycení parazitických hub (např. Guignardia aesculi), které následně strom zahubí.

Predátoři řešení nepomohou

Přestože klíněnka u nás neměla přirozené nepřátele, někteří hmyzožraví ptáci se již její housenky a larvy naučili konzumovat. Vyhledávají je sýkorky modřinky (Parus caeruleus), sýkory koňadry (Parus major) a sýkory babky (Poecile palustris). Podle zoologů jsou tyto tři druhy pěvců schopny sezobat 2–4 % z celkového počtu larev klíněnek.

Bylo též pozorováno, že kobylka jižní (Meconema meridionale) je schopna za den spořádat deset larev klíněnky. Rovněž parazitické vosičky jedince klíněnky napadají. Celkově je však predační tlak na populaci klíněnky nízký a může zasáhnout maximálně 8 % z celkové populace. 

Boj s klíněnkou je opravdu těžký i proto, že na mnoha místech nelze z pochopitelných důvodů používat diskutabilní chemické prostředky. Navíc je třeba přiznat, že skutečně efektivní látka, která by měla dopad výhradně jen na klíněnku, nebyla prozatím nalezena.

Kdo u nás ještě roste

Z dalších zástupců jírovcovitých se v našich parcích můžete výjimečně setkat ještě s jírovcem žlutým (Aesculus flava), který pochází z jihovýchodu USA. Tento až 25 metrů vysoký strom tvoří krásnou, hustě olistěnou korunu s oranžovým podzimním zbarvením. Trubkovité květy jsou až 4 cm dlouhé a skládají se do 15 cm vysokých sametově chlupatých lat. Severoameričtí indiáni semena máčeli ve vodě a pražili, aby je zbavili jedovatých látek a mohli je používat jako potravinu.

TIP: Omamné květy a písně: Svícny jírovců a slavičí zpěv

Posledním zástupcem jírovcovitých je pávie červená (Aesculus pavia), která je 6–8 metrů vysoká a pochází z východu USA. Pro evropské parky je tento stromek nevýznamný, ale hraje důležitou roli při křížení a vzniku nových druhů. Obsahuje jedovaté saponiny, které ve styku s vodou reagují jako mýdlo. Indiáni používali semena a kůru při rybolovu (k ochromení ryb), zatímco evropští kolonizátoři kořeny pávie v případě nouze využili jako náhradu mýdla.